Stovky miliard korun za výstavbu jaderné elektrárny zaplatíme podle vládního návrhu zákona zvýšením sazby za rezervovaný příkon jističů. Zní to nezajímavě a nepochybně to uteče běžnému laickému čtenáři. A protože útok na výši platby za jističe se pravidelně opakují, rozhodl jsem se oprášit svou čtyři roky starý článek z doby posledního takového ataku, který překvapivě (pro někoho) zprostředkovalo ERU. Už jedna věc by měla zarazit: mluví se o stamiliardách. A zároveň se tato částka má financovat něčím tak nepodstatným, jako je tarif za jistič, o němž si většina lidí nemyslí nic. To není jako vzít si úvěr od Ruska nebo USA nebo „zadlužit naše děti“. Ve skutečnosti je to ještě horší.
Pokud by se takto změnila tarifní struktura účtů za elektřinu, byl by účet za elektřinu z menší části závislý na vaší skutečné spotřebě a z větší části z něj udělá paušální platbu bez ohledu na spotřebu. To je snaha zablokovat další posun směrem k decentralizaci energetiky a prosadit setrvání u spalování uhlí a uranu tím nejúčinějším způsobem: ekonomickým znevýhodněním čehokoliv jiného. Česká energetika tím půjde proti celosvětovým trendům. To bude v horizontu dvaceti let vyhovovat finančním výsledkům českého energetického sektoru a jeho majitelům, v horizontu deseti let a dále to poškodí občany a zejména podnikatele v Česku, pro které se výrazně zhorší možnosti volby, podnikatelské prostředí, rozvoj nových technologií a také ceny energií, které v té době budou jedním z nejvýraznějších nákladů v jakémkoliv inovativním (a řadě tradičních) průmyslů. Největší dopad bude mít situace v té době na běžné občany, zaměstnance a malospotřebitele, povede ke zvýhodnění bohatých klientů, kteří přejdou na vlastní energii z obnovitelných zdrojů a u ostatních to povede ke zvýšení plateb, u nízkopříjmových skupin pak k energetické chudobě. Proto je další procentní zvyšování platby za rezervovaný příkon jističe vůči platbě za spotřebu nebezpečné a nezopdovědné.
Tolik, pokud vám stačí moje tvrzení. Dál číst můžete fakultativně. Vysvětlím vám, proč to tak je.
Jak se tvoří cena elektřiny
Cena za elektřinu se tvoří dvousložkově. První složkou ceny jsou fixní náklady na provoz distribuční sítě (tedy drátů dopravujících elektřinu), druhou samotné náklady na výrobu elektřiny. Co by znamenala úprava poměru těchto dvou složek, z něhož se tato cena tvoří? Zatím většinu ceny tvořila přímá spotřeba, v budoucnu by podle vládního návrhu zákona značnou část plateb za elektřinu tvořit paušální cena, kterou není možné z pohledu spotřebitele ovlivnit.
Tvrdívá se (tím myslím část energoprůmyslu a jeho lobby), že změnou platby za rezervovaný příkon jističe se vyváží situace, kdy “zodpovědní” uživatelé přestanou doplácet na ty nezodpovědné, kteří způsobují velké špičky v síti. Z tohoto pohledu vypadá logicky změna, kdy se zvýší platba za rezervovaný příkon, tedy možnost dělat v síti “neplechu” okamžitými špičkovými odběry. To byla poslední argumentace v roce 2016, kdy podobný návrh profičel a já tento článek vydával poprvé. V následujícím textu se s touto argumentací vyrovnáme a vyvodíme z ní důsledky, ačkoliv dnes je situace jiná a platba má hlavně financovat jadernou energetiku s její nejistou cenovkou.
Takže jak to je s rezervovaným příkonem jističe?
Zákazník běžně odebírá mnohem méně elektřiny, než kolik mu jistič dovolí, problém ale je v tom, že může odebrat více a není, jak mu v tom zabránit jinak, než právě kapacitou jističe. Představme si to na modelovém příkladu svářečky, která odebere 64A a zákazník je kvůli ní vybaven takovým jističem, ačkoliv by mu normálně stačil jistič mnohem menší (typicky 15A). Pokud si jednotlivý klient tu a tam pouští svářečku, je všechno v pořádku, ale pokud by se tak rozhodli učinit všichni majitelé svařečky najednou, byl by to problém. Energetici si na pokrytí problému musí držet záložní zdroje i trasy a to stojí miliardy. Bylo by bývalo logické rozpustit tyto náklady směrem k těm, kvůli kterým se musí rezervy vytvářet. Tedy k těm, kdo mají naddimenzovaný jistič. Ve zvoleném příkladě je totiž potřeba držet čtyřnásobné rezervní kapacity. To se ale typicky neděje, protože svářečku si lidé přeci jen nepouštějí všichni najednou.
Až potud má změna tarifu svou určitou logiku. Náklady se teoreticky přesunou směrem k těm, kdo je způsobují. Jenže tyto náklady se zatím umořovaly z cen elektřiny, byly tedy obsažené v pohyblivé složce cen a tím by i cena za elektřinu měla logicky mírně poklesnout, protože náklady na rezervy se pokryjí ze zvýšených paušálních plateb. A tady hrozí, že bude s vaničkou vylito dítě, protože pokud by procentní změna byla nevýhodná, ve skutečnosti by to jen lidem bralo důvody šetřit elektřinou. Snížení odběru elektřiny by se totiž nemohlo do úspor promítnout, většinu plateb by dělaly platby paušální.
To je ten důvod, proč se v Evropě tlačí tarifní struktura jinam: k chytrým elektroměrům, která umožní za špičkové odběry připlatit, ale běžné odběry neznevýhodňují.
Jiné řešení by bylo: chytré elektroměry
V Západní Evropě se ve větší míře spoléhá na chytré elektroměry komunikující s centrálou, které elektřinu nedodají ve chvíli, kdy je v síti její nedostatek nebo naopak zapnou zařízení v momentě přebytku nebo urgentní odběry zpoplatní dráže. Západní Evropa se chytrými elektroměry také připravuje na příchod elektromobilů, které se dobíjejí vysokým proudem a pokud jich bude hodně, dělaly by v distribuční síti neplechu. Chytrý elektroměr se dohodne s centrálou, kdy je výhodné auto dobíjet a také ho tak dobije. Chytrým elektroměrům se ale Česko zoufale vyhýbá, protože energetickým společnostem se do nich nechce investovat a tak nám místo cirkulárek budou v síti neplechu dělat elektromobily nebo nebude jejich dobíjení ekonomické. Místo chytrého optimálního řešení se zvolí mizerné řešení, jehož náklady lze okamžitě přenést na zákazníka. Taková je česká cesta.
Důsledky zvýšení tarifu za rezervovaný příkon
Dneska tvoří částka za rezervovaný příkon jističe typicky pod 15% účtu za elektřinu běžného rezidenčního zákazníka. Představme si, že se částka zvýší o “stokorunku”, tedy na 30% z účtu za elektřinu. Jak se běžný uživatel zachová?
Ekonomicky, pokud věříme tezi o neviditelné ruce trhu. Bude vědět, že jakákoliv úsporná opatření, která provede, se dotknou pouze variabilní složky, jejíž význam se v jeho účtu snížil. Bude tedy opatrnější je provádět, pokud ponesou vyšší investiční náklady. A tady je třeba říct, že naprostá většina efektivních opatření vyžaduje značné investiční náklady. Například postavit si solární panel kryjící běžnou spotřebu domácnosti je dnes náklad desítek až stovky tisíc Kč. Jenže zároveň si ponecháváte dostatečný rezervovaný příkon na jističi, protože v případě výpadku panelu chcete krýt celou spotřebu domácnosti ze sítě. Investiční návratnost solárního panelu se prodlužuje a tím se také snižuje počet uživatelů, kteří si jej pořizují pro ten nejpřirozenější způsob výroby elektřiny: k pokrytí vlastní základní spotřeby. Více uživatelů zůstává odkázaných na centrální způsob distribuce a výroby elektřiny – o kolik více, to záleží na tom, jak moc věříte elasticitě energetického trhu.
A to je to těžiště problému se zvýšením paušálních poplatků za energie. Znevýhodňují ty, kteří si nemohou dovolit vyšší investice. Samozřejmě, že výše uvedený problém se dá vyřešit, například tím, že si dotyčná domácnost pořídí záložní baterie a nemusí být připojena k elektrické síti vůbec, jenže tím se investice zhruba zdvojnásobí. To si může dovolit jen někdo, zpravidla ti bohatší. A tím se také spouští spirála: bohatší se přepojují na alternativní vlastní zdroje energií nebo energie šetří (víme už, že šetřit znamená mnoho investovat), chudší ponesou na svých bedrech splátky za jadernou elektrárnu, které se ale rozpočítávají mezi stále méně odběratelů. Dalo by se usoudit, že černý Petr jednou zůstane energetikům, protože všichni zákazníci odejdou, ale v takovém světě nežijeme.
A pokud by vás to zajímalo, pak přidám ještě jeden argument: zvýšení rezervovaného příkonu omezuje alternativní technologie i obchodní modely. Tím, že po nich klesá (či vůbec není) poptávka. Příkladmo Německo, které v energeticke považujeme za iracionální a směšně se chovající, zatímco sebe považujeme za etalon rozvahy a prozíravosti. Například lokální distribuční sítě. U nás existují spíše výjimečně, například v průmyslovém areálu, kde pronajímatel přeprodává i elektřinu. V Německu to jde jinak: soused si na velké střeše postaví panely, k sousedům natáhne kabel, nebo si jej dokonce jen pronajme od místní distribuce. A prodává svou elektřinu přímo jim. A aby se nemusel o nic starat, domluví se s firmou, která dodá technologie a stará se o vyúčtování i posílání faktur a upomínky. Vzníká tak celý nový ekosystém, který je více flexibilní a decentralizovaný. Nic z toho není u nás není možné buďto legislativně, nebo alespoň politicky, nebo za obrovských nákladů, rozhodně ne pro přeprodej elektřiny vyrobené z dvaceti solárních panelů.
I to je důvod, proč Německo je v alternativní energetice na špici, mohou zde vznikat takovéto firmy schopné dodávat alternativní technologické celky.
A to je celé. Zase se do hry vrací způsob, jak zacementovat něco, co jsme se dlouho snažili otevírat a změnit ve prospěch efektivity, decentralizace a snížení zátěže na životní prostředí. Plán lze shrnout jako: miliardy palácům, náklady a zaostávání těm ostatním.
Děkujeme, nechceme.
