Zásadním problémem umělé inteligence je fakt, že dnes není schopna nahrazovat celou škálu lidských činností nutných pro vývoj, výrobu a distribuci nějakého produktu. Zatímco někde lze umělou inteligenci použít ke škálování, tedy zvýšení výkonu a tím i produktivity, jinde ji tak použít neumíme. Už ten příklad z nemocnice: umělá inteligence již dnes umí přesvědčivě posoudit snímky z nejrůznějších lékařských snímkovacích zařízení, od rentgenu, přes magnetickou rezonanci. Umí dokonce vyrozumět pacienta a již dnes je myslitelné vyvinout pracoviště, kde je pacient osnímkován a diagnostikován, aniž by přišel do styku s člověkem, ponechme stranou, nakolik je to dnes žádoucí. Jenže píchnutí injekce či zavedení fyziologického roztoku, nebo chcete-li vulgárněji, utření zadku v téže nemocnici umělá inteligence dnes schopná udělat není. Ba dokonce není ani na dohled, že by mohla nahradit péči sestřiček, zatímco vzdělání doktorů by již záhy nahradit mohla.
Problematiku úzkých hrdel můžeme rozdělit do dvou podoblastí. Úzká hrdla na vstupu a úzká hrdla na výstupu.
Tak například píchání injekcí či utírání zadků je úzké hrdlo na výstupu požadované služby a může být vyřešeno pokrokem v jemné motorice. Jenže v jemné motorice robotika nepostoupila řadu let, paže robotů stále nejvíce závisí na servomotorech, táhlech a ozubených kolech, k efektivitě, jemnosti a přesnosti svaloviny mají laboratoře skoro stejně daleko, jako před čtvrtstoletím. Nechat si píchnout injekci od robota je možné, ale zatím stále velmi stresující, zlepšení jsou za ta léta marginální. Druhou variantou minimálně dočasného řešení je outsourcování takové činnosti na člověka, tedy ponechat tuto činnost na sestřičkách.
Nevýhodou úzkého hrdla na výstupu je skutečnost, že dodání služby pomocí AI neškáluje, nelze uspokojit tolik zájemců, kolik umožní cena elektřiny, protože část výstupu dělá nelineárně škálující systém, typicky tedy člověk. Zjednodušeně řečeno: komunismus se odkládá. Stranou ponechme potvrzení Leninovy teze, že komunismus rovná se elektřina.
Závažnějším omezením je úzké hrdlo na vstupu. V tom případě totiž neškáluje ani rozvoj samotné umělé inteligence. Ta pro svůj boom potřebuje data, data je třeba získávat experimenty a experimenty se zhusta provádějí postupy, které jsou fakticky dnes pro umělou inteligenci těžko dosažitelné, například v petriho miskách, s nimiž umělá inteligence mechanicky manipulovat zatím neumí podobně, jako neumí píchnout injekci. Opět máme dvě možnosti překonání: outsourcing na lidi nebo simulaci pokusu.
Úzká hrdla mají svůj dopad na produktivitu systému: zjednodušeně řečeno systém má takovou produktivitu, jako jeho nejužší hrdlo. Ačkoliv umělou inteligenci vybavíme dostatkem křemíku a elektřiny, pokud nevyřešíme omezení na vstupu, nelze očekávat zásadní transormaci, pouze nahrazení části lidské práce prací počítače. Úzká místa brání explozivnímu růstu produktivity, jaký se AGI přisuzuje.
| 