Začalo to před dvěmi lety. Safra, skoro třemi :( Začala mne honit mlsná něco dalšího napsat. Pár čtenářů se dožadovalo pokračování Flotily Země, jenže já už jsem v hlavě nosil příběh historický. Záviděl jsem Sapkowskému, že mi vyfoukl téma husitských válek, ale co si budeme povídat, trilogii napsal kolosálně a jakékoliv poměřování s jeho dílem by dopadlo nutně depresivně.
Navíc jsem chtěl něco z raně přemyslovského státu, mého oblíbeného historického období. A tak… proč ne rovnou jeho založení? Proč neodfláknout vraždu svatého Václava a nesoustředit se na spory Otty s Boleslavem I.? Období je to autorsky vděčné, rychlým náhledem do indexu vydaných knih jsem snadno zjistil, že o něm prakticky nikdo beletristicky nepsal, historických knih je pomálu a většina začíná “můžeme se domnívat”, takže i faktografii půjde zvládnout.
A zároveň jsem nechtěl úplně obyčejný příběh z historie. Nemám to rád, jednoduchý příběh napíše každý. Řada lidí napíše i jednoduchý čtivý příběh. V hlavě jsem měl ještě jednu věc. Příběh o divném strýčkovi. Takovém tom strýčkovi, co jste mu jako děti viseli na krku, jeho příjezd byl vždycky svátkem, i když jste vlastně nevěděli, co je zač. Půlka rodiny se při vyslovení jeho jména křižuje, druhá odplivává. Proč, to vlastně jako dítě nevíte a postupně objevujete svět za zrcadlem.
A tak vznikl Příběh strýčka Martina. I když je to vlastně příběh dívky, která hledá strýčka, který se ztratil. Proč ho hledá, o tom je začátek. Veronika se vydává na putování za strýčkem. Putování barvité, promíchané vidinami historických událostí i vlastních stínů. Vidí strýčka ve vzpomínkách nedávných a vidí i člověka, který spoluzakládal český stát. Šéfšpicla knížete Boleslava, šedou eminenci rodícího se českého státu desátého století, který jako by strýčkovi z oka vypadl. Vydává se na cestu a zjišťuje, že její cesta je cíl. Těžko popsat. Zatím jsem na to “těžko popsat” potřeboval dva a půl roku, přes půl milionu znaků a zatím 67 kapitol (jsou drobnější, než běžné knižní kapitoly, jsou to moje interní míry). Načetl 83 knih ve čtyřech jazycích, pohádal se se dvěma historiky, seznámil se s dalšími pěti, kteří rozdýchali názor, že lze psát i o něčem, o čem nejsou důkazy. Že beletrie není literatura faktu. Procestoval tři hradiště, dvě bitevní pole, vytvořil hromadu výpisků a poznámek. A podle svého zvyku své hrdiny pozabíjel hned na začátku vyprávění.
Vyprávění se chýlí k závěru. V Polsku jsem dopsal poslední historickou kapitolu, bitvu na Lechu. Seděl jsem ve varšavské kavárně Cafe Corso, napsal jsem do notebooku dramatickou větu “A pak se strhlo peklo” - a pípla mi SMS. Markéta psala, že jim právě přišel na konferenci, na které jsme byli, někdo říct, že spadlo letadlo s polským presidentem. V zápětí přišel kavárník a oznámil nám, že právě slyšel v rozhlase, že letadlo letící do Katyně spadlo s celou polskou elitou a nikdo ze 130ti lidí nepřežil.
Na pozadí polské tragédie, mého bloumání starou Varšavou a setkání se zármutkem obyvatel tváří v tvář jsem historickou část dopsal. Nebyla o moc veselejší. V bitvě u Lechu padl celý český kontingent. Tisícovka českých bojovníků položila podle svého slibu životy za spojeneckou smlouvu s Říší. Podle některých legend i prvorozený syn Boleslava I. - ne ten, kterého známe jako Boleslava II. Jak to bylo přesně, nevíme - ale než, takhle to být mohlo. To mám rád na historii a tomhle příběhu: takto to být mohlo, faktům to neodporuje.
Do konce příběhu mi zbývá pět kapitol. A ještě několik tisícovek mrtvých, protože bitva neskončila. Ani Říše nevyšla z boje lacino.
A pak přijde to pro autora nejhorší. Editace textu. Dokopat se k tomu vyškrtat a přepsat pasáže, které nejsou dobré, vyžadují změny. Donutit se k tomu si to přiznat.
Držte palce, ať se to povede.
