„Zajímavé časy na vás“ je prý čínská kletba nespokojených (byť si většina čtenářů při tomto zvolání vybaví spíš název knihy Terryho Pratchetta). Zajímavé časy plodívají nejistotu, zmatky, potíže a utrpení. Žijeme v nich i my, a ačkoli ještě nevygradovaly do onoho žitého utrpení, jakým byly třeba zajímavé časy obou světových válek, jde o klid před výbuchem. Anebo přinejmenším o klid před upuštěním páry a změnou, která nás snad posune k lepšímu světu.
Spouštěčem aktuálních změn jsou obrovské technologické posuny, které v posledních desetiletích mění celou společnost. Zatím vnímáme transformační procesy izolovaně. Víme, že globalizace přesunula pracovní místa do Asie, ale obvykle nedomýšlíme, že za obrovským vzestupem Číny stojí vzrůst spotřeby, a to zejména hlad po elektronice, pro niž se Asie stala „fabrikou světa“. Chápeme, že internet rozšířil dostupnost informací, avšak méně to, že změnil způsob, jakým informace vnímáme. Považujeme internet za ukončenou změnu a přitom jsme teprve na jejím začátku.
Kniha Mýty a naděje digitálního světa se věnuje složitému tématu, ale v podstatě je založena na sbírce příběhů z posledních let. Některé z nich patří k těm nejslavnějším, které se ve světě technologií odehrály, jiné (alespoň u nás) zatím zůstávaly stranou pozornosti. Proč jsem je sesbíral? Protože až díky propojení bodů na cestě, jíž kráčíme, můžeme pochopit, kam naše kroky míří. Pokud podobné zprávy míjíme izolovaně a pokud jim nevěnujeme dostatek času, jako ukazatel směru nám neposlouží. Teprve kontext, zastavení a zamyšlení, nám může pomoci odvodit směr a snad i cíl.
Přeháněl bych, kdybych tvrdil, že vím, kam lidstvo směřuje. Neznám lepší odpověď, než že „k lepším zítřkům“. Nevím jistě, jak budou přesně vypadat, mohu si nicméně vypomoci negativním vymezením. Tedy tím, jak si lepší zítřky nepředstavuji. V literatuře věnované rizikům našeho světa najdeme čtveřici, na níž se shodují komentátoři i z těch nejvzdálenějších pólů politického, ekonomického a sociálního spektra:
-
klimatická změna,
-
rostoucí vliv velkých korporací,
-
rostoucí majetková nerovnost,
-
rostoucí nedůvěra k elitám.
klimatická změna,
rostoucí vliv velkých korporací,
rostoucí majetková nerovnost,
rostoucí nedůvěra k elitám.
O žádném z těchto fenoménů nelze tvrdit, že neexistuje. Na základě svého světonázoru můžeme nanejvýš zpochybňovat míru rizika, jež ten který z nich představuje.
O klimatické změně nevíme, zda skončí o dva týdny prodlouženým létem, nebo neobyvatelnou planetou. Pravděpodobně to bude něco mezi tím, jenže právě odpověď „kde přesně mezi “ také stanoví, kolik lidského utrpení bude tuto změnu provázet. Následky našeho vyrovnání se s klimatickou změnou postihnou především naše potomky. Pokud jste konzervativního smýšlení, můžete namítnout, že se bude opakovat starší model a rozvoj techniky nás z problému dostane. Již dnes tušíme, že to tak do jisté míry bude. Prý totiž nemůžeme obětovat pokrok na oltář zeleného náboženství. Opravdu? Člověk jasnějších smyslů by se musel ptát, zda je pokrok za každou cenu nutný už s ohledem na oběti, jež bude nutné přinést.
Stále vlivnější korporace už nějakou dobu obcházejí pravidla a zákony, které jsme v demokratických společnostech přijali. To se dělo vždy, jenže technologický rozvoj dal korporacím nové nástroje a možnosti, jak rozhodovat o věcech, které se dotýkají našeho každodenního žití. Dělají tak výhradně s ohledem na svůj zisk, nikoli ve prospěch společnosti. A my nevíme, zda je tomu tak dobře.
Vážné, byť méně urgentní nebezpečí představuje také rostoucí majetková nerovnost. Pokud jsou vaše životní potřeby naplněny, může vám být jedno, zda máte milionkrát menší majetek než nejbohatší člověk na Zemi. To je také základní premisa majetkové nerovnosti dnešního vyspělého světa. Jenže nepřiměřeně velký majetek znamená i nepřiměřeně velký vliv na věci veřejné, schopnost ovlivňovat chod světa s ohledem na osobní zájmy, třeba i proti všem ostatním. Což je problém některých technomagnátů.
A to jsme zatím ponechali stranou otázku, do jaké míry je nezbytné, aby někteří lidé přežívali na společenském okraji, zatímco se jiní těší z neutratitelného nadbytku. V Česku myšlenku závadnosti extrémní nerovnosti odmítáme jakožto komunismus. Jenže ona se vrací jako bumerang, neboť patří k základním otázkám kapitalismu. Její nezodpovězení zvyšuje rizika extremismu a podporuje pochybnosti, zda je kapitalismus skutečně všeobjímajícím řešením pro naši společnost, když nabízí pouze frázi o obavě z chudoby coby hnacím motoru sebepovznesení. Extrémní majetková nerovnost se stává zdrojem pochyb když už ne o platnosti, tak přinejmenším férovosti kapitalismu, a touto skulinou do společnosti pronikají nepokoje a legitimizuje se autoritářství. A s ohledem na to, jak extrémní přerozdělení majetku způsobí pokračující automatizace a především umělá inteligence, je těžko představitelné, že budoucnost by se obešla bez ještě větší míry přerozdělování, ať již jakýmkoliv způsobem. Vždyť jak přerozděloval starověký Egypt nesmírné majetky faraónů? Zádušními poklady, které rozkradli lupiči a probendili je za světské radosti dříve, než je stráž pochytala a popravila.
Vyrovnat se s prvními třemi problémy nám ještě ztěžuje rostoucí nedůvěra k elitám všeho druhu. Dříve jsme měli silnější tendenci své elity respektovat a následovat je. Současná nedůvěra v „tradiční“ média nám přetrhla kontrolní linku vůči politickým elitám. Malá participace vědeckých elit na společném životě přinesla pochyby o smyslu vědy a dobu postfaktickou. Je stále obtížnější nacházet za takové situace vzájemné porozumění. Nedůvěřivá společnost si neumí vyjasnit, co pro ni představuje riziko a co příležitost, a stává se tím zranitelnou vůči vnitřnímu i vnějšímu ohrožení.
Z těchto čtyř bodů pramení kritika neoliberálního kapitalismu přelomu tisíciletí. Jistě, podobné problémy lidstvo trápily i před padesáti lety, jenže neexistovaly dnešní technologie, které problémy ještě prohloubily. Od roku 2010 se posouváme do období, pro něž se vžívá označení „korporátní neofeudalismus“. Tímto souslovím shrnul autor kyberpunkové sci-fi Bruce Sterling esej Phila Williamse o „novostředověku“, a následně pojem zpopularizoval levicový filozof Slavoj Žižek. Nejde samozřejmě o pojem výhradní. Například Janis Varufakis, další levicový intelektuál, nazývá naši dobu „technofeudalismem“.
Co je hlavním znakem korporátního neofeudalismu v době, kdy feuda, pozemkové držby, ztratila rozhodující význam? V naší době se tvorba bohatství neodvozuje z přímého pracovního času vynaloženého na výrobu, ale ze společného vědění a spolupráce, ze společného intelektu. S růstem rolí platforem společného intelektu (jimiž jsou například nejrůznější digitální sociální sítě) dochází k přivlastnění renty privatizací tohoto společného intelektu. Co si pod tím představit v praxi? Jednoduše řečeno jde o přivlastnění si zisku ze společné intelektuální práce. Takové privatizace zisku se dopouští například Facebook při prodeji inzerce u obsahu vytvořeného uživateli, Googlu pak mimo jiné tréninkem umělé inteligence nevědoucími uživateli služeb jako reCaptcha a Photos nebo užitím jím nevytvořených materiálů.
Ve virtuálním světě vznikla síť faktických monopolů, jejichž platformy nelze opustit, aniž by uživatel utrpěl značnou ztrátu. Uživatelé se dostávají do role nevolníků, z jejichž práce čerpají korporace renty podobně jako někdejší feudální páni. Prostory, které jsme v reálném světě vnímali jako společné, se stávají prostory soukromými, ovládanými korporacemi, jež v nich uplatňují vlastní pravidla a způsob rozhodování, stejně jako vlastní donucovací prostředky. A v poslední době stále častěji rovněž vlastní platební systémy. Korporace tak ve virtuálním světě vstupují do sfér, které jsme dosud připisovali státním útvarům. Což je tím závažnější, čím větší podíl našich životů se odehrává ve virtuálnu a rozdíly mezi virtuálním a reálným se stírají.
Přisvojením si moci zákonodárné, soudní i výkonné a vydáváním vlastní měny si korporace přisvojují kvazistátní působnost a konkurují národním státům v éře jejich obzvláštní zranitelnosti. Šíří se totiž pochybnosti, zda státy ve schopnosti spoluvytvářet vztah občanů ke svému okolí neselhávají, což vyvolává nejrůznější protireakce. K takovým protireakcím patří čínský model tuhé kontroly a vynucování poslušnosti technokorporací, stejně jako trvalé vyjednávání a hledání přiměřené cesty mezi pokrokem a zachováním státu jako garanta společenské sounáležitosti, jež volí Evropská unie. A také trumpovský postoj naprosté deregulace, ze kterého Bidenova administrativa nijak překotně neustupuje. Tyto tři přístupy, doplněné autoritářským, centralizovaným přístupem Ruska (který je faktickou obdobou víry v osvícené technomagnáty), podtrhují dlouhodobé rozpory mezi státy. Odlišnosti ve vyrovnávání se s technologickým pokrokem jakožto nutnou podmínkou ekonomického růstu a tím i udržení společenského smíru se stávají novým zdrojem napětí, jež graduje v soupeření o strategické technologické zdroje – ať již jsou jimi doly na vzácné rudy, know-how moderních technologií, nebo výrobní závody na čipy.
Ukážeme si, jak toto zápolení probíhá u tří technologicky nejrozvinutějších geopolitických celků, jež se ho mohou zodpovědně a plnohodnotně účastnit: Evropské unie, USA a Číny. Na druhé straně si připomeneme paralelní zápolení ze strany Facebooku, Applu, Microsoftu, Amazonu a Google neboli FAMAG1. Ať už na poli jejich tradiční působnosti, boje o nové intelektuální zdroje a kapacity v podobě nových startupů a idejí, avšak také vůči státům.
Již v roce 2010 si technologický guru Jaron Lanier v knize You Are Not a Gadget (Nejste žádné udělátko) všiml vzniku „kmánů a pánů internetu“. Hrstka technologických megaspolečností stále více bohatne a těží z poměrově levné práce svých zaměstnanců, bezplatné práce svých uživatelů a daňových úlev, které jim udělují města i státy zoufale bažící po nových pracovních místech. Apple, Facebook/Meta, Microsoft, Amazon a Google/Alphabet mají dohromady větší hodnotu než většina zemí světa – výjimku tvoří pouze Spojené státy, Čína, Německo a Japonsko. Ekonomický rozsah a vliv technologických superobrů je větší než u většiny takzvaných suverénních států. Miliardové majetky spolehlivě působí jako ochranný štít a za částky vymykající se možnostem většiny států FAMAG zvládne koupit jakéhokoli potenciálního konkurenta a začlenit jej do svých struktur, případně ho zlikvidovat. Technologickým superkorporacím již dnes poskytujeme svá data výměnou za vágní ujištění, že nás ochrání před datachtivými nájezdníky. Podobně jako když naši předkové odevzdávali část úrody feudálům za ochranu před jinými feudály.
Od probíhajících sociálních, politických, klimatických a ekonomických krizí nelze oddělit pandemii covidu-19. Ta je totiž ještě posílila a způsobila, že řešení, jež jsme dříve považovali za dosažitelná, se najednou ocitají v nedohlednu.
| 