Dejme ještě jednu šanci přemýšlení nad EET. Řada restaurací zdražila (hlavně polední menu) a to je fakt. Z části pro vyšší náklady a opruz s EET, z části promítla jednorázově dlouhodobé cenové změny vstupů, z další části nepochybně promítla menší možnost daňových optimalizací. Jak kdo, jak kde, jak kolik.
Obecné dělítko je ale “venkov”. Prodat pivo za pade ve vesnické hospodě nejde tak snadno, jako na Staromáku v Praze. Jelikož je to podle všeho hodně plošný jev spojený s chudšími regiony, lze z toho usoudit, že existoval značný “skrytý dluh” v těchto regionech, který se zatím řešil obcházením daní. Něco tedy drželo nižší ceny na úkor něčeho jiného, v tomto případě daní. A to je nepopiratelná pravda. V regionech je prokazatelně mnohem vyšší infrastrukturní skrytý dluh, ale třeba i dluh v údržbě nemovitostí atd.
Teď byla odbourána jedna z možností, kterou venkovské hospody tenhle skrytý dluh adresovaly. I z venkovských hospod postupně mizí meníčka za šedesát, protože za to s daní prostě neuvaříte fakt skoro nic. To je na jednu stranu dobře, srovnávají se šance podnikání. Nebylo jistě fér, aby zákony někdo obcházel a jiný dodržoval.
Co se stane teď? Je to jako s tou žábou, kterou vaříte ve studené vodě. Legenda praví, že se uvaří. Neuvaří. V jednu chvíli prostě vyskočí. Stejně tak strávník v hospodě do ní prostě v jednu chvíli přestane úplně chodit a najde jiné řešení trávení času s přáteli a obědů. Obědy si začne nosit z domova, na večeře rezignuje, pivo bude pít s kamarády na zahradě. Co s tím nadělá hospoda? Buďto zavře, nebo si požádá o dotace. Můžete mít krásnou vesničku, kam by snad rádi jezdili turisti, ale co s tím, když hospoda zavřela a neotevírá skoro nikdy, protože kdo by hlídal, jestli zrovna nebude hezký víkend a lufťáci náhodou neprovětraj bicykl.
Tady se musíme rozhodnout. Buďto platí daňová rovnost a tedy život ve “vedlejších” regionech uděláme tak nesnesitelný, že všechny žáby vyskáčou. Samozřejmě, že fakticky ne všichni, ne každý má šanci, odvahu či možnost, ale už pár procent migrantů stačí na to, aby se problémy staly pro zemi nepříjemnými a deset na to, aby byly nesnesitelné. Představte si, jak se do “velkoměst” (a ty máme stěží jedno) stěhuje deset procent obyvatel českého venkova. Český venkov, to jsou dva miliony obyvatel (na polovině rozlohy státu!) - představte si, že najednou vnitrostátní migrace vzroste o 200 000 lidí, kteří půjdou za lepším.
Nebo budeme dělat to, co dělá každá rozvinutá společnost, budeme se snažit situaci regionů nějak kompenzovat. Čím? Daňovými úlevami? Z čeho, když v regionech je málo práce? Pobídkami a dotacemi, na které je běžná česká veřejnost vysazená a je z nich nepříčetná? Kromě těchto dvou věcí už zbývá jen zázrak nebo zvýšení mzdové úrovně na venkově, což je samo o sobě na hranici zázraku, protože s tím nikdo nic nedělá a rychle ani nenadělá.
To je jedna rovina EET v regionech. Co ta druhá rovina, až místo podvádění s daněmi přijdou žádosti o dotace, protože to je jediná další reálná možnost? S čím se bude v regionu žít lépe? S hospodou, jejíž majitel dobře ví, že ho její štamgasté mohou kdykoliv udat, nebo s hospodou, kterou může potopit neudělená dotace, o níž rozhoduje úředník? Která hospoda bude lépe komu sloužit?
Jaká bude typická česká třetí cesta z problému? Jako vždy: neudělá se nic, protože výkopem EET do života vůle řešit problémy, které se ukážou při jeho implementaci, tradičně skončí. Každý bude ponechán svým dopadům negativních externalit a situace se “nějak vyvrbí”. Život v regionech se stane zase mírně nesnesitelnějším, možná se časem prolobují nějaké dotace, které to mírně napraví a situaci pokřiví zase jinak. Jedni budou nadávat na Babiše, druzí na Kalouska, třetí na všechny.
Je fér si říct, že vinni jsme si sami. Nezajímalo nás to. Neuvažovali jsme o tom. Neptali jsme se. Jenže když se něco nepromýšlí a neustále nevaliduje, tak se to nepovede. Nikdy, leda náhodou. Každou takovou akci je třeba naplánovat, sledovat, vyhodnocovat a plán upravovat. A to nám v Česku vážně nejde.
Přemýšlejme o tom…
