S ekologií je to jako s hubnutím. Nepomůže začít počítat kalorie nebo nachozené kroky či snad utrhovat si od úst. Musíte úplně změnit svůj životní styl, abyste svůj život neučinili nesnesitelným sebetrýzněním a sebebuzerací. Musíte přijmout za své jiné pohybové i stravovací návyky, jinak se utýráte věčným evidováním každého pozřeného sousta nebo úvahami o tom, kolik kilometrů na kole vám ospravedlní obědovou přežíračku v trendy restauraci. Nic. Žádná. Prostě se nepřežíráte. Novou cností není nekonečná poživačnost, ale snad až asketická střídmost.
Ekologický přístup k životu, trvale udržitelný způsob života, má s hubnutím mnoho společného. Nejenom v metaforickém slova smyslu. Nejde jen o to, že trvalý růst organismu i společnosti je rizikový a vlastně těžko realizovatelný, doslova hrozící zhroutit se vlastní vahou. Ekologii, stejně jako hubnutí, je něco, co připouštíme jako potřebné, ale je to pro nás obtížně proveditelné. Je jednodušší hubnutí i ekologii bagatelizovat slovy „na něco se umřít musí“, než přistoupit k řešení.
Trvale udržitelný způsob života také neznamená hledání alternativ, ale zcela nový přístup. V Česku, které diskursem na toto téma neprošlo, se to obtížně vysvětluje, lidé tu nemají zkušenosti se sebetransformací, pouze s prorežimním přizpůsobením, s mimikrami. Tak posloužím příkladem z firemní praxe.
Rozhodli jsme se, že budeme prodávat ekologičtější filament, tiskové vlákno do 3D tiskáren. A jeden z inovovaných přístupů byl v tom, že jsme chtěli začít dodávat vlákno navinuté na cívkách, které měly pouze plastové postranice, ale papírový střed. Papírový střed po spotřebování filamentu vyhodíte do sběru a plastové postranice nám zalevno pošlete zpět, vrácení celé cívky včetně středu by bylo podstatně dražší.
Krásná teorie. V praxi se ukázalo, že má své mouchy. Tak především papírový střed se nedá udělat úplně přesně, mimo jiné i proto, že vlivem vlhkosti mění své rozměry. Jenže návinové linky jsou přizpůsobené jednomu přesnému rozměru a rozhodně nejsou uzpůsobené k tomu, aby bylo možné automaticky navinovat cívky různého průměru (byť rozdíly jsou malé). Takže se začaly náviny kazit a spoustu filamentu bylo nutné vyhodit. Namísto vyšší ekologie jen škody.
Řešení byly dvě. Buďto se pokorně vrátit k původnímu řešení a k celoplastovým cívkám o stabilních rozměrech, nebo investovat lidský důvtip a celé řešení předělat. A tak chytří lidé vyvinuli mašiny na měření průměru cívek, předělali podávací mechanismy, vytvořili nový návinový mechanismus s optickým rozpoznáváním chyb při návinu a snadnější obsluhu korekcí na linkách, které původně nic takového neumožňovaly. Zcela přepracované workflow konečně přináší uspokojivý výsledek a je možné navíjet filament na cívky s papírovým středem, aniž by se podstatné množství filamentu znehodnotilo. Bylo zapotřebí nemalého množství chytrých lidí s inovativním přístupem, aby se ulehčila práce dalšímu velkému množství lidí, kteří se starají o obsluhu linek.
Proč to zmiňuji? Tedy kromě toho, že tím demonstruji potřebu zcela nových přístupů místo hledání zoufalých náhrad?
Podle mého soudu zde totiž leží odpověď na stále přítomnou otázku, co budou dělat všichni ti lidé, kterým „brzy stroje vezmou práci“. Přechod od extenzivního, zdroje drancujícího přístupu k životu na trvale udržitelný přístup, si vyžádá extrémní množství lidských sil všeho druhu, specializací i těch bez specializací. Na několika příkladech z minulé doby se mi ukazuje, že taková změna není dílem okamžiku a neobejde se bez značného úsilí, jak mentálního, tak mechanického. Kdo si myslí, že řešením plastového brčka je udělat jej z voskovaného papíru či mikroplastů, je zpravidla na omylu. Řešením je najít řešení, v němž plastové brčko ani jeho neuspokojivé náhrady nejsou potřeba (přičemž odpověď, co by to mělo být, nemám). A obtížnost hledání řešení dokládá ony potřeby lidských zdrojů. Vynásobte si to hromadou další výrobků, postupů a tedy problémů, které se nám s ekologií pojí a pochopíte, že toto století, pokud nemá být stoletím záhuby, bude stoletím transformace k jinému životnímu stylu.
Nejsem Greta. Nechci vám vyprávět složité příběhy o ukradeném dětství, které nemáme dost empatie pochopit. Nechci vám ani říct, že shoříte v žáru klimatické změny. Chci vám říct, že transformaci k trvale udržitelnému způsobu života můžete vzít jako důvod k dalšímu mrmlání, že to všechno je nesmysl a hubnout není třeba. Nebo můžete přestat chcát proti větru a přistoupit na to, že jde o příležitost minimálně stejně velkou, jakou byla internetová revoluce.
Je jen na vás, jak se té příležitosti zhostíte.
Vše nejlepší do nového roku 2020.
