Včera jsem si měl vyzdvihnout pár oficiálních dokumentů k jedné chystané akci a protože předávající nechtěl jezdit do města a já za ním do vesničky, tak jsme se shodli na kompromisu. Setkáme se ve čtyři na benzince Globusu za Ikeou na Černém mostě. Ideální prostředí na schůzku jak vystřihnutou z levnějšího akčního filmu. To jsem ještě nevěděl, že budu v hlavní roli.
Už, když jsem dorazil na Černý most, jsem obdivoval v dálce se pohybující sloupec vody. Tam musí být bouřkové peklo, pomyslel jsem si a zašel jsem do nákupního centra, abych jím prošel dál k IKEA. Jenže vodní sloupec za tu chvíli, než jsem centrem prošel, změnil trasu a u dveří čekal na mě. Nejdříve jen tak drobně, s příslibem reklamního pokapávání, takže jsem vyndal deštník a hrdě se rozhodl, že ten kousek přeběhnu. A nějak jsem to přeběhl, ne uplně za sucha. Jen poslední metry k benzince už pršelo opravdu fest, ale pak se vyčasilo.
Za chvilku jsem se potkal s kontaktem, obálky změnily majitele, menší k němu, větší ke mně a do tašky, paní na pokladně mohly vypadnout oči z důlků, když tu naši dvojku sledovala. Pán nabídl, jestli nechci někam hodit, já pravil, že to dojdu. V tu chvíli opět začínalo krápat, ale já si říkal, že do rozestavěných garáží IKEA to těch sto metrů stihnu vždycky. Nestihl, měl jsem si vzpomenout na oko hurikánu z Verneovek.
Pak začalo pršet, ale tak, že už to opravdu dělalo čest svému jménu. Voda padala tak, že na zemi stálo deset čísel vody, která neměla kam odtékat, leda do polí a do garáží IKEA, což s radostí činila. Řekl jsem si, že nebudu blbnout a utíkat těch sto metrů do garáží a počkám hezky pod střechou, kde je sice kosa, ale vcelku sucho. Sucho ale za chvíli bylo až od zmíněných deseti čísel nad zemí, naštěstí jsem si mohl stoupnout na obrubník kolem čerpadla. Nebylo to pohodlné, ale toliko to nečvachtalo.
V tu chvíli už bylo nemožné přejít dva metry venkem, dokonce ani auta nevyjížděla z benzinky, protože silnice se proměnila v solidní říčku a na vůkol proplouvajícím hasičském voze bylo vidět, že se ho kapitán snaží traverzovat proti větru a udržet v korytě ze všech sil.
Pak se příroda rozhodla, že si živlu užívám pod střechou benzinky pramálo a vítr se roztočil tak, že déšť šplíchal až na mě a nebylo před ním kam schovat. V tu chvíli už z hlediska praktického začalo být dost jedno, zda jsem pod střechou nebo venku, takže jsem si řekl, že těch pár metrů přeběhnu. Rozmluvily mi to kroupy, které přibyly k zemi všechno, co se hýbalo, včetně mě. Uplynula půl hodina, než jsem se odvážil z pod střechy vystrčit nos a prohrnout si cestičku dohasínajícím deštěm do garáží. Tam sedící stavbařské osazenstvo mi pogratulovalo, protože mé odolávání živlům se zaujetím sledovalo, já vysypal z tašky na notebook zásobu krup, vylil boty i tričko a vydal se zpět na metro.
Cestou mi ovšem přišlo, že finis coronat opus a že bych tomu měl dát nějakou tečku. Taková horká káva, ta by přišla vhod. A protože jsem byl už u nákupního centra, vlezl jsem do kavárny, vybral si plastovou židličku a pohodlně se na ni usadil.
Přišla kavárnice, zeptala se, čeho si dám, děl jsem, že espresso s mlékem. Přeptala se, zda si budu přát i vodu. Upředl jsem pohled na louži, která se rozlévala pode mnou na dlaždicích nákupního centra a slovy “Děkuji, vodu jsem již měl,” jsem odmítl. “Snad tedy ubrousek?” zeptala se znovu, neb vodu již zaregistrovala. “Ano, ten bych prosil,” osuhlasil jsem.
Přinesla mi kávu a jeden papírový ubrousek. Pečlivě jsem jím osušil prsty pravé ruky, pak rty, uchopil ouško hrnku a distingovaně upíjel kávu, jak se na gentlemana a odpolední siestu sluší a patří.Káva mi udělala moc dobře.
Akorát, když jsem vycházel z obchodního centra, neodpustil jsem si, zcela negentlemantsky, když jsem procházel kolem skupinky malých dětí, zamumlat “brekeke”. Podle poplašeného pištění soudím, že jsem se jim trefil do vkusu.
Pokud tedy právě ze služebních důvodů analyzujete videonahrávku z benzinky Globusu na Černém mostě, mohu vás ujistit, že Mosad, KGB i CIA jsou v tom nevinně, ba i Al Kaida. Bylo to, jak jsem právě podal zprávu.
