Stále častěji se setkávám s vysvětlením, že dnešní nechuť voličů hlasovat pro tradiční politické strany a příklon ke stranám antisystémovým, je dílem neznalosti či pominutí smyslů. Že by tito voliči měli prokázat, že rozumí trhům a demokracii. Jenže taková situace není. Voliči masivně trestají dnešní politické elity za porušení nepsané společenské dohody, která voličům měla zajistit účast na ekonomickém růstu výměnou za politickou podporu. Jenže dnešní otázka běžného minoritního voliče je “když jste tak chytří, tak jak se stalo, že se nemáme rok od roku lépe?” Situaci skvěle popisuje Joseph Stiglitz ve své eseji Konec neoliberalismu a znovuzrození dějin, kterou jsem z angličtiny přeložil.
Joseph E. Stiglitz je univerzitní profesor na Kolumbijské univerzitě a je jedním z nositelů Nobelovy ceny v roce 2001 za analýzy trhů s asymetrickými informacemi. Je také bývalým předsedou Rady ekonomických poradců prezidenta USA a bývalým hlavním ekonomem Světové banky.
Konec neoliberalismu a znovuzrození dějin
Joseph E. Stiglitz 4. listopadu 2019
Čtyřicet let elity v bohatých i chudých zemích slibovaly, že neoliberální politika povede k rychlejšímu hospodářskému růstu a že výhody se budou šířit dolů, takže se budou mít lépe všichni, včetně těch nejchudších. Nyní, když se toto nepotvrdilo, lze se divit, že důvěra v elity a důvěra v demokracii prudce poklesla?
Na konci studené války napsal politolog Francis Fukuyama slavnou esej s názvem “Konec dějin?”. Tvrdil, že pád komunismu odstraní poslední překážku, která dělí celý svět od jeho osudu liberální demokracie a tržní ekonomiky. Mnoho lidí s ním souhlasilo. Dnes, kdy čelíme ústupu od liberálního globálního řádu založeného na pravidlech a kdy v čele zemí, v nichž žije více než polovina světové populace, stojí autokratičtí vládci a demagogové, se Fukuyamova myšlenka zdá být kuriózní a naivní. Tehdy však posílila neoliberální ekonomickou doktrínu, která převládala posledních 40 let.
Důvěryhodnost víry neoliberalismu v neomezený trh jako nejjistější cestu ke sdílené prosperitě je dnes na hranici životnosti. A mělo by tomu tak být. Současný pokles důvěry v neoliberalismus a demokracii není náhoda ani pouhá korelace. Neoliberalismus podkopává demokracii již 40 let. Forma globalizace předurčovaná neoliberalismem zanechala jednotlivce i celé společnosti neschopné kontrolovat důležité části svého osudu, jak jasně vysvětlil Dani Rodrik z Harvardovy univerzity a jak tvrdím ve svých nedávných knihách “Globalization and Its Discontents Revisited” a “People, Power, and Profits”. Dopady liberalizace kapitálového trhu byly obzvláště ohavné: pokud kandidát na prezidenta v rozvojových zemích ztratil přízeň Wall Street, banky stáhly své peníze ze země. Voliči pak stáli před těžkou volbou: Buď se podvolí Wall Streetu, nebo budou čelit vážné finanční krizi. Bylo to, jako by Wall Street měl větší politickou moc než občané země. Dokonce i v bohatých zemích bylo obyčejným občanům řečeno: “Nemůžete provádět politiku, kterou chcete” - ať už jde o přiměřenou sociální ochranu, slušné mzdy, progresivní zdanění nebo dobře regulovaný finanční systém - “protože země ztratí konkurenceschopnost, zaniknou pracovní místa a vy budete trpět”.
Jak v bohatých, tak v chudých zemích elity slibovaly, že neoliberální politika povede k rychlejšímu hospodářskému růstu a že výhody se budou šířit dolů, takže se budou mít lépe všichni, včetně těch nejchudších. Aby toho bylo dosaženo, museli by se však pracující smířit s nižšími mzdami a všichni občané s omezením důležitých vládních programů. Elity tvrdily, že jejich sliby jsou založeny na vědeckých ekonomických modelech a “výzkumu založeném na důkazech”.
Po čtyřiceti letech jsou tu čísla: růst se zpomalil a plody tohoto růstu získalo v drtivé většině několik málo lidí na vrcholu. Zatímco mzdy stagnovaly a akciový trh rostl, příjmy a bohatství spíše stoupaly, než aby klesaly. Jak může omezování mezd - za účelem dosažení nebo udržení konkurenceschopnosti - a omezování vládních programů vést k vyšší životní úrovni?
Obyčejní občané měli pocit, že byli podvedeni. A právem se cítili podvedeni. Nyní zažíváme politické důsledky tohoto velkého podvodu: nedůvěru k elitám, k ekonomické “vědě”, na níž byl neoliberalismus založen, a k penězi zkorumpovanému politickému systému, který to vše umožnil.
Skutečnost je taková, že navzdory svému názvu měla éra neoliberalismu k liberalismu daleko. Vnucovala intelektuální ortodoxii, jejíž strážci byli naprosto netolerantní k nesouhlasu. Ekonomové s heterodoxními názory byli považováni za kacíře, kterým je třeba se vyhýbat, nebo je v lepším případě vykázat do několika izolovaných institucí. Neoliberalismus se jen málo podobal “otevřené společnosti”, kterou prosazoval Karl Popper. Jak zdůraznil George Soros, Popper si uvědomoval, že naše společnost je složitý, neustále se vyvíjející systém, v němž čím více se dozvídáme, tím více naše znalosti mění chování systému.
Nikde nebyla tato netolerance větší než v makroekonomii, kde převládající modely vylučovaly možnost krize, jakou jsme zažili v roce 2008. Když se stalo nemožné, zacházelo se s ní, jako by šlo o pětisetletou povodeň - mimořádná událost, kterou žádný model nemohl předpovědět. I dnes si zastánci těchto teorií odmítají připustit, že jejich víra v samoregulující se trhy a odmítání externalit jako neexistujících nebo nedůležitých vedly k deregulaci, která byla klíčová pro vznik krize.
Teorie nadále přežívají a ptolemaiovsky se snaží přizpůsobit skutečnostem, což svědčí o tom, že jednou zavedené špatné myšlenky velmi pomalu umírají. Pokud nás finanční krize z roku 2008 nepřiměla uvědomit si, že neomezené trhy nefungují, klimatická krize by to rozhodně udělat měla: neoliberalismus přinese doslova konec naší civilizace.
Je však také jasné, že demagogové, kteří by nás chtěli přimět, abychom se k vědě a toleranci obrátili zády, situaci jen zhorší. Jedinou cestou vpřed, jedinou cestou k záchraně naší planety a naší civilizace je obroda dějin. Musíme oživit osvícenství a znovu se přihlásit k ctění jeho hodnot svobody, úcty k vědění a demokracii.
