O víkendu proběhl pirátské celostátní fórum, v němž se strana rozhodovala o novém předsedovi. Už v minulém článku jsem se snažil vysvětlit pár nuancí, především pak skutečnost, že tyto volby jsou důležité pro rekonstrukci strany, ne pro její veřejně realizovanou politiku.
To byla věc, která mnoho komentátorů překvapila: proč kandidáti nehovoří o celostátní politice, ale o divných pojmech, jako Nová Vlna. Piráti se totiž museli definitivně rozhodnout, zda jsou politickou stranou nebo debatním aktivistickým spolkem. Obojí najednou být nemohou, tedy ne v důstojném aranžmá, ne dlouhodobě. Neuvěří jim to ani voliči, ani koaliční partneři. Jak se i stalo.
Jak volby dopadly? Nakonec zvítězil proreformní Zdeněk Hřib, který porazil poměrně těsně tradicionalisty reprezentujícího Lukáše Wagenknechta. Místopředsedy se stala Hana Hajnová a Michal Bláha, kteří se přihlásili k reformám a Martin Šmída, který je naopak neoblibuje. Čtvrtý místopředseda nebyl zvolen, nikdo nedostal dostatečný počet hlasů.
Zároveň velmi těsně prošel balík reforem nazvaný Nová Vlna - o jednotky hlasů. Záhy po hlasování začala vlna demonstrativních ukončení členství ve straně: ze strany vystoupila Janka Michailidu, hlavní autorka drogové strategie, bývalý europoslanec Kolaja a kolem dvou desítek veřejnosti méně známých členů.
Nová vlna změn
A právě ta zdůvodnění bývají zajímavá a poukazují na interní problém, který stranu paralyzoval. Strana se Novou Vlnou vzdává transparence a demokracie. Jak to? Uzavřela diskusní fórum neregistrovaným uživatelům a udělala několik hlasovacích úprav.
Tou první je zvýšení počtu lidí, kteří musí podpořit návrh, aby bylo možné jej hlasovat. Tato úprava reagovala na vynucená úplně nesmyslná či mstivá hlasování, kterými se straníci museli zabývat. Například se periodicky objevoval návrh stranu rozpustit, získal dost podpory a musel se formálně hlasovat. Návrh jste ignorovat nemohli, protože by se mohlo stát, že by jej pár vtipálků prohlasovalo. Ve vypjatých chvílích byl pirátský prostor zamořován nesmyslnými hlasovačkami, které nešlo ignorovat. A jelikož nedošlo k dobrovolné hygieně, že se stupidní návrhy ani nebudou předkládat, návrh použil nejsnazší cestu a zvýšil počet hlasů potřebné podpory pro předložení návrhu.
Druhou úpravou je možnost nechat hlasovat o kandidátní listině tak, že lídr rovnou předloží svůj návrh se jmény na dalších čelních místech. Tím se reagovalo na situaci, kdy se i v místních volbách musely začátky kandidátek hlasovat po jménech. Byla s tím spousta administrativní práce a zdržování, v horším případě se stalo, že byli k sobě zvoleni lidé, kteří spolu ale spolupracovat nechtěli - a pak odstupovali z kandidátek a volit se muselo znovu. Takto předložená kandidátka musí mít podporu 60% hlasujících, pro tradicionalisty je to ale nedemokratické. Proč, suď bůh - riziko zneužití je tu stejné, jako u volby jednotlivých kandidátů.
Třetí podstatnou úpravou je faktické sloučení Republikového předsednictva a Republikového výboru. To je reakce na dnes nevyjasněnou či neuspokojivě rozdělenou pravomoc mezi těmito dvěma orgány. Republikový výbor má vykonávat kontrolní a poradní činnost, zatímco každodenním vedením strany je pověřeno předsednictvo. Jenže také ukládat úkoly předsednictvu a rozhoduje o základních programových a ideových dokumentech. Výbor se postupně stal protiváhou Předsednictva a tyto instituce si vzájemně mařily a přesměrovávaly svoje kroky. Což vedlo k tomu, že strana byla nefunkční. Nově se členové Předsednictva stanou i členy Výboru a dále se jeho členy stanou i předsedové krajských sdružení, aby se zlepšila jejich informovanost. Také se posílí pravomoc RV - přesune se na něj projednávání procedurálních návrhů tak, aby o každém detailu nemuselo hlasovat celostátní fórum.
Čtvrtá úprava zjednodušuje opravné prostředky ve straně včetně vyloučení, což reaguje na občasné toxické chování některých jedinců. A zase: takové řešení by nebylo potřeba, kdyby se dařilo udržet kulturu chování ve straně i navenek na bázi prosté lidské slušnosti.
Strana je rozdělena ne pravo/levě, ale podporou potřeby změn
Většina těchto bodů vypadá velmi nekonfliktně. Pokud si někdo teoreticky sestaví kandidátku z korupčníků, mělo by ji zablokovat už samotné hlasování a je jedno, zda ji shodí jednoho člověka po druhém, nebo všechny najednou. Z mého pohledu vše vede ke snížení administrativy na provoz strany, přitom dnešní administrativní náročnost Pirátské strany je velmi vysoká. Prakticky o každé záležitosti je potřeba hlasovat, protože jinak riskujete to, že budete napadnuti za nějaké formální pochybení. Což naprosto zabíjí iniciativu i operativnost strany. A ve straně to umožňuje pohyb „šedých eminencí“, kteří fakticky nemají žádnou formálně vlivnou pozici, ale díky své detailní znalosti předpisů jsou schopni ledasco shodit či zablokovat.
Tím také vyrostla široká brázda ve straně. Zatímco progresivisté byli zvoleni do exekutivních funkcí, tradicionalisté zůstávali zhusta jen ve funkcích ve straně a ve státě neměli žádnou exekutivní úlohu. A naopak měli dojem, že jejich edikty a usneseními se mají lidé v exekutivních funkcích neústupně řídit, ačkoliv politická realita byla jiná. A s každým opakem narůstala nevraživost.
Dobrým příkladem může být situace kolem polského dolu Turow na českých hranicích, který byl předmětem česko-polského sporu. Pirátský ministr zahraničí Lipavský souhlasil s uzavřením vstřícné polsko-české smlouvy, ačkoliv expertní týmy strany byly proti. Jeho hlavním argumentem bylo, že politická realita je prostě taková a je lépe se dohodnout, než se nekonečně dohadovat tam, kde nic nevymůžeme a potupně prohrajeme. Piráti se následně od smlouvy hlasováním celostátního fóra distancovali, což samozřejmě na smlouvě nic nezměnilo.
Na všechny tyto problémy se poukazuje dlouhou dobu, ale tradicionalisty bývaly bagatelizovány a nedošlo k žádné nápravě za patnáct let existence strany. Museli přijít troje prohrané volby, aby se stalo zřejmé, že za to může funkční paralýza strany, kdy není možno vybrat profíky do volebního štábu a nechat je pracovat na volební kampani, protože něco takového je nerealistické schválit. Proto proběhly krajské kampaně, které se minuly účinkem a na celostátní úrovni, která se ukázala být rozhodující, spolu nenavazovaly.
A tím jsme zpět u otázky, zda k Nové Vlně byla faktická alternativa. Tradicionalističtí kandidáti předpokládali, že stranu sjednotí, jenže nebylo vůbec zřejmé, jak. Lukáš Wagenknecht předpokládal, že vznikne nějaká strategie Piráti 2.0, jenže kromě líbivého názvu tento pojem neměl žádný obsah, než „společně to zvládneme“. Výhrady progresivního křídla strany, jako jsou řešení nezodpovědných návrhů a snížení byrokracie, Wagenknecht zatím nijak neřešil a nebylo zřejmé, že k tomu tradicionalistické pirátské křídlo má nějakou ochotu. Možná by bylo něco připraveno na lednové řádné setkání celorepublikového fóra, jenže dva měsíce před ním se nezačalo projednávat nic. Z toho řada členů usoudila, že žádná alternativa k Nové Vlně není, lze si jen vybrat pokračování stávající paralýzy a možná věřit ve změny pár měsíců před volbami do sněmovny, ke kterým ale tradicionalisté žádnou ochotu dlouhodobě nejevili.
Je to záchrana?
Nic ze schválených změn neznamená, že strana se musí vzmátožit. Ale je to dobrý předpoklad, aby si připravila profesionální volební tým, který najde linku, jež lidi chytí za srdce. Není třeba příliš řešit, o co pirátům jde programově: program máme obsáhlý, podrobný, jde o to z něj vhodně vypíchnout komunikační priority, nikoliv na něm něco zásadního měnit.
Vzrušující je otázka, kdo bude Piráty volit. Hřib o straně hovoří, jako centristické straně s přesahem k sociální tematice. Tedy jako o straně, která dbá na ekonomický pokrok, technologický rozvoj, svobodu trhů a tedy i minimální nutnou regulaci, včetně (a zejména) rušení starých a nadbytečných předpisů a zákonů. To je to, čím se nyní zabýval ministr Šalomoun: vyškrtával z předpisů to, co už je zbytečné, ale stále platné. A na stranu druhou je to ochrana přírody, adekvátní reakce na klimatickou změnu a také zamezení kšeftování s lidskou chudobou či podpora v návratu těm, kteří propadají na dno.
To jsou témata, která nesedí stranám sdruženým do projektu SPOLU. To je konzervativní sdružení, jemuž mnohá z těchto témat nejsou vlastní. A STAN? Ten je zájmovým spolkem lokálních politiků, který uspěl svým pragmatismem. Voliče oslovuje spíše než svojí názorovou ukotveností hlavně dojmem, že má osobnosti, které umí na situaci trvalé změny reagovat.
Obdobný přístup byl v minulosti příčinou úspěchu pirátské sněmovní kampaně „Pusťte nás na ně“. Ta rovněž detailně neříkala, co se stane, až nás na ně pustí, ale partička pirátů lidem nabízela změnu a neotřelá řešení, která snad něco zlepší. To je kouzlo, které strana svou těžkopádností a přebyrokratizovaností ztratila, když zmizel duch nadšenectví a dobrovolnosti, jenž se do hlasovacích schémat nevešel.
Reakce na trvalou změnu je zjevně nynější nejsilnější volební téma. S ním v USA zvítězil Trump a je to spojnice celé řady nových projektů na světové politické scéně. Jedinou jistotou je totiž změna. Lidé si uvědomují, že statické politické programy nic nezaručují a rozhodují se často volit lidi, kteří mají potenciál pružně reagovat na změnu v chaotickém a nestabilním světě. Důležitá je tedy důvěra ve schopnost dotyčného člověka řešit jejich situaci. Vybudovat takovou vazbu za zhruba rok, bude velmi obtížné. S ohledem na fuckupy v minulosti velmi velmi obtížné. Ale to neznamená, že nemá smysl se o to pokusit.
Stranu nyní čeká období nevyžádaných rad od lidí zvnějšku a také období okopávání od bývalých členů. A především vystavení jasné a čitelné tváře voličům. Držte nám palce.
