V sobotu jsem dorazil na karlovarský Fresh Film Fest. Měl jsem se tu účastnit diskusního panelu o internetu a distribuci filmů. A záměrně jsem doputoval o něco dříve, abych si poněkud rozšířil obzory v moderních trendech, fimech a umění.
Nesoudím o sobě, že bych byl příliš kulturní člověk. Přesněji řečeno mám epochy, které chápu, ale století začínající dvojkou to rozhodně nejsou. Mohu libovolně pokonverzovat o symbolice egyptské figurální malby ve Staré říši, srovnat ji s ptolemaiovským obdobím, když na to přijde, pak i antika mi něco říká, ulétávám si na gotice zejména s přihlédnutím ke katedrální výzdobě. Můžete se mnou chodit po svatovítské katedrále a budu vám ukazovat vtípky, jichž se dopustili místní umělci. Až někam k bitvě u Moháče bych řekl, že si vedu obstojně. Pak následuje rychlý sešup, přičemž už mám jen matné povědomí o tom impresovi, co si nožem kuchal ucho a post/moderní umění mne míjí naprosto. Jak ve jménech, tak v chápání. A to i přes vytrvalé oblézání mnichovských pinakoték.
A tak jsem na Fresh Filmu vyrazil na performance. Jak to popsat jinak, než slovy laickými: jakýsi muž sociálně jednoznačného zařazení se pohyboval po parketu s rybářským prutem, který měl zastrčený za tričko přes záda. V ruce měl podběrák a honil nafouknuté igelitové tašky s nápisem Delvita. Přišlo mi to zajímavě pojaté rozloučení Delvity s českým trhem. V následující debatě se ukázalo, že jsem ignorantské hovado, protože umělecký záměr byl jiný. Jaký, to jsem ale už nezvěděl.
Inu, řekl jsem si, dám si film. Našel jsem si jeden, který vypadal, že by mi mohl být blízký, jmenoval se Mozartovo requiem. Ehm. Byl to hezký nápad: figurky a panenky přidělané na tyčce, pomocí níž se ovládaly jako loutky, to všechno mezi zrcadly, ve tmě, nasvícené. Do toho Mozartova hudba. Hezké. Asi tak na půl minutové předěly pro ČT2. Celý film měl 64 minut a bylo to utrpení. K čemu to bylo? Usoudil jsem, že šlo o slušně provedený studentský film, v němž studenti ověřili práci s materiálem. Jak se ukázalo, tak nikoliv: film byl zamýšlen vážně a dělal ho Petr Nikl. Podtitul Balet loutek, věcí a živlů, volně inspirovaný hudbou W. A. Mozarta. Nezlobte se na mne, ale myslel jsem, že někde musí být myšlenka, ne jen forma. To první mi chybělo, toho druhého bylo na hodinový pořad škoda. Byla to jen vizualizace nápadů, jak ztvárnit loutky a co všechno s nimi lze dělat, ale to je přeci i na umění ve filmu málo. Nebo je dneska opravdu uměním to, co za něj označíme?
Viděl jsem moderní umění. A na dlouhou dobu mi to stačilo. Zůstanu u své gotiky a románského slohu a až na podzim pojedu do znojemské rotundy kochat se zdejšími freskami s přemyslovskými legendami, už si na tyhle novodobé výtvory ani nevzpomenu.
Zdalipak něco podobného o tisíc let později potká i to, co jsem v sobotu shlédl…
