Aby byl report z boje o synovo umístění na základní školu úplný, dám sem (snad) závěr.
Nejdříve povinný úvod, protože se ukazuje, že se na tom lidi zasekávají nesmírně a je to velmi emotivní. Necpeme Vojtu na soukromou školu, protože bychom chtěli zhodnotit jeho gigantický talent a bez nobelistů v učitelském sboru to nejde nebo proto, že bychom nechtěli, aby se potkával se zdravotně, sociálně či intelektuálně nevhodnými spolužáky. Důvod je mnohem prostší. Protože ho známe, tak víme, že potřebuje být ve třídě, kde na něj budou mít čas. Ve spádové státní škole bude přes třicet dětí ve třídě a tam se se svýma věčnýma dobře míněnýma dotazama rychle propadne do pekla. V počtu třiceti dětí na učitelku prostě není na individuální dotazy čas. Při takové vyučovací hodině má učitelka na dítě přesně minutu a půl. Kdyby tomu bylo jinak … ale není.
Pondělní přijímačky se nakonec vysvětlily, ale přesto konstatuju brutální rozdíly mezi přístupem i u soukromých škol. Dvě školy v Praze, jsou kousek od sebe. Na jednu se hlásí 120, na druhou 150 dětí, berou každá patnáct. V jedné škole vyřídili dítě za pár minut. Bylo mi to divné a byl jsem z toho trochu rozmrzelý, však jsem to tu ventiloval. Jenže se ukázalo, že to bylo vcelku prozíravé, protože už s podáním přihlášek věděli, že se hlásí děti, které na škole mají sourozence a ty se přednostně berou. Takže z patnácti míst devět padlo na sourozence a o zbývajících šest míst se mělo prát 140 dětí. Někdo moudře usoudil, že na to velkých testů netřeba a bude se losovat. Odtud ten příběh chápu.
Druhá škola přeci jen udělala půlhodinové testy. Děti dostaly kartičku, na kartičku dostávaly razítka za každou “štaci”, kterou prošly. Byla to spíš hra, než test, však se také testovala “školní zralost”. Na závěr toho dostaly taštičku s pár milýma drobnostma (třeba lego autíčko), které dětem udělaly radost a z pohledu rodičů podstatně lepší přístup. Nicméně ve výsledku situace podobná (nakonec by nás asi při troše tlaku/štěstí vzali).
Třetí škola je ve vedlejší vesnici a pozdávala se nám nejlépe. Shodou divů a zázraků dostala na poslední chvíli akreditaci, s tím i nárok na státní příspěvek (byť v prvním roce ne v plné výši). Z testování dětí udělali “seznámení”, kdy si vzali děti na tři hodiny a vypakovali rodiče pryč. Děti si hrály, měly tam ovoce, občerstvení, po třech hodinách jsme Vojtu nemohli dostat domů (ale jo, nakonec pizza funguje). V následujícím pohovoru se vyjasnilo, že Vojtu vezmou a tím snad letošní “Operace Základka” končí.
Všechno má své. Poslední škola ještě nefunguje, není to promazané soukolí vyfutrované zkušenostmi, otevírají první třídu. Dělají ji dvě učitelky, které si řekly, že se na státní vracet nechtějí a už vůbec na ni nechtějí dávat své děti. Což mi připadá s naším vzdělávacím záměrem zcela kompatibilní a naopak mi nepřijde, že naše děti by byly bezproblémová kolečka promazaného soukolí tuzemského školství, spíše nápadně připomínají písek.
Za poslední měsíc, co o Operaci Základka píšu, mě kontaktovalo neuvěřitelné množství lidí. I na zápisu mě několik rodičů zdravilo a ukázalo se, že “četli”. Překvapuje mě to, řekl bych podle toho, jak malá je politická i veřejná diskuse o školství, že to téma je plonkové, nezajímavé. Zřejmě to lidi trápí hodně.
Ministerstvo situaci se soukromýma základkama vyřešilo rafinovaně. Přestalo vydávat akreditace, respektive jejich vydávání brzdí ze všech sil. Důvody? Momentálně to dělá problémy nastavenému systému, který se ukazuje být nefunkční. A musel by se změnit. Což úředníci tuší, že politicky průchozí nebude a bude s tím jen oser. Současná koncepce školství se předpokládá, že všichni se mají v rámci variability možností (typu dát tělák odpoledne nebo dopoledne) stejně. Jenže rodičům se ten přístup zajídá, protože naráží na další praktické limity systému jako jsou silné ročníky (o kterých asi nikdo netušil, protože matriky narození plus šest let, to už je velká plánovací věda).
Jak se to řeší ve vnitrozemí? I v Brandýse vznikla “škola”, o níž se informace “nedají dohledat”. Funguje jednoduše a i bez akreditace a na doporučení známých. Přihlásíte své dítě do domácího vzdělávání (tím ho myslím musíte registrovat na nějakou českou základku, kam ale chodí jen tu a tam na nějaké testy). No a do takové “černé školy” to dítě posíláte každý den. Tam ho učí tety, za to se samozřejmě platí. Oficiálně je to dětský klubík nebo tak něco, u některých případů jsem narazil na to, že oficiálně “to” ani neexistuje a pár korun tam prostě necháváte komplet načerno, protože přiznávat to přinese jen problémy všem.
Když žábu vaříte dlouho, nenechá se uvařit. Vyskočí. Quod erat demonstrandum, řekl by latiník v mojí duši.
