Dnes máme tendenci považovat naše západní společenské zřízení za maximum možného. My Češi jako dědicové východní Evropy tím spíše, že jsme se před třiceti lety přihlásili k návratu na Západ a čtyřicetiletou historii socialismu se pokoušíme vymazat jakožto slepou cestu. Zatímco v Česku je pojem socialismus zdiskreditovaný, ve světě se k němu hlásí Hnutí žlutých vest, Occupy Wall Street, ale i Zelení a řada dalších hráčů na politickém poli. Touha po řešení sociální nerovnosti a neschopnost neoliberálních i sociálnědemokratických politiků řešení nabídnout, či alespoň připustit jeho nutnost, přispívají k narůstající vlně populistických politiků. Za těchto okolností se může zdát paradoxní, že kapitalismus dneška je mnohem revolučnější silou než tradiční levice. Ta ustrnula na ochraně výdobytků sociálního státu, a to i tam, kde to již dávno ztratilo smysl. Ochrana slévačů a horníků v době, kdy se tato práce vystěhovala za hranice, nesvědčí o reálném pohledu na trh práce.
Kapitalismus prudkým rozvojem technologií transformuje společnost, ale není to vědomí účelu a cíle, je to spíše vědomí příležitostí a výnosů. Faktický cíl je kapitalistům-investorům lhostejný. Samotný kapitalismus se přitom dneska paradoxně stává socialistickým. V zájmu přilákání intelektuálních pracovníků snižuje délku pracovní doby, zlepšuje pracovní prostředí, firmy se předhánějí v benefitech a stanovují si společensky zodpovědné cíle. Miliardoví akcionáři investují do humanitárních misí a honosí se „asketickým“ životem, jejž zajišťuje nenápadná, leč superkvalitní výbava.
Když říkám, že kapitalismus je dnes hnacím motorem socialismu, a na druhé straně upozorňuji na neofeudalizaci, neprotiřečím si? Ne, pouze se dívám na jednu minci ze dvou stran.
Na straně jedné je práce prekariátu a „brigádnická“ gig ekonomika (film), práce zbavená sociální i finanční jistoty. Zpravidla práce, jejíž vykonavatele má dnešní kapitalismus pro její rutinnost a zaměnitelnost rovněž za zaměnitelné. Zbavuje je práv na sociální výdobytky, zaměstnává je na dohody či jako agenturní pracovníky. Jsou to ti nejpodřadnější z těch, kdo za svou práci dostávají zaplaceno, a na láci jejich práce i faktické nemožnosti nalezení lepší pozice stojí nemalá část průmyslu. Zároveň je nejvíce ohrožuje automatizace a jejich jedinou konkurenční výhodou zůstává spíš časový než finanční náklad na automatizaci jejich pracovních míst a na rekonfiguraci pracovních postupů.
Na druhé straně stojí intelektuální pracovníci , jichž je nedostatek a jimž technogiganti nabízejí atraktivní platy a benefity zahrnující podíly na zisku z neofeudálních výbojů, v menší míře pak podíly na rozhodování.
Na vrcholu pyramidy stojí elita , mezi niž je možné se údajně vypracovat, když přijdete se správným nápadem, budete dřít do úmoru a nenecháte se svazovat státními regulacemi. A často ani zákony, jako třeba někdejší šéf Uberu Travis Kalanick. Pak možná „disruptujete“ svět a stanete se součástí globální technoelity, pro niž není nic nemožné. Ani létat do vesmíru nebo přelstít smrt.
Nu, a mezi tím vším žijí ostatní. Nižší střední třída balancující na hraně mezi privilegii střední třídy a pádem do třídy nižší. Nejrůznější obslužné profese, které si mohou vcelku dobře žít, dokud nenarazí. Podtřída bez podstatného majetku bude přežívat díky tomu, že bude obsluhovat potřeby lidí s vysokými příjmy. Její příslušníci mohou pracovat jako osobní asistenti, trenéři, vychovatelé dětí, kuchaři či uklízeči. Ti, kteří chovají naději, že se oni sami či jejich děti vypracují výše, a jejichž spokojenost závisí na tom, jak moc si uvědomují snadnost svého sestupu po společenském žebříčku.
Vize sociální mobility měla být hnacím motorem kapitalismu, ovšem v závislosti na schopnostech a zásluhách. Ve skutečnosti došlo jen k rozšíření finančního rozpětí jednotlivých tříd, kdy se ve střední třídě můžete domoct i značného finančního majetku, ale přesto nedostačujícího například na pořízení nemovitosti v metropoli, a tedy na přechod do vyšší třídy2. A to bez ohledu na vaše schopnosti i zásluhy.
V tuto chvíli se upínáme k naději, že technologičtí giganti budou potřebovat dostatek intelektuálních pracovníků, kteří se zároveň stanou dostatečně velkou střední třídou budoucnosti a nahradí jiné, mizející pozice. Zároveň věříme ujišťování, že z malérů, do nichž nás automatizace industrializace směřuje, nás technický rozvoj zase vyseká. Že jsme ponejprv museli životní prostředí masivně zdevastovat, abychom vyvinuli technologie a ekonomiku schopné zajistit nám vedle pohodlné existence i ochranu přírody.
Ta víra však nápadně připomíná sebeklam: důvěru v elity jsme jednoduše začali nahrazovat spoléháním na technoelity. Slýcháme ujištění, jak nás umělá inteligence zbaví rutinní práce a otevře nám obzory kreativních profesí, jenže vidíme, že tomu tak není. Že lidé, které globalizace a nástup umělé inteligence vyhání z jejich pozic, žádnou jinou práci nenacházejí. Připomíná se nám příklad ludditů, kteří chtěli zabránit anglické průmyslové revoluci rozbíjením strojů, přičemž jejich počínání se dnes považuje za naivní, pošetilé a hloupé. Vždyť zavedení strojů přineslo tolik práce všem! Skutečně? Ve skutečnosti z dobových statistik vyplývá, že automatizace zničila život třem generacím3. Těm dvěma, kterým vzala práci, a té třetí, jež byla zničenými generacemi vychována. Tehdy Evropu na chvíli zhojilo koloniální bohatství, než celospolečenská frustrace přerostla ve dvě nejničivější války, jaké jsme poznali.
Může se něco takového opakovat? Ať už kvůli Facebooku nebo kryptoměnám?
Mezi mentálními modely, jež nás ukotvují v životě, sílí rozpor. Pokud jde o podnikání, finance a ekonomiku, dominantně věříme ve volný trh a v kapitalismus. Ve věcech týkajících se společnosti, politiky a životního prostředí máme tendenci být progresivisty a socialisty, kteří podporují politicky korektní přístup ke změně klimatu, pozvednutí chudých či ochranu utlačovaných. Tyto protichůdné myšlenkové směry jsou neudržitelné. Proč? Protože pokud chceme, aby stát hrál menší roli v ekonomice, tedy aby méně zdaňoval, utrácel a zasahoval do našich životů, jak má potom chránit životní prostředí, pozvedat chudé a chránit utlačované? Kde najít balanc těchto rolí?
Snahy překlenout mentální propast jinými ekonomickými modely selhávají. Přitažlivost libertariánství se zakládá na ignorování externalit, přitažlivost komunismu zase na neopodstatněné víře v lidskou vůli konat nesobecké dobro. Technologické elity věří, že nalezly řešení založené na technickém pokroku, a prosazují jej prostřednictvím svých peněz a vlivu.
Technologické platformy, jako jsou sociální sítě a podpora rozhodování prostřednictvím umělé inteligence, zvyšují křehkost společnosti tím, jak vyzdvihují extrémy. To vše v éře destabilizace globalizovaného světa s jeho sociálními, bezpečnostními a ekonomickými otřesy a nakonec i pandemií. Jaká pozitivní budoucnost nás tedy může čekat?
Progresivní koncepty budoucnosti prý existují.
Ten pravicový vzývá nepřetržitý růst a s omezením zdrojů se hodlá vyrovnat pomocí takzvané cirkulární ekonomiky, v níž se veškeré využité zdroje recyklují. Nebude třeba devastovat krajinu pro těžbu surovin, neboť veškeré produkty konzumního způsobu života se opětovně použijí. K tomu nám pomohou dokonalejší technologie, řízení zdrojů a spotřeby.
Levicový koncept namítá, že není třeba roztáčet spotřebu, naopak je nutné spotřebu snížit, což bývá označováno jako zodpovědné chování – a bývá mu vytýkán očekávaný pokles životní úrovně a zpomalení technického rozvoje.
Ve skutečnosti spočívá budoucnost v obojím. Důslednější snaha o recyklaci a obnovitelnost narazí na momentální a dlouhodobě neodstranitelné problémy, ať již technického rázu, ale především na možnosti politické shody. Stejně tak ekonomické turbulence řadu lidí donutí omezit spotřebu, jak jsme se již stali svědky v oblasti energetiky . Ani jeden přístup tedy nepřevládne jako dominantní; stanou se pouze rozlišujícími znaky pravice a levice budoucnosti.
Ale ani toto všechno nebude stačit. Budeme muset napřít všechnu svoji kreativitu k překonání rozporů dnešního světa. Jinak ověříme, že tato cesta vývoje společnosti je slepá, se vším, co to obnáší.
Jsem přesvědčený, že cesta ven existuje. Najít ji však můžeme jenom tehdy, pokud vidíme, kudy kráčíme.
O tom všem budou následující roky.
O hledání cesty ven.
Vše nejlepší do hledání
přeje
Patrick Zandl
_PS: Tento newsletter byl rozeslán na 2681 odběratelů.
PPS: Máte možnost odebírat i můj druhý newsletter zaměřený na komunální politiku. Nebo tento newsletter doporučit svým kamarádům. _
1
Někdy se také používá GAFA, kde z gigantů vypadává Microsoft, jelikož neprovozuje rozhodující sociální sítě (sorry, Linkedine).
Někdy se také používá GAFA, kde z gigantů vypadává Microsoft, jelikož neprovozuje rozhodující sociální sítě (sorry, Linkedine).
Někdy se také používá GAFA, kde z gigantů vypadává Microsoft, jelikož neprovozuje rozhodující sociální sítě (sorry, Linkedine).
2
Thomas Piketty vyargumentování tohoto tvrzení věnuje obsáhlou knihu nazvanou Kapitál v 21. století.
Thomas Piketty vyargumentování tohoto tvrzení věnuje obsáhlou knihu nazvanou Kapitál v 21. století.
Thomas Piketty vyargumentování tohoto tvrzení věnuje obsáhlou knihu nazvanou Kapitál v 21. století.
3
Tématu se podrobně a čtivě věnuje Carl Frey v knize Technologická past.
Tématu se podrobně a čtivě věnuje Carl Frey v knize Technologická past.
Tématu se podrobně a čtivě věnuje Carl Frey v knize Technologická past.
| 