První zářiový víkend jsem trávil rodinně, což v tomto případě znamenalo tradiční straz bratranců a sestřenic. Bývají to velmi poučná setkání.
Především je to dáno konfigurací. "Klan" Zandlů je rozkročen přes desítku zemí. Otec pochází z dvanácti dětí, které se postupně rozprchly do celého světa, neb bylo zřejmo, že na rodné hroudě na ně mnoho dědictví či práce v poválečném Rakousku nezbude. Rodinné drby říkají, že otec zmizel do Mnichova v tom roce, kdy bylo zřejmé, že bude povolán do rakouské armády, což s ohledem na to, jaký bordel tam dělala poslední desetiletku jeho partička bratrů, byl velmi dobrý nápad. Pár jedinců odešlo do dalších zemí, stejně tak jejich děti. Tvrdé jádro rodiny ovšem zůstává ve Štýrsku, Horních Rakousích a Předarlbersku, tedy v nejdrsnějších zemích Rakouska, jaké si umíte představit. A tohle výroční setkání bratranců a sestřenic bylo letos podesáté. Proč je to tak zajímavé? Protože kromě rodiných drbů se dostávám k něčemu, co je jinak tak výjimečně cizincům a turistům dostupné. K tomu, jak se skutečně žije jinde. Ne ty životy z reportáží a toulavých kamer, ale ta skutečná, nepřibarvená dřeň života. Tehdy je příležitost porovnávat. A pro mne každorožní korekce a srovnání.
Letos bylo setkání ve vesničce nedaleko Štýru, tedy v Horních Rakousích, na hranici národního parku Vápencové Alpy. Až ho budete googlovat, tak Kalkalpen, dneska už se ty německé názvy do češtiny moc nepřekládají, stejně tak Steyer - Štýr a Oberoesterreich. Nakonec i Linec je Linz.
Několik věcí na mne vždy padne. Tradice. A deprese z toho, jak u nás komunismus tradici zaříznul, zničil. Pro mne je to snad nejhorší (či alespoň nejdepresivnější) důsledek čtyřicetileté komunistické vlády. S mrtvými lidmi se nějak vyrovnáte, když je neznáte. S mrtvostí národa těžko - ten znáte. A zatímco lidé se rodí, narození tradice, to je protimluv sám o sobě.
Rozdíly byly vidět kupříkladu na ubytování v Rakousku. Nakvartýrovali jsme se do gasthofu na ostrohu nad řekou, bylo zřejmé, že ještě před pár desetiletími to byl spíš hrazený dvorec, kde se dala přečkat zima i útok. Z plošiny pro dělo kontrolující údolí je dnes špílplatz pro děti, tu a tam prýskající omítka na vnitřním dvoře je pečlivě nabílená, protože nahodit to znovu nemá smysl, ale v opadávajícím by se hosti necítili dobře. Jinak pečlivě vypiglováno. Tenhle gasthof se vzpomíná v historických dokumentech už přes šesti stoletími a od té doby si ho předvají rody a rodiny sňatkem či koupí. Manželé, kteří ho vlastní dnes, se o něj starají s tím, že o hosty se starají od dětství a je to vidět všude. Není to ta servilní přidržtažkovost, jakou vídáte v arabských hotelích, je to ta domáckost, kde nikomu není nic za těžko.
Vypíchnu další z rozdílů, které rychle registrujete, ale trvá vám, než si jej dekódujete, uvědomíte. Zatímco českým heslem je (pokud vůbec) renovace - nechat to spadnout a znovu to postavit, rakouským je údržba: průběžně to opravovat. Díky tomu tu nemáte takové kontrasty hroutících se domů a našňořených pseudokrásných staveb. Máte tu jen udržované domy, přičemž se drží německý zvyk - když dům nevyhovuje nárokům a jsou na to peníze, zbourá se a postaví nový, nebo zásadně přestaví. Když peníze nejsou, tak se jede alespoň ta údržba. A protože to vy nevíte, když jedete kolem, kde prachy byly a nebyly, vidíte jen konstantně hezké udržované domy a netušíte, že jejich majitel by rád přestavěl přízemí na dvougaráž kvůli tomu většímu SUVčku, ale teď na to jaksi nemá.
Když jsem projížděl údolími řeky Enns, všude se šturmovalo do útoku. Ist Sturm Zeit! Jenže čas k útoku na co? Sýrie? Severní Korea? Nebo volby koncem září do rakouského parlamentu? Nevěděl jsem, že Sturm je nářeční označení pro "částečně zkvašený vinný mošt".
Němčina. Ta místní. Nářečí tak odlišné od hochdeutsch a vídeňského zpěvavého dvorského tokání, jak jen si umíte představit (dobrou představu si uděláte zde). Zdejší směsice bairiše a alemanštiny - ta se teda míchá především u nás v rodině - to je přízvuk, u kterého se oprávněně dumá nad tím, zda to ještě je němčina či samostatný jazyk. Zatím pomáhá to, že oficiálně se to píše stejně a tedy nápisům zde budete rozumnět. Popovídat si s někým v hospodě, to už bude úplně odlišná disciplína a státnice z němčiny vám mnoho nepomůže. Já sám mám v němčině tvrdý přízvuk, u kterého většinou dotyčný netuší, zda jen blbě mluvím, nebo jsem prostě vidlák z hor, ale po třetím pivu (nikoliv svém) se už v tématu hovoru s příbuznými ztrácím a to naprosto stejně tak sestřenka vyrostlá u Bodamského jezera.
To všechno jen pro přiblížení toho, že se pohybujeme v rakouské horní dolní, ve vidlákově, mimo sféru elitních měst. Rozplývat se nad tyjátrem, jaký umí kolem turistů spustit Vídeň či Linec, to nevypovídá nic o tradicích, to vypovídá jen o tom, jak schopné je město a lidé v něm zorganizovat se k podojení návštěvníků. Neřekne to nic o tom, nakolik tohle všechno je živé, žité. Na kolik se z kaváren ve Vídni vytěsnili snílkové, umělci a podivíni ve prospěch návštěvníků a čumilů.
Na takovém setkání ve Vápencových Alpách, ve Štýrsku, je to jiné. Tady byla posledními turisty ta jednotka SS, která se za druhé světové války podle legendy ztratila v průsmyku, když šla potrestat vesnici, že neodvádí kontribuci. Prý počasí, chce-li se věřit a přehlédnete-li následné rychlé rozšíření oděvních doplňků od Hugo Boss v černé, které se tu staly součástí tradice.
Tradice, historie, to je něco na čem tady hodně záleží. Nabarvit si vlasy na červeno, ukázat silikonové kozy na objektiv, to se dá udělat hodně snadno. Tím už je těžké se odlišit i v Rakousku. I ve Štýru. Nakonec tedy záleží na tom, co umíte a jakou máte za sebou historii. Teprve pak jste zváženi a posouzeni. Takže ano, nakonec záleží na tom, z jaké jste rodiny, nejenom, kdo jste vy sami - asi i proto, že podvrhnout dojem daný párminutovým setkáním je snazší, než podvhrnout dojem z celé rodiny, na kterou se lze doptat, když už ne si ji vygooglovat.
Asi i proto jsem udiveně čubrněl, když si třicetiletý syn sestřenky oblékl leederhosen, bílou košili a klobouk s kančí štětkou, místní to kroj - a s tím jsme vyrazili na kuželky. Kegeln, ne bowling, to je změkčilá zábava pro amíky, Kegeln jsou pro horaly, i když my přivandrovalci můžeme hrát i s koulema s dírou, nemusíme používat ty plné. Zeptal jsem se ho v nestřeženém okamžiku, jak často ho nosí. Prý běžně. Když jdou s kamarádama do hospody na kuželky, na pár piv. Tak se to tady prostě dělává. Dodnes. Rozhlédl jsem se po hospodě a vskutku. Nebyl zdaleka sám, zdaleka nejmladší. Můžeme se tomu smát, přijde nám ten kroj třeba směšný - i ta jeho mírně modernizovaná verze. Ale něco do sebe to má.
Přemýšlím nad tím, jak to dopadlo před třemi lety, když jsme tohle setkání dělali u nás v Praze. Samozřejmě, Praha se moc líbila, plná atrakcí, plná výstavní architektury, s tím se žádné štýrský údolí nemůže měřit. Pak se mě jeden bratránek zeptal, co teda my češi tak děláváme. Tak jako tradičně.
Hm. Nevěděl jsem. Koukání na telku jsem ani nenabízel, tak jsem namítl, že se jde s kamarádama do hospody. "A co se při tom dělá," ptal se Gerald. "Tak jako my ty kuželky." Bylo mi trapný říct, že se jen chlastá a nadává na politiku. Vlastně jsem ani nevěděl, co bych jako nějakou živou tradici mohl uvést. Vážně mě nenapadlo nic …
Nakonec jsem si jednu vymyslel. Tour de Kneipe. Musíte dojít z bodu A do bodu B v limitním čase a nasbírat potvrzení z hospod o konzumaci piva.
Všem se to moc líbilo. Prý jsme nezklamali, že to umíme v Česku takhle rozbalit a je super, že chlastání je u nás něco víc - nejenom společný setkání, ale taky sport a zábava. Ještě letos se na to vzpomínalo a hodně o téhle skvělé živé české tradici navyprávěli kamarádům. Paráda.
Tour de Kneipe je stejně typicky česká tradice jako knedlo-vepřo-zelo typicky český pokrm. I to prosadil na trhu významný německý hoteliér podnikající v Praze v devatenáctém století. Chtěl odlišit svou kuchyni. A tak “založil tradici”, řekl by dnešní novinář. Mám rád to klišé spojení, "založit tradici”, zní mi to něco jako “nasrat si na hlavu”. Ostatně, hoteliérovi jsme se za tradici odměnili: jeho rodina byla po druhé světové válce vykázána, hotel zabaven a dneska tam vaří jedna z našich kuchařských televizních hvězdiček.
Chybí nám tradice. Není to to jediné, co nám chybí, ale je to jedno z toho podstatnějšího pro dlouhodobou existenci.
