Možná si tu hru pamatujete ze základní školy: sebrat spolužákovi pytlík s přezůvkama nebo čepici a rychle to hodit dál, než doběhne. Pokračovat, dokud nedorazí učitelka nebo nezazvoní, pak rychle hodit pytlík či čepici na drátěnou střechu šatny a zdrhat na hodinu. Velká bžunda.
Jako každý budoucí ajťák jsem tuhle hru na základce hrával často, nikoliv však rád. Rychle jsem odhalil pár triků a zákonitostí, především pak to, že se nedala vyhrát. Přezůvky hozené vysokým obloukem se prakticky nikdy nedaly chytit a k druhému chytajícímu se nedalo doběhnout včas. Byla to cenná lekce z oblasti fyzikálních zákonitostí pohybu, setrvačnosti, elevace a hybnosti. Brečení nepomohlo. A další ponaučení: i když jsem byl silnější a ze svého pohledu oběť, zmydlit házejícího nebo chytajícího bylo učitelským sborem vnímáno jako zásadní prohřešek. Nakonec poradila moudrá třídní učitelka: “Nech je, za chvíli je to přestane bavit.”
Vyzkoušel jsem to. Příště jsem si bez zájmu sedl na lavičku, když mi sebrali přezůvky a přihlížel jsem, jak je po chvíli hodili na klec šatny. Odešli, já je vydoloval. Výsledek stejný, jen méně trapný pro mně. Po několika takových neúspěšných pokusem vyprovokovat mne hra skončila, mimo jiné i proto, že jsem zájemcům na oplátku odepřel věci, které se zase líbily jim, například pokus s hypermanganem ve školním záchodě a jiné cenné školní aktivity. A pozval ty, kteří se hry neúčastnili.
Proč je to poučné? Se současnými teroristickými útoky je to velmi podobné. Není toho mnoho, co bychom mohli proti nim dělat a bylo to viditelné a úspěšné na první pohled. Teroristům hraje do not to pištění a pobíhání, které přiživuje zájem médií i to, že jsou předem nerozpoznatelní od normálních lidí nebo i jen neškodných bláznů. Drastická opatření typu “postřílíme všechny čmoudy” se snadno říkají, ale ani metodické Německo s velkou logistickou podporou půlky Evropy (včetně nás) to před nějakou dobou nezvládlo. Vystěhovat je? Podobný problém, nehledě na všechnu tu nespravedlnost, když už by nám byla lhostejná, jako že řadě lidí lhostejná není.
Přesto řada opatření je možná a dokonce se realizuje, jen to nezní tak hezky, jako “zastřelit na místě” a ti, kdo podupávají netrpělivostí, to dávají Evropě sežrat. Rychle, rychle, musíme jednat rychle, nebezpečí je tady.
Je. Bylo tu dlouho. Dlouho se na něj upozorňovalo a vůle společnosti jej řešit dříve, než se nebezpečí stane fatálním, nebyla. V Sýrii se bojuje pět roků, Kaddáfí vydíral uprchlíky ještě o něco dříve, ale varování neslyšel nikdo. Jenže tak to bývá, ani Turky před Vídní nezastavila dlouhodobá vojenská strategická spolupráce Evropy, jako osobní udatenství a v té době již znatelná celková převaha evropských zemí.
I teď pomáhá to, o čem se mluví a co se mělo dělat dlouhodobě a dříve. Integrační a vzdělávací programy, stejně jako snaha identifikovat ty nebezpečné, radikalizované a pošahané. Jenže i to je kámen úrazu. Nebezpečné lokalizovat dříve, než nebezpečí způsobí, to se netýká jen přistěhovalců, ale všech. Všech? Měl by jít do “detenčního zařízení” taky Okamura? Vandas? Halík? Sokol? Najde se řada lidí, kteří by je označili za “národu či společnosti nebezpečné”. Jak nastavíme ostří ocamovy břitvy? Podle koho? To je zajímavý problém, který první dva jmenovaní rozhodně nemají kapacitu vyřešit, druzí dva na to mají kapacitu, zkušenosti i tituly, ale zase jim to zatím nekvantifikovaná část národa nevěří. Nebojujeme jen s nebezpečím cizích mezi námi, ale znovu a zase s nebezpečím v nás samých.
I teď by pomohlo to, co se mělo udělat dříve: vojenská intervence a drtivá porážka Islámského státu. Důsledné odepření požitků, které sebou Západ nese. Opravdu by to šlo? V době nepřátelského Ruska a lavírující Číny?
I teď by pomohlo mluvit o tom, co by pomohlo teď. Zkusit o tom mluvit s rozvahou, bez předpojatosti a s ohledem na to, že bez rozsáhlé celospolečenské shody se nic z toho nezrealizuje a to bude ta nejhorší varianta.
Zmasit všechny, to vím, že nefunguje. Jestli to nevíte vy, měli jste na základce víc hrát hlavní roli ve hře s přezůvkama.
