O víkendu jsem doprovázel naše čínské partnery na Karlštejn (jejich návštěva je samostatná story na nikdy jindy, seznámit se s čínským miliardářem v teplákách a CTO velké mobilfouní firmy je samo o sobě zajímavý).
Průvodkyně nám ukazovala hrad a v jednu chvíli prohlásila, že tohle jsou privátní místnosti císaře, kde mohl rozjímat a meditovat. A protože tohle byl víkend, kdy mě hromadně doháněly stíny minulosti, sepnulo se mi to. Jak na všech těch zámcích a hradech za socíku průvodce/kyně ukazovaly soukromé meditační prostory a záhy prohlásili, že nyní je převzala vláda a dala lidu, aby se mohl podívat, jak si žili panovníci a šlechta dříve. A to, jak jsem jako dítě instinktivně cítil, že je to špatně, jen jsem nevěděl, proč.
Teď už to vím. Vím, že císař potřeboval místo, kde mohl vypnout, kde ho nikdo neotravoval, kdy se mohl toulat v myšlenkách, na chvilku odstavit sebekontrolu, sejmout masku. Protože to byl on, na jehož rozhodnutí záležel osud země. Ano, z pohledu těch, kteří taková rozhodnutí podstupovat nemuseli, je těžko pochopitelné, že něco takového potřeboval. Copak je to těžké, rozhodnout se?
Je to nesmírně těžké. Kdo jste si to zkusili ve vlastní firmě, máte o tom představu. Ne ty běžné provozní rozhodnutí, ale ty náročnější. To, že propustíte zaměstnance, který si to nezaslouží, ale vy ho prostě nepotřebujete. Že si musíte vybrat směr dalšího rozvoje firmy, aniž byste se mohli opřít o něco jiného, než o svou intuici a zkušenost. A tak dál.
Nikdo z těch návštěvníků z lidu s těmi meditačními prostory císaře (barona, knížete a dalších, kteří něco takového měli) nic podobného nedělal. Jak by mohl, když jste v průvodu dalších patnácti lidí na prohlídce, těžko si hodíte meditační třicetivteřinovku v císařské rozjímací místnosti. K ničemu vám nebude.
Zpřístupnili jsme ta nejprivátnější místa. Vzali jsme je jednomu člověku, tomu jedinému, kterému k něčemu byla a dali jsme je všem, aniž by jim byla k něčemu jinému, než podivu nad tou nádherou a nad tím, k čemu sakra mohl něco takového ten chlápek potřebovat.
Příběh nemá morální ponaučení a omlouvám se, pokud jste dočetli až sem v naději, že vám dám cenné rozhřešení a řeknu vám, jak to mělo být. Nevím. Ani to není podstatné, i kdybych věděl, nic by se nezměnilo. Tak to prostě dneska je
Chtěl jsem říct tři věci:
- Chápu, jak podstatná místa to pro lidi tehdy byla a jak nepodstatnými se staly dnes. Teď to víte taky.
- Z důvodu bodu jedna si taková místa snažím nosit v sobě, místo toho, abych je budoval vně sebe. Nechci, aby se mi tam courali lidi, kteří je nechápou a nechápou ani mne. A já taková místa potřebuju taky, i když nejsem císař. Každý je potřebuje, kdo nestojí sehnutý u montážního pásu, jen ne každý to ví.
- S ohledem k bodu 1 nesnáším tyhle turistické cesty. Nikdy - už dlouhá léta necestuju někam jako turista. Nechci být ten, kdo je někde zbytečně v místě, které pro někoho něco znamenalo a pro mě znamená jen čučení a podiv. Strčte si tyhle zážitky za klobouk, nic neznamenají. Bez vztahu k tomu místu, bez hluboké znalosti, vůbec nic.
