Jirka Hlavenka publikoval na Živě článek věnovaný problémům s internetovými službami typu Airbnb (ubytování) nebo Uber (taxi). Jak tak čtu Facebook, lidé souboj těchto služeb a služeb původních či municipalit chápou jako boj nového se starým. Jenže to je špatné chápání. Jirka to ve článku zmiňuje, ale asi málo viditelně, takže to připomeňme. Problém, který mají s Uberem nebo Airbnb jednotlivé státy či města, je v tom, že tyhle firmy vstoupili do odvětví, ve kterém existují z nějakého důvodu určité podmínky, jenže oni se na ně vykašlali.
Zjednodušeně řečeno: když jste taxikář, musíte mít taxikářské zkoušky, abyste dostal licenci. Ty zkoušky mají zajistit určitou kvalitu (ponechme teď stranou, zda zajišťují), kterou obec požaduje. A něco stojí, jak poplatkem, tak časem, vzděláváním, splněním podmínek.
Uber pravil, že není taxikář a tudíž jeho lidi zkoušky dělat nebudou. K čemuž má nějakou výmluvu, ta ale obstojí asi tak, jako kdyby AAAčka tvrdili, že nejsou taxikáři, ale rozvozníci a tudíž zkoušky netřeba.
Principem výhrad proti Uber/Airbnb a dalším “disruptorům odvětví” je existence zásady rovných podmínek. Co platí pro jednoho, kdo poskytuje nějakou službu, nechť platí i pro jiného, poskytující téže službu. A Uber a taxikáři, to jsou stejné služby, stejně, jako Airbnb jsou jen jinak převlečené hotely.
K čemu by se tedy debata měla vrátit, jsou právě tyto podmínky. Udílení taxikářské licence má plnit dvě základní podmínky:
- zajistit určitou kvalitu služeb, o které je zákazník předem informován
- zajistit výběr peněz za privilegium taxikaření (už neřešme, do čí kapsy).
První podmínka - zajištění kvality a informovanosti o ní - bývala důležitá před nástupem GPSek a propracovaného systému hodnocení přepravců. Dnešní řidiči beztak už neznají všechny pražské ulice a běžně si pouštějí GPS i kvůli dopravním informacím. A jako zákazníkovi vám dopředu stačí vědět, do jakého vozu lezete, zda je v něm dostatek místa a zda není řidič mešuge - což hodnocení na Uberu obsáhne mnohem lépe, než podmínky nastavené radnicí.
Druhá podmínka - výběr peněz - se týkala stavu, kdy byl určitý omezený počet zajímavých nástupních míst (tedy existoval vzácný zdroj). Bylo zajímavější s taxikem postávat na Staromáku, než v Bellušově. To trochu lámaly už radiodispečinky, kdy jste si taxík na Staromák mohli přivolat a ti místní taxikáři už líčili jen na podnapilé turisty. No a v Uberu, se kterým se podnapilí turisté dobře seznámili už doma a ještě střízliví, má lukrativní štafl ještě menší význam a je tedy ještě menší důvod, proč za něj platit.
Výběr peněz za taxi licenci tedy již postrátá svůj původní smysl a zinkasování provozu by tedy mělo logicky být ponecháno pouze na zdanění, neboť nabyvatel licence za ni nic nadstandardního nezískává a stát nemá důvod počet držitelů licence limitovat - nejde o rozdílení vzácného statku (soudím já).
Problém tak vznikne jen se zdaněním. Uber vybírá peníze a z nich teprve platí své řidiče. Ti se samozřejmě zdaní a bude to i lépe kontrolovatelné, než dnes, ale ta provize, co si ponechá Uber, uteče pryč, protože peníze jdou rovnou do USA či spíše do daňových rájů. Jenže zisk vznikl na území ČR a měl by se zdanit zde, v USA by jej mělo ochránit pravidlo o dvojím zdanění. A to se zatím nestane.
I proto jsou tlaky, aby Uber musel mít regionální pobočky, kde by se sice machinace dělat daly, ale ne úplně a hlavně by do objemu prostředků stát lépe viděl. Buď jak buď, ať máme daně neradi jak chceme, stát je vybrat musí a vybírat je ze zisku na svém území realizovaném, to je fér přístup.
To samé v bledě modrém u Airbnb.
Souhlasím s Jiřím, jak to dopadne. Kompromis. Nové firmy těžko obhájí situaci, kdy na ně žádná pravidla platit nebudou, sama pravidla by se ale mohla více rozvolnit. Někteří klienti budou dávat přednost taxikům, jiní přepravcům jako Uber. Někdo bude chtít bydlet v hotelu, někdo u Airbnb ubytovatelů. V tradičním odvětví to zvýší tlak a někteří to nepřežijí, doufejme, že to budou hlavně ti, co si nepřežít spíše zasloužili a jen v menší míře ti, kdo nabízejí sice kvalitní služby, ale už jim tolik nejde marketing. S novým odvětvím budou potíže především daňové - zisky se budou vyvážet ven a prát přes daňové ráje. A jak Jiří píše, bude to nakonec největší problém, který s těmito novými “cloudovými” službami budeme mít a který bude potřeba řešit během dalších deseti, dvaceti let.
