Často si média dělají legraci z posedlosti EU na všechno vytvořit normu. Je to zajímavá ukázka neinformovanosti novinářů, protože podobné normy na národní úrovni už dávno specifikuje ČSN jako Česká státní norma a EU pouze sjednocuje tyto národní normy tak, aby měly “eurounijní platnost”.
O tom jsem ale psát nechtěl. Norma existuje na spoustu věcí, které chápeme (třeba elektroinstalace) i na spoustu věcí, které chápeme hůře (křivost okurek). Je přitom zajímavé, že si málokterý kritik norem uvědomuje, že norma je něco, co používat může, ale nemusí. V praxi vám na krámě může být jedno, jestli okurka splňuje normu tu a tu, protože ji vidíte. Pokud máte objednat kamion rovných okurek (protože jdou na hotely do krájecích strojů), už se vám hodí vědět, že obě strany pod pojmem rovná okurka rozumí totéž.
Internetové připojení je v poslední době nejžhavějším kandidátem na normalizaci (=nikoliv na uvedení do stavu před rokem 1968, ale na vydání normy).Stále častěji totiž dochází k tomu, že poskytovatel internetu nabízí něco, co prodává pod báječně znějícími hesly “neomezený” a “vysokorychlostní” či “bezlimitní”. Zklamaný neinformovaný uživatel pak udiveně kouká na to, že pojmem neomezený jsou myšleny všechny internetové služby vyjma některých nikde nespecifikovaných, že pojem vysokorychlostní znamená, že může být v nočních hodinách dosaženo vysokých rychlostí a bezlimitní znamená, že po stažení určitého množství dat mu rychlost spadne na minimum.
Můžete si říkat, že je to jeho chyba. Měl to vědět. Měl se informovat. Měl se jasně vyptat na poměr agregace ve FUP, latence, packetlost, jitteru, rychlosti na downstreamu a upstreamu, měl prostudovat elementární základy jednotlivých technologií, projít patřičná diskusní fóra s názory uživatelů a rozhodně nastudovat oficiální i neoficiální FUP dříve, než půjde FUDovat…
Jenže to byl normální uživatel. Myslel si, že s nákupem internetového připojení je to jako s autem. Prostě přijdete do obchodu, podíváte se na specifikace vozidel, přihlédnete ke svým osobním preferencím a bude to. U auta se kupříkladu normalizuje, jak se stanovuje maximální rychlost, jíž auto dosáhne. Ačkoliv moje Oktávka jezdí i přes 300 km/h, nikde se tato rychlost oficiálně neudává, protože jí dosahuji pouze volným pádem, což norma pro stanovení maximální rychlosti nepřipouští. Stejně tak nemohu volný pád zahrnout do výpočtu kombinované spotřeby – i její výpočet předepisuje norma.
Když tak poslouchám nářky jednotlivých uživatelů na ADSL, CDMA, nejrůznější drátové i bezdrátové přípojky, stále více se mi zdá aktuální, že by nějaká norma rozlišující velmi jednoznačně internetové přípojky podle kvalitativních parametrů, vzniknout měla. Ne snad nutně státním zásahem, dost dobře možná nějakou dobrovolnou shodou ISP, kterým asi také pomalu začne záležet na tom, aby odlišily dvoumegovou pevnou linku za dvacet tisíc měsíčně pro firmy od dvoumegové UPC linky pro jednotlivce za patnáctset. Protože mnoho lidí by nebylo zklamáno, kdyby dopředu jasně chápali, co si kupují. A v tom jim současní ISP příliš nápomocni nejsou…
