O zákazu kouření už bylo napsáno už skoro všechno. Nebudu se opakovat a nudit banalitami, jenže hřebíček na hlavičku se uhodil málokde.

Apple má dnes představovat své počítačové novinky a nové verze svých operačních systémů. Svět nedýchá, jenže když si nezaujatě přečtete, jaká jsou očekávání, nelze se zbavit dojmu, že už ani ta naše očekávání nejsou, co bývala.

Články, které putují po webech, se snaží naznačit, že mezi deseti nejvítanějšími funkcemi pro OS X má být lepší podpora night shift módu, tedy modrání obrazovky do tmy, zatímco pro iOS by se hodila lepší nabídka sdílení přes 3D Touch. WTF? To jsme ztratili i sny? Copak jediné, co čekáme za novinky od nejbohatší a údajně nejinovativnější firmy světa je modrající kravina a dopracování menu přes přítlak obrazovky? Copak největší hardwarový zázrak, který letos dostaneme, může být konečně neosekaný MacBook, který stojí za to si koupit?

Neříkám, že máme čekat trikodér nebo teleport vestavěný do nových macbooků. Na jednu stranu se jasně ukazuje, že zase už ani nevíme, co bychom měli čekat. Už ani "odborní novináři" nemají cit pro hranice a žádná očekávání nenastavují, asi proto, že už také žádná nemají nebo nedoufají. Nikdo nehoruje ani pro realističtější věci jako jsou skutečně funkční palivové články nebo alespoň použitelné bezdrátové dobíjení. Alespoň, že virtualizovanou laserovou klávesnici na seznamu požadavků už nahradilo rozpoznávání hlasu, teď ještě, kdyby se dalo používat běžně a standardně ve všech aplikacích a navíc s ruchem pozadí.

Jestliže (a zatím tomu zvěsti a úniky naznačují) dnes Apple nepředstaví (již potolikáté v řadě) žádnou zásadní inovaci, bude to jen další důkaz toho, že v inovačním cyklu této verze technického vývoje se blížíme konci. Limitům. Zobrazovací jednotky jsou na maximálním komfortu a jemnosti, už se soustředí na vyfikundace typu "bezrámečkovost". Hranice možností. Kde zůstaly skutečné třírozměrné displeje vytvářející prostor? A kde promítání na sítnici či přímé napojení do synapsí? V laboratořích?

Proč v laboratořích? Zatím jsou v tak raném stádiu, že z nich nemůže být prodejný produkt, který by obstál proti čtyřicet let staré diodové technologii, která je právě na vrcholu a obchodně nabízí nejlepší výtěžnost, zatímco prosazování nové technologie by chtělo vizi. A tak budeme dokolečka zlepšovat technologii, která se za chvíli začne ukazovat suboptimální, nenabízející žádný další prostor pro budoucnost, pro příští vjemy. Zoufale se to ukazuje u virtuální reality, kde největším kompromisem dneška je právě vestavěný displej a jeho nutnost a ještě víc zoufalé je, že si to ani neuvědomujeme a na rovinu neříkáme, protože nás nenapadá, že by to mohlo být jinak. Nebyl to jeden z šéftechniků Apple, kdo před pár měsíci prohlásil, že většinu inkrementální výpočetní kapacity mobilů v brzké době zkonzumuje algoritmus, který maže do VR brýlí z obličejů ostatních lidí VR brýle?

Intenzifikační cyklus technologií od jejich komercializace bývá dnes zhruba padesátiletý a zaměřuje se na to, vyextrahovat ze zajímavé technologie úplně všechno, vydřenit ji do mrtě inkrementálním vylepšováním do prodejního maxima. Dnes se v tomto cyklu dotáhly k dokonalosti objevy padesátých a šedesátých let, jako jsou lasery, tranzistory, diody a způsoby využití elektromagnetického vlnění, ze kterých se staly mikrovlnné trouby a moderní digitální vysokofrekvenční technologie. A pak nic.
Otázka zní, co bude dál. Potřebujeme další vlnu, aby se naše děti mohly vézt na bohatství naší imaginace tak, jako my se vezeme na dědictví imaginace předků. Otevřete laboratoře a šokujte mě, že neumíme jenom odstranit rámeček z LED displeje nebo přidat funkci kontextové volby při zvýšeném tlaku na displej...

Prosím, Time, dnes je to na tobě, přesvědčit nás, že evoluce nezamrzla. Alespoň ten AI čip …

Podle průzkumu nejvíce věříme Rusku. Tedy, průzkum to neříká zdaleka takhle, ale řada novin si to interpretovala tímto směrem, což samo o sobě je signál. Na první pohled je to z pražské redakce těžké pochopit. Zkusím vám dát druhý pohled z brandýského záhumenku.

V sobotu jsme slavili narozeniny mladší dcery Sofie. Dvanáct let, to je věk, kdy oslavu narozenin budou dívky s psychoanalytikem dlouho rozebírat, takže bylo třeba se vytáhnout. Lapsus první, čtvrteční security incident na internetu oslavu posunul na sobotu, ale to se dalo ještě omluvit. Bod druhý, žena vyrazila se studenty na terénní praxi. Bod třetí: tím jsem s dětmi osiřel, naštěstí umím perfektně vařit a obstarat děti díky svojí Ajťákově příručce pro kontakt s humanoidními entitami.

Mám rád naše společné rituály s dětmi. A vidím, že děti to (tedy do jistého věku) baví. Tak například smažení palačinek. Původně to vzniklo jako ryze praktická záležitost: abych uvařil dětem místo ženy. A Vojta chtěl samozřejmě pomáhat, to mu byly tak tři roky. A samozřejmě hromada mouky a mléka byla po lince i podlaze. Chvíli jsem přemýšlel, jestli ho mám seřvat, seřezat nebo obojí, ale protože jsem zrovna lezl do skříně se skleničkama, vyndal jsem panáka, nalil si ho plný rumu a oklopil ho do sebe. Vojta hned chtěl vědět, co dělám. Pravil jsem, že zkouším, zda se nezkazila naše tajná přísada. A nalil jsem na dno panáka a vyklopil jsem ho do těsta. “Pst, to nikdo nesmí vědět, to je rodinné tajemství,” přiložil jsem si prst na ústa a Vojta kýval hlavou, že jasně, že tajemství. No a po decce rumu už mi tak nevadilo, že mouka je všude, marmeláda taky a tak vůbec, Vojta vesele pomáhal, pak jsem ho osprchoval a všem bylo blaze bez křiku. Od té doby se z palačinek stala ritualizovaná tradice. Dělám je zpravidla v úterý, když děti přijedou z angličtiny, všechno už má zavedený postup, přesný proces včetně použitých nástrojů. Čtyřletá Mařenka samozřejmě chce také pomáhat, protože už rituál zná od mala. To jsem ji držel v náručí, míchal jsem těsto, obracel palačinky a vymysleli jsme si, že má funkci Hladiče, tedy někoho, koho při vaření kdykoliv můžeme požádat, aby nás pohladila a ona nás mile pohladí. Teď už je Míchač a někdy i Nalévač, míchá nebo nalévá těsto a za další rok, dva, když se bude pilně učit, bude možná i Obraceč, šéfmistr, který umí otočit palačinku. Stojíme u plotny, někdy i se Sofkou nebo Lídou, děláme kopec palačinek, na který jsem po letech precizoval recept - a Vojta vždycky křičí, jestli jsme tam dali tajnou přísadu a já vždycky přechutnávám, jestli se nezkazila. “Jak jsi na to přišel, dávat tam tu tajnou přísadu?” ptal se včera (jako skoro vždycky) Vojta. “To mám od svojí babičky, tvojí prabáby,” vysvětloval jsem pohotově. “A ta to má odkud?” “Ta zase od svojí báby a ta od svojí báby a tak dál, až jedna z nich to měla od svého otce, který přivezl rum z Nového světa na Santa Marii, lodi, podle níž se jmenuje Maří,” směju se (a ponechávám jako návodné k prohlédnutí skazky, že Santa Maria ve skutečnosti ztroskotala). “Je dobře, že ho vždycky ochutnáš, aby nezkazil ty palačinky. Úžasně po něm nesáknou olej,” dodává vědoucně Vojta, zatímco Mariánka se už dávno cpe palačinkama a já kývám hlavou, protože přesně tak to je. Rituál se musí dodržovat, protože je naprosto optimalizovaný a jediná součást se nesmí vynechat. Dobrou chuť.

Co dělat s nastalou vnitropolitickou situací? Na to není lehká odpověď, která by se vám líbila. Pokud jste doufali, že zveřejním číslo účtu, vy pošlete pár stokorun a MY (=já a pár kamarádů) to dáme do kupy, tak vám na rovinu říkám, že by to bylo zase špatně. Asi tak po milionté byste naletěli vlastní lenosti. Vždycky, když čekáte, až se to samo spraví, tak se načekáte. Samo se nic dobrého neudá. Je třeba si to odpracovat. My všichni. To je moje osobní přesvědčení.