ICO je způsob, jak (zejména) blockchainové společnosti mohou sehnat peníze mimo klasické finanční sféry. Je to drobná ekonomicko-společenská zajímavost na pomezí revoluce, hry a podvodu, tak jako momentálně všechno kolem kryptoměn. ICO je odvozeno zcela nepokrytě od IPO, veřejného úpisu akcií, protože nejčastější výklad toho slova je vlastně veřejný úpis elektronických podílů. Je to způsob, jak podpořit něčí podnikání výměnou za podíl na výnosech, potenciál růstu vašeho podílu nebo jen za dobrý pocit.

ICO je IPO bez regulací

Tady je totiž skrytý první zádrhel propojený s první hlavní výhodou ICO oproti třeba právě IPO. ICO není nijak regulované a co si pod ním kdo představuje, je na každém - a na dohodě. Konsensuáně nejvíce přijímaný výklad spojuje ICO s nabídkou určitých práv vůči společnosti přes krytpoměny, typicky přes platformu ethereum, ve skutečnosti je ale i třeba Kickstarter druhem ICO: něco nabídnete výměnou za peníze. Součástí ICO nemusí být podíl ve firmě a už vůbec nemusí ten podíl být ekvivalentem akcií, tedy obsahovat rovná hlasovací práva atd. Právě to užití kryptoměn a na nich navázaného systému chytrých kontraktů odlišuje ICO od běžného crowdfundingu.

Tak dlouho jsem snil o počítačové alternativě, až jsem znovu a zase ověřil, že žádná není a jde jen o to, kde a za kolik. Navíc pravda je, že poslední domácí počítač pro sebe jsem si koupil v roce 2008, takže koupit si nový není zase taková rozežranost. Zejména s ohledem na to, že iMac model 2008 ztratil podporu nových systémů a … už je opravdu unavený. 

Linux je hezká věc. Na server. Jenže vždycky, když si chvíli hraju s něčím, co pochází z open source světa, si bolestně uvědomím, jak daleko je to svým pohodlím mainstreamu (teď mě například školí uživatelská přívětivost Yubikey a to je ještě zlatý koncept). A i když mám v poslední době zejména z pracovních důvodů zabezpečovací mánii, rozhodl jsem se nešaškovat a i s domácím počítačem zůstat na macOS. 

A protože další mojí úchylkou jsou použité věci, rozhlédl jsem se po bazarech. Pravda je, že slušnější Mac se v nich nepořizuje lacino. Aby mi zařízení zase pár (pět, sedm?) let vydrželo, potřeboval jsem slušnou konfiguraci, minimálně i5 procesor s více jádry, alespoň 8GB paměti a slušný disk. Tahle kombinace je problém, protože levnější Macy se osazují spíše pomalejšími disky a od určitého roku jsou obtížně rozšiřitelné (paměti bez patic atd). Takže jak si to koupíte, takové to máte. S prominutím pěkná hovadina od Apple, která mu dost kazí pověst. 

Nakonec moje bádání skončilo u iMac 21 (větší na stůl nedostanu) nebo Mac Mini, po cenové analýze jsem koupil iMac s 8GB paměti, 1TB diskem a 2,7 GHz i5 procesorem, verzi late 2013. Zajímavé je, že novější verze po tomto roce jsou buďto výrazně dražší, nebo výrazně výkonově horší (slabší procesor). Bylo to takové cenově výkonové optimum, sestava se vejde do dvacítky tisíc, hloupé je, že jakékoliv její rozšiřování bude už problematické (iMacy jsou lepené a rozšiřování nijak neulehčují) a samozřejmě časem by se nějaký SSD disk hodil. 

Ani letošní modely iMaců nejsou příliš rozšiřovatelné, zase nemají paměťové patice ani snadno vyměnitelné disky (když rovnou nekoupíte SSD) - kde jsou ty časy, kdy se dal odšroubovat deklík a alespoň ty paměti si člověk mohl nasadit sám … :(

Dlouhodobě razím teorii, že na práci mám mít jiný počítač, než "na zábavu". Nejde jen (ani tak) o bezpečnost, jako i o psychickou pohodu, kdy vím, zda zrovna pracuju za peníze, nebo se jen tak pro radost v něčem vrtám. Uznávám, že se to těžko vysvětluje, ale snažím se tyhle momenty oddělovat nejenom prostorově, i virtuálně. Na pracovním počítači nemám soukromý email, na osobním pracovní atd.

Drobný zádrhel je, že soukromým počítačem je iMac z roku 2008. Pravda je, že jsem ho upgradoval, co to jen šlo a těch 6GB paměti i SSD mu hodně prospělo, přičemž na moje psaní a občasné obrázkování to stačí. Jenže Apple přestal po skoro deseti letech tento model podporovat, nelze na něm přejít na vyšší verzi Masoxu a to začíná dělat těžkosti, protože některé updaty už ji vyžadují, stejně jako některé funkce iCloudu, který jsem naštěstí kvůli bezpečnosti z větší části přestal používat. A tak mě začala honit mlsná, koupit si něco jiného.

Hloupé je, co. Nejbližší podobný iMac stojí cca 35 000 Kč, což by mi přišlo fér na pracovní počítač, nikoliv ale na domácí šudlání. Hloupé je, že Mac Mini i s nákupem displeje nevyjde o mnoho levněji, takže jsem v Apple světě uvázl na mrtvém bodě, leda bych šel shánět po bazarech.

Říkal jsem si, že na to moje domácí internetování musím pořídit něco levného. Vždyť to, co chci, umí každý tablet za bůra a kdyby k němu šel připojit velký displej, myš a klávesnice, nebylo by o čem. Jenže takhle daleko náš svět zase není.

Můžete mít levný počítač s Windows a se vším, co na Windows nesnáším, tedy maximem opruzu typu "zrovna budeme aktualizovat" či šílené grafické rozhraní. Asi nejblíže mým potřebám je nakonec Chrome OS, který se ale u nás příliš nevede, hlavně ve verzi Chromeboxu. Kromě toho je i na mne ten koncept příliš nový na to, abych do toho dal bůra plus nákup displeje jen tak, bez větší úvahy. Už proto, že občas přeci jen potřebuji stáhnout fotky z fotoaparátu a alespoň mírně je upravit a někde skladovat, k čemuž by jistě externí disk postačil, ale jak si s tím Chrome OS poradí?

Člověk by řekl, že za tu dobu se objeví nějaký lehký Linux, který by něco takového zvládl vytvářet v uspokojivém hávu, ale všechno, co jsem viděl, je parní válec v provedení turbo a s karbonovou šasi. Prošel jsem dokonce exitické alternativy, jako jsou pozůstatky BeOS aka Haiku, ReactOS nebo Remix OS, který mi přišel nejzajímavější, protože má dokonce desktop o velikosti dlaně a s plnou výbavou, bohužel v o generaci staré verzi a na novou verzi sebe sama tam nejde přejít kvůli podpoře čipsetů. Jak banální. Nicméně Remix OS je desktopová verze Androidu, docela příjemná, čistá, zajímavá - k prozkoumání (třeba potíže s českou klávesnicí atd). Může dobře oživit staré PCčko, jenže já nechci mít staré PCčko, těžkopádné, velké a hlučné, já bych rád nějaké MiniPC, až na to, že žádné vhodné se nevyrábí nebo není snadno dostupné. Nadšení, které by mne chytlo za srdce, se nedostavuje nebo až u cenovek, kde není důvod nedat za už jen drobný příplatek přednost Macu. Nebo u Intel procesorů subAtomární úrovně.

A tak to končí jako vždycky. iMac bude sloužit dál a já se tu a tam mrknu na aliexpress a alzu, jestli nějaké slušné MiniPC není k dispozici, nebo zda se k nám nezačal vozit nějaký zajímavý chromebox.

Vloni jsem si dal závazek dodělat knihu věnovanou moderním mobilním telekomunikačním sítím. Zhruba jsem ji dodělal. Chyběly mi kapitoly věnované kusům GSM sítí, které se nikdy moc nechytily (jako HSCSD), pár textů kolem nových konceptů v sítích 4G a 5G, které ještě ani nemají standard. Před pár dny jsem ji celou vyhodil. Smazal.

Vždycky jsem si uměl představit, pro koho své knihy píšu. Po dvaceti letech jsem se stal takřka klasikem žánru. Jenže moji někdejší čtenáři nejsou už progresivní dvacátníci, ale čtyřicátníci, kteří mají jiné povinnosti, než měnit svět. Mobilní technologie je zajímají okrajově. Už nepotřebují vědět, jak funguje kombinace signálu ortogonálním posunem. Už prostě věří, že funguje. A dnešní dvacátníky to vlastně nezajímá vůbec. Možná by je to zajímalo, kdybych uměl mluvit jejich jazykem. Krátce, stručně, hustě, ty pičo to by bylo cool. Možná by nepomohlo ani to. Možná už ani neexistuje ta latentní poptávka, ta zvědavost, jaká existovala před dvaceti lety, když vznikal Mobil server, i když si myslím, že naším největším úspěchem tehdy bylo, že něco, co lidi docela zajímalo, jsme dokázali vysvětlit tak, že to bylo pochopitelné a ještě to nevypadalo nafrněně, exkluzivisticky, jako redakční elitářský snobismus a nadřazenost. Možná by nějaký šikovný youtuber uměl probudit zájem mládeže o to, jak dostat více užitečného signálu do omezeného pásma, o SDN nebo třeba AI. Já to neumím, o video jsem se několikrát pokoušel a vcelku bezúspěšně, mou doménou zůstane psaní a moje generace.

To byla první část úvahy. Přiznání si, že do cílové skupiny, ke které promluvit umím, už nemám co předat. Jasně, že by si řada lidí koupila moji knihu z povinnosti, pro případ, že by je to zajímalo. Asi by mě odcitovalo ještě pár dalších diplomek, jenže už třeba ne doktorátů. Připusťme si, že v moderních technologiích se Česko nikdy nestalo (až na velmi striktní výjimky) zřídlem evoluce (natož revoluce). V podstatě tu neexistují firmy, které by nějak zasáhly do vývoje mobilních sítí (omlouvám se, jestli jsem na výjimku potvrzující pravidlo zapomněl). I ta "research centra" při univerzitách zacvakaná operátory jsou spíše PR polibkem z útrpnosti, kde se levnými českými mozky ověřují myšlenkové modely ze zahraničí, ale že by se tam na něco originálního přišlo, to mi uniklo, nebo to zůstalo tak tajnou ingrediencí cizího výzkumu, že to až potvrzuje má slova. To ale jenom znamená, že vlastně nepotřebujeme lidi, kteří by mobilním sítím do nějakého většího zanoření pod povrch rozuměli. A moje kniha by byla zbytná. To byla ta druhá část úvahy: v ekonomice laciných montoven a post-otrokářského systému je vydávání takových knih výsměchem sama sobě.
Ještě chvíli jsem myslel, že bych to tradičně hodil na web. Jenže aby to nebyl jen text (Gitbook pokus zde, jak vidno, je to na prd), potřebovalo by to větší schopnosti grafické úpravy, než jaké spolu s nedostatkem času do toho zvládnu obětovat.

A tak jsem to v jedné technodepresivní chvilice vzal a zamyslel jsem, co jsem od toho očekával. Návrat zájmu lidí o moderní techniku? Nesmysl, už to nikoho z těch, ke komu umím promluvit, nezajímá. To, že si vydělám na nového iMacka a nahradím deset let starou plečku, kterou jsem ale neinovoval, protože mi v zásadě vyhovuje? Se vším ohledem k pochybám nad tím upgradem je to navíc při českých honorářích vyloučeno.

A tak jsem to vzal a vyhodil. 

A jediné, co jsem si z toho nechal, kromě paběrků textů poházených po disku (důsledek mého chaotického způsobu vzniku díla) je obsah knihy. Tak nějak si ještě říkám, že by vlastně bylo zajímavé z toho udělat příběh pro šestiletého Vojtu (a samozřejmě o něco později pro Mariánku). Polokreslenou knížku pro děti, ve kterých by to jednou třeba pomohlo zájem o techniku a její fungování probudit. Alespoň pro ty vlastní, kdyby mě jednou napadlo, jak jim to podat.

V zemi, která bojuje sama se sebou, není na tvorbu místo. Natož nálada.

Moderní technologie přinášejí zlepšení do našich životů a vnímat je jakkoliv jinak je zpátečnické. Před pokrokem se nelze schovat. Tolik obecná proklamace. Jenže stále častěji je patrné, že bezbolestný vstup moderních technologií do lidských životů, kdy naplňovaly jen potřebu a latentní poptávku, je ten tam. Ano, nakonec se ukázalo, že kvůli emailům nezkrachovaly poštovní úřady a i když k jisté restrukturalizaci tržních vertikál docházelo, v úhrnu jednotlivé vertiákály naopak rostly díky intenzifikaci využití a tím i zvýšení dostupnosti produktů z dané vertikály. Jenže doba pokročila a ukazuje se i odvrácená strana pokroku.

Zemřela Petra Matušínová. Nic vám to neřekne, pravděpodobně jste ji neznali. Není to ta dojemná bulvárová smrt celebrity. Však to také nepíšu pro vás, abych vás dojímal, ale pro sebe, abych se s tím vyrovnal, protože jsem přišel o člověka velmi blízkého, kterého jsem znal dvacet let. Protože její smrt je pro mně … symbolem doby, to je asi to skoro správné slovo. Vy, kdož jste ji znali, vzpomeňte na ni prosím se mnou.