Seděl jsem nedávno na takové diskusní akci s Andrejem Babišem. Vkusně, energicky ten pán z lidu vykládal o tom, jak vidí naši politiku, svět, ba i média. Souzněli jsme si v klidu ševelící klimatizace a já si říkal, že takovému člověku bych v klidu mohl hodit hlas.
A tak mě napadlo se zeptat. Byla to jedna z otázek, u které záleží na všem ostatním, než na odpovědi, protože ta nikdy nemůže být správná. Zeptal jsem se, jak máme poznat, že on je ten, komu máme dát svůj hlas, když takových podnikatelských zachránců tady byla hromada a všechno špatně dopadlo, počínaje Václavem Fischerem přes Okamuru po Víta Bártu.
Namítl, že mám porovnat to, co vybudoval on a ti ostatní. Položil jsem tedy doplňující otázku, jak se liší jeho příběh od příběhu takového Víta Bárty či Okamury: v médiích presentovaných jako úspěšní podnikatelé, dokonalí šéfové, kteří spasí politiku. Člověk, který tu právě krásně vyprávěl o mediální konstrukci reality, politických ambicích novinářů a mediálním klamu se téměř urazil. Jak to mohu prý srovnávat?
Jak? To je snadné. Nijak. O podnikání Okamury, Bárty či Babiše vím jen to, co se píše v novinách. A po mnoha zkušenostech k tomu přistupuji s rezervou. O všech se psalo, jak jsou úspěšní, jak jsou bystří, jak jsou poctiví. A zatím vždy tohle bylo rozlišení, které selhalo, protože nefungovalo. Nebylo zárukou ničeho. Nikde není dáno, že bohatí nekradou, natož že umí spravovat stát. Nikde není spojnice mezi úspěšným podnikáním a úspěšným řízením státu. Ba naopak, zatímco podnik má maximalizovat zisk, stát užitek pro lidi a zisk je téměř nepodstatný (pokud je rovnováha). Navíc v době mediálních realit a konstrukcí není nikde dáno, že impérium jednoho nebo druhého je skutečně významnější - a jak veliké musí být, abyste se jím mohli chlubit k řízení státu.
Babiš v mém testu propadl. Mohl, měl mi dát jakoukoliv jinou odpověď a byl bych s ní spokojenější. Takhle nepředvedl nic navíc, nic, co už bychom neznali a co neskončilo dobře. Přidal jen na stranu podnikatelů, kteří se rozhodli povýšit své podnikání do státních struktur.
Otázka zní, co s tím. A na to bohužel odpověď mám. Nic. Nejde s tím momentálně a rychle nic dělat. Česká politická scéna je nemocná ne proto, že prašiví jsou politici, ale proto, že my všichni jsme "divní". Proto, že kšeftíky, zlodějinky a ochcávačky jsou nám vlastní a pohoršujeme se jen nad těmi, které sami nemůžeme dělat. Nemůžete se snažit léčit špičku vředu. A lenost zaměňujeme s tolerancí.
Z takové národní pozice, když už chceme hovořit o národnostním státě, nelze nic rychle (během jedněch voleb) změnit. Můžeme se balamutit jak chceme, ale výsledek voleb bude zase jen takový, že se změní jména stran, jména pár politiků, ale k žádné skutečné rekonstrukci státu nedojde. Možná solární zlodějinu nahradí zlodějina řepková, temelínová, dálniční nebo ještě nějaká jiná, ale to bude veškerá podstatná změna. K blahobytu se neposuneme, jen se ještě více přerozdělí státní majetek a s tím i naše daně.
Pokud se s tím dá něco dělat, tak začít ze zdola. Vybudovat poptávku po skutečné a zodpovědné politice, která nerozlišuje odbarvené pojmy jako pravice a levice, ale pojmenovává a řeší problémy. Věcně a důsledně. Takovou poptávku vybudujeme jen tím, že se začneme starat důsledně o věci kolem sebe. O svůj dům, své sousedy, svou ulici, svou čtvrť, své město, region, kraj. Až teprve pak může přijít na řadu stát.
Cesta ke skutečné a zodpovědné politice vede přes natření vlastního domu, přes zalévání stromů ve vlastní ulici. Přes drakiádu pro děti ze sousedství, přes vedení kroužku mladých něčeho ve škole, přes oponenturu územního plánu a účast na nudných zasedáních města. Přes zájem o lidi, kteří tohle všechno dělají a kteří z toho dneska ani nečekají politický kapitál, prostě proto, že tohle dělat chtějí.
Až z těchto lidí vyrostou osobnosti, přirození vůdcové prověření dvěma desetiletími práce pro ostatní, bude z čeho vybírat a bude mít smysl jít k urnám. Tehdy budete volit člověka, který se přičinil zodpovědnou prací, který prošel od píky vším, co bude za chvíli potřebovat znát proto, aby ho vlastní tajemník nepodrazil, jeho vlastní alianční strana neojebala a novinář nevytáhl komprosložku zjevivší se kdo ví odkud s ještě blednoucím nápisem "přísně tajné".
Bude trvat další čtvrtstoletí, než tahle generace "volitelných" přijde. Pokud se ptáte, kdy bude dobře, pak platí odpověď Rádia Jerevan. Dobře bylo. A další dobře bude nejdříve po roce 2040.
Komu dáte hlas v těchto volbách, je tak fakticky jedno. Ti, o kterých dnes mluvím, jsou příliš malí a fakticky nezvolitelní. Budou potřebovat růst, sílit, ještě ona dvě desetiletí práce. Ti ostatní, kteří si rozdělí faktickou moc, budou jen předvádět přešlapování na místě, dojení státní kasy i našich peněženek a stagnaci, protože nic jiného neznají a nepoznali. Jestli se budou jmenovat ODS, TOP09, ANO, nebo ČSSD, to je fakticky jedno. Dost možná i ti komunisté do nějaké míry podpory, než by byli schopni převálcovat ústavu, budou jen jedním typem zla.
Nejdete volit dobro. Není. Nejdete ani volit menší zlo. Všechna jsou stejná, jen pálí někoho jiného.
Babišovo ANO je něco, čemu můžete klidně říct NE. Lepší odpověď pro vás nemám. Leda by vás zajímala lekce ze společenské dynamiky, posttraumatických stavů a rekonstrukce národních elit. Což by bylo sice zajímavé, ale jen rétorické cvičení, u něhož je podstatné to, že do společenské dynamiky nelze zasáhnout jinak, než masivní prací tisíců lidí.
A pokud jste si článek přebrali tak, že místo voleb bude užitečnější nahodit zeď vlastního domu nebo uspořádat štafetu v parku, odnesli jste si z toho asi momentálně to nejpodstatnější.
PS: K Okamurovi jsem už totéž říkal před rokem a půl, když hvězda stoupala. A přesvědčení jsem nezměnil.
PPS: A stále platí moje tvrzení, že rozdíl mezi pravicí a levicí je jako rozdíl mezi idiocií a debilitou. Z odborného hlediska tam nějaký je, ale z hlediska ryze praktického se všechna čtyři slova jeví být synonymy.
PPPS: Jak si tak čtu diskusi (zejména na Facebooku), řada lidí si to přebralo tak, že doporučuju nejít k volbám a nic nedělat. Tak to je, když se přemýšlí prdelí. Ne, naopak vám říkám, že na to, aby se to zlepšilo, musíme hodně makat, ale samotné volby nepomůžou. Nemůžeme čekat, že přijde mesiáš a všechno oddře a my si ho pak v klidu ukřižujeme, to se stalo naposledy roku 33 v Jeruzalémě. Ne, naopak, musíme makat, dřít, namáhat se sami. Jenže kolem sebe. Nemyslet si, že vrcholná politika se změní, když se nezmění přímé věci kolem nás, na které můžeme dosáhnout. Protože teprve tehdy vychováme generaci takových politiků a dáme jim najevo, že o ně stojíme. Zvolit teď nějaké superčisté lidi znamená hodit je do žumpy. A deset žlutých kachniček ze žumpy rybník neudělá. Jasně, že Matěji Hollanovi držím palce, jenže taky vidím, že to spíš bude čistá ztráta ze stávajících aktivit a minimální přínos z aktivit nových. Leda by se společnost pohybovala rychleji, než předpokládám, ale to se mi opravdu nezdá. Takže nikoliv pasivita, ale práce na věcech kolem sebe. A jít k volbám, pokud nemáte něco užitečnějšího na práci, i když víme, že to nic moc nezmění, je to pro forma - ale aspoň to budeme moci hodit někomu mimo mainstream.
