Poprvé jsme se synem (14 let) šli sami přes hory, natěžko, na pár dní. A při tom jsem si vzpomněl na příhodu dva roky starou ze Slavkovského lesa.
Celý ten den se rozjížděl slušný nečas, já byl promočený, od bahna, přitom meteoradar hlásil, že bouře se vším všudy teprve přijde. I tu náhle jsem po cestě nad Varama uviděl otevřenou restauraci. Akorát, že když jsem se k ní přiblížil, ukázalo se, že je velmi nóbl. Jenže do toho se protrhla obloha a mě se fakt nechtělo pokračovat, Vstoupil jsem do lobby, oklepal ze sebe vodu i bahno a zamířil jsem ke dveřím do restaurace, neboť se mi zlíbilo povečeřet.
V restauraci byl čas večeře, zjevně vybraná společnost, všichni (včetně mě) draze oblečení, akorát já v merinu a goretexu a stylově mimo rámec večera. V tu chvíli ke mě přikráčel pán v obleku, co že si ráčím přát. Zjevně tomu velel. Odpovídám, že bych rád stůl pro jednoho, nečekám společnost, ale rád bych jako vždy povečeřel.
Pán mrknul přes mé rameno, jak dvě uklízečky za mnou pucují mramor od bahna a vytírají vodu, pak se jeho pohled vrátil na mě. V tu malou chvíli jsem si byl vcelku jist, že bez většího konfliktu dnes nepovečeřím.
„Ale zajisté pane, račte, vaše místo je přichystané, je to pro nás velká pocta, že jste opět zavítal. Mám vám nechat přinést váš oblek?“ bodře a významně hlasitě mne pán uvítal. Trochu mne to znejistělo, ne vždy se mi stane, že sláva pár stovek followerů na Twitteru dosáhne až do těchto končin. Ale vybral mi skvělý stůl, za okny se čertovská svatba dostávala do obrátek, tak jsem to neřešil. S díky jsem přijal suché sako, a pokynul hostům, kteří mě zkoumavě měřili od rozpitého Moet. Povečeřel jsem o čtyřech chodech a zaplatil i s dýškem zhruba tolik, za kolik bych se vedle v Sokolově stal většinovým majitelem reštyky na náměstí. Ale ničemu to nevadilo, každý zážitek má svou cenu a ten přičinlivý tanec číšníků u mého stolu stálo za to odměnit.
Po placení se na odchodu se mnou galantní pán loučí u dveří. Opět s grácií, úsměvem, jako by ho opouštěl nejmilejší host, třese mi rukou, jako bych neměl odejít. Nedá mi to a když vracím suché sako, soukám se do Montane Minimus a nakládám si na záda batoh, tak se pána ptám, jak mě vůbec poznal.
Pán ani nemrkne, jen ztiší hlas: „Já vás vůbec neznám. Jenže jste vypadal jako někdo, kdo opravdu potřebuje najíst a my nejsme typ podniku na vaše oblečení. Našim hostům i vám by to bylo nepříjemné. Tak jsem improvizoval. Na výstřední miliardáře už tu zvyklí jsme.“
Pokýval jsem hlavou, poděkoval a odcházím.
Došlo mu to až když jsem otevíral dveře do končícího mrholení.
„Počkejte, kdo tedy jste?“ Otáčím se a usmívám se tomu jeho poslednímu šprýmu.
Ještě ráno mě pod tarpem knedlíčková polévka hřála…
