Nerad bych vypadal, že po pár dnech v Číně jsem sežral všechnu čínomoudrost světa. Berte následující řádky prosím jako moje postřehy a výpovědi lidí, kteří tu bydlí a provázeli nás na naší cestě. Možná kecali, možná režim něco ukryl, ale nemyslím si…
O Shenzhenu čínské propagační letáčky vzletně soudí, že je to Město Mladých, v horším případě připouštějí, že je to Industriální srdce Číny. Obojí je svým způsobem pravda. Ale ať se podíváte kamkoliv, o jednom nemůže být pochyb: Shenzhen je Fabrika Světa. Doslova a do písmene, ubytovna a fabrika.
Shenzhen bývala ještě koncem sedmdesátých let rybářská osada s patnácti sty obyvateli, praví legenda o tomto městě. Nakolik je to pravda, už dneska ověřit nelze, protože ze starého Shenzhenu nezůstalo nic. Pak přišel velký (jiné tu nemají) čínský experiment: Zvláštní ekonomická zóna zahrnující i a především Shenzhen jako oblast hraničící s Hong Kongem. A od roku 1978 za třicet let vyrostla vesnička ve čtyřmilionovou aglomeraci, spolu s okolními vesničkami (těžko lze soudit, kde Shenzhen končí a začíná) pak dvanáctimilionová. Proč? Protože se do tohoto města začaly přesouvat všechny továrny z celého světa, především z Evropy a USA, ale i ze zemí třetího světa, které nestihly cenou konkurovat. Neumíte si to představit, jak by to mohlo vypadat? Taky jsem neuměl, dokud jsem do Shenzhenu nedorazil. A dokud jsem nevyjel z města na dálnici do nedalekého Ghuanzhou (dříve Kantonu) - dvě hodiny cesty po dálnici míjíte jednu tovární budovu za druhou. Bez přestávky. Jen tu a tam rozoraný a vydolovaný kopec, pozůstatek někdejšího nebo stávající lom na kámen, naruší scenérii. Přes to, že fabrik je tu nepočítaně, rostou další, protože sehnat dneska výrobní prostory v Shenzhenu, je problém: je jich nedostatek. Poptávka stále převyšuje nabídku.
Daň, kterou za pověst Fabriky světa Shenzhen platí, není zrovna malá. Neviděl jsem špinavější, hektičtější město, které by bylo tak bezduché, jako tohle. A to říkám při všem respektu k jeho obyvatelům. Pokud jsem se podíval z okna 23 patra našeho hotelu, nemohl jsem přehlédnout, jak už po třech blocích domů se další stavby ztrácí v mlze. Jenže ne v mlze, ale ve smogu. Ten je obvyklý a všudepřítomný i v rezidenčních částech města, kde by přeci jen vzduch měl být čistší. Jak to vypadá, vidíte na fotce:
Pokud vás zajímá, co je to červené pískoviště na silnici vpravo, pak stavba metra. Shenzhen metro dlouhou dobu neměl, až asi před dvěmi lety se dostavěly dvě linky, jenže ty obsáhly jen centrum a daleko za jeho hranice se nedostaly. Což se nelze divit, město je rozlezlé cca 80-100 km do šířky, 40 km do délky. A tak se staví a staví a nejenom metro. Řešením bytové situace jsou výškové domy, pod 10 pater se dostane jen málokterý barák, snad jen obchodní centra a i jim ze hřbetu vyrůstají obytné domy, jako tomu na fotografii. Ceny nemovitostí v Shenzhenu jsou pro číňany astronomické, koupit si ho může málokdo, většinou se pronajímají, jen tak pro porovnání, cena za metr je oproti Praze zhruba poloviční a zhruba trojnásobná oproti jiným městům. V cenách nemovitostí i ve výdělcích dělníků Shenzhenu konkuruje snad jen Šanghaj.
Výškovou výjimkou jsou fabriky a ubikace dělníků. Fabriky asi proto, že musí mít určitou nosnost, aby unesly stroje a dostupnost, aby se do nich a z nich dal dopravovat materiál. Ubikace dělníků proto, že se často staví hned naproti fabrikám, aby přeprava lidské síly byla co nejjednodušší. Proto výškově budovy v těchto oblastech fabrikám odpovídají.
Fabriky se liší podle toho, co se v nich dělá, jejich okolí pro evropana vypadá vždycky strašně, ale odpovídá tomu, co můžete vidět v zemích tohoto podnebního pásu i například v Istanbulu atd. Navštívili jsme fabriky čtyř firem vyrábějících svítilny, což jsou povětšinou netoxické záležitosti náročné na přesnost opracování a sesazení, je tu očekávána vyšší kvalita.
Uspořádáním výrobního procesu se tito výrobci liší docela podstatně, museli jsme s Petrem shodně konstatovat, že toto uspořádání odpovídá i kvalitě následného výrobku a v praxi to bylo hned vidět, s kým problémy bývají a kde ne.
Fabrika Prima classe
Na následující fotce vidíte továrnu, kterou bych nazval Prima Classe. Novostavba, ve které sedí i kanceláře výrobce, všechno vcelku čisté, dokonce pro procházení výrobní halou jsme nafasovali návleky na boty, abychom nezanesli špínu do výroby.
Jak to vypadá uvnitř, vám zatím neukážu (nejdříve mi to musí dovolit), ale článek asi přichystám. Ukážu vám, jak to vypadá v praxi v další továrně, kterou bych označil za špinavější, chaotičtější, ale stále v tom lepším spektru čínských továren:
Povšimněte si stroje, u něhož mladík sedí: je to NC soustruh (víceosý), tedy žádná čtyřicet let stará vykopávka, jakou mají naše fabriky, ale nová mašina, stará maximálně dva roky, spíše méně. Počítačově řízené byly vlastně všechny stroje, které jsme potkali a které dělaly nějakou přesnou práci s materiálem. NC soustruh je čínské výroby, znalci si povšimnou, že přesná kopie německého originálu. Cena se zřejmě dohání tím, že obsluha nemá žádné ochranné pomůcky, ani brýle, což mne fascinovalo.
A low level fabriky
Brutálnější zážitek nám připravila návštěva linky na barvení, pískování a anodizaci kovů. Ta už musí být ve vyhrazené zóně, kvůli emisím. Z toho jsem usoudil, že to bude v pohodě. Nebylo. Taková továrna je ghetto nejbrutálnějšího zrna. Už, když jsme do ní přijížděli, bylo to symbolické: uhnuli jsme ze čtyřproudé dálnice do brány, v níž se hemžilo pěšími, cyklisty a motoristy. Ti se rozprchli, jen co je dohnal zvuk našeho klaxonu. Kostry nedostavěných domů, vybydlené garáže, garáže obydlené a sloužící jako rychlovývařovny či prodejny čehokoliv, co by kdo mohl i nemohl potřebovat. Bordel, všudepřítomný prach a hlavně smrad. Nejdříve jsem myslel, že takový normální smrad, jenže pak jsem si utřel tvář do kapesníku a ten zčervenal. Pak mi začaly slzet oči a Petr se rozkašlal. Nakonec jsme rádi přijali roušku, kterou nám průvodce nabídl. Byli jsme jediní, kdo ji ve fabrice měl, kam jsem až dohlédl.
Samotné fabriky jsou vcelku obstojné budovy, ne sice vždy kachličkované, ale z venčí ujdou. Jak náš průvodce poznamenal, ruiny to být nemůžou, protože stroje uvnitř nejsou zadarmo. Podívejte se na následující příklad:
Jestli by vás něco mělo zarazit, pak ten kontrast: budovy se ztrácí v mlze, ačkoliv jsou jen přes dvůr od nás. To není mlha. To jsou výpary, smog, exhalace. Samotné budovy jsou hezké, dost možná je v nich nějaká strojní výroba. Chemické provozy vypadají hůř, například na následující fotce ta černá budova vpravo… (fotka není nezaostřená, to je prostě smog…)
V továrně, kterou jsme navštívili, byl na zdejší poměry luxus. Nad kotly s barvou i anodizační lázní byly odsávače, i když poněkud domácké a všechno vedly jen z okna, o filtrech si zde ani nenechávají zdát. Ale zase platilo: ochranné pomůcky používal málo kdo.
Jen tak ze zvědavosti jsem nakoukl do jiné fabriky ve stejném patře, jako byla ta našeho průvodce. Je to tu běžné, že patro se rozdělí mezi více nájemců, jako u nás kancelářské prostory. Tady se vyrábělo nevím co, nevím pro koho, ale něco podobného, jako dělal náš průvodce. Začouzená místnost, kde se chemické výpary mísily s párou, plná smradu a lidí, kteří nepoužívali ani rukavice, když pracovali s chemikáliemi. Politá podlaha, kaluže neznámých tekutin, děs. Průvodce pokrčil rameny: každý dělá, co umí a jak chce.
Možná se zeptáte, proč tu nemám fotky těch nejhorších věcí. Ne, nikdo mi fotit nezakázal. Jen jsem se nemohl přinutit zmáčknout tu spoušť, když jsem to viděl. Když jsem se díval na lidi, kteří pískovali hliník v chatrně uzavřené krabici holou rukou a bez roušky, kteří nořili kusy kovu do bublajících barvících lázní, nad nimiž se točily oblaka kouře, bylo mi na blití z představy, že bych je ještě při tom měl fotit, jako zvěř v cirkusu. Ne, nebude ze mne dobrý fotograf.
Přes ty špatné dojmy musím taky říct i ty dojmy dobré: nikde jsem neviděl ožralé motající se dělníky, všichni byli v rámci možností čistí a upravení, i když dělali u barvící lázně. Všude se pracovalo, nepostávalo. Dobře zorganizovaná práce bez zbytečných prostojů. Všude stály automaty na pitnou vodu. Dělá se většinou na moderních mašinách, bohužel s minimem ochranných pomůcek, výjimkou nebyly odmontované ochranné (nebo alespoň nezavřené) dekly ze strojů. Jenže jak výroba vypadala v praxi, to holt záleželo na zaměstnavatelích…
Někdy příště, až zbude čas, se podíváme na další věci a zajímavosti o čínských továrnách. Například mne zajímalo, jak se liší výroba jednotlivých produktů, které přeci dělají tíž lidé na týchž linkách … jen nakonec nalepí jinou značku jiného výrobce. Myslíte, že se liší? Ale ano, to si pište, že liší!
Teď už musím končit, ráno brzo vstáváme, protože přelétáme z průmyslového jihu do historického středu, do Xi-Anu.
