Mám ho vybalený víkend a jsem nadšen. Je to něco jiného, než Windows XP a zatím těžko soudit, nakolik jsem nadšen z objevování nového a nakolik z toho, co jsem objevil, ale stejně je to vhodná příležitost napsat několik prvních dojmů.
Na otázku, proč si koupit Mac Mini, je logická odpověď: proč ne. Neměřím svůj počítač podle toho, zda má nejnovější grafickou kartu nebo nejpřetaktovatelnější procesor mezi těmi nejnepřetaktovávatelnějšími (28 znaků na slovo!). Můj počítač má před sebou jiná kritéria, protože je to můj pracovní nástroj, nikoliv nástroj k hospodskému chlubení. Což znamená, že má vyhovovat především mně.
Stejně tak odmítám o počítači uvažovat striktně v rovině cena - výkon. Kdybych takhle uvažoval, koupím si za auto místo Oktávky Trabanta, protože je levnější, po Praze se s ním jezdí stejně rychle a navíc se vám nikdo nelepí na zadek a ještě ušetříte na pojistném. A co více, nekrade se. Jenže jsem chtěl něco, s čím bych se cítil dobře.
To samé mám s počítačem. Jistě, mohl bych si koupit béžovou kisnu, která by mi zabírala místo pod stolem a pro větráky bych neslyšel vlastního slova. Asi bych ušetřil, možná bych měl více vyrenderovaných polygonů za vteřinu a o pár tisíc kvéry do eskvéelka navíc.
Jenže jsem chtěl něco, co by potěšilo jak oko, tak duši. Chvíli jsem hledal mezi nejrůznějšími barrebone, ale nic, co by mne oslovilo. A pak přišel Mac Mini - Mečík. Je maličký. Když jsem do něj strkal CD, přišlo mi, že bude bokem muset čouhat. Je tichý, vrní v něm jen mechanika a i ta při psaní jen zřídka.
Mac Mini a obecně produkty Apple, jak jsem měl možnost je poznat, jsou láska. Láska na první pohled, nikoliv chladný kalkul převedený na Mips, Tflops a další veličiny. Láska, kterou v sobě můžete potlačit, ale nemůžete ji upřímně popřít, pokud v sobě nemáte jen nenávist a žárlivost. Smysluplně reagovat na nějakou flame-war odpůrců Maců nemá smysl, protože bez pochopení lásky na jedné straně nemohou oba tábory hovořit stejnou řečí.
Jiná otázka je, jestli přes tu všechnu lásku je Mac Mini vhodný pro práci. Zkoumám to celý víkend a zatím mohu říci, že pro tu moji ano. Zda pro tu vaši, musíte posoudit sami.
S Mečíkem se musíte smířit s tím, že si nemůžete nainstalovat každý software, který se vám zamane. Důvod je jednoduchý - jiný operační systém. To také znamená, že neodchycené zavirované přílohy donutí váš Mečík pokrčit pomyslnými rameni a i přes vaše neumělé pokusy virus spustit a nainstalovat prohlásí, že toho není možno.
Nechci mluvit o bezpečí a stabilitě, protože ačkoliv to je důležité, není to to, proč si na první pohled Mečíka zamilujete. Důvod je někde jinde. V naprosté ergonomii toho, jak se s ním pracuje. Zatímco u Windows často nechápete, jak mohl autor grafického prostředí použít tak zoufalý postup, u Mac OS X záhy zjistíte, že se rádi necháváte vést celkovou myšlenkou prostředí a i když jste pouhý konvertita z Windows a ve víře jste se nenarodili, že je to po pár minutách přirozenější a že nemáte chuť se vracet k předešlému způsobu. Ačkoliv Windows jsou kopie pracovního prostředí Apple, je to kopie nedokonalá.
Základním pracovním prvkem Mac OS je „dock“ - bo neznám oficiální překlad, říkám mu dok. To je ten pruh dole, pokud ho nechcete dole, může být po stranách nebo zmizet, akorát nahoru ho nemůžete nacpat, protože vršek je vyhrazen pro menu aplikací. V doku máte aplikace, které jsou spuštěné - pak je pod nimi malý trojúhelníček. Také zde máte aplikace nespuštěné, které můžete kdykoliv klikem spustit. Jednoduše si můžete do doku aplikace ke spuštění přidat - je to takový zrychlený způsob, jak je spouštět.
Pokud po vás spuštěná aplikace vyžaduje nějakou spolupráci, například potvrdit nějakou volbu nebo když vám přišla zpráva do emailu či ICQ, aplikace v doku „hopsne“ - prostě poskočí nahoru a může vydat nějaký zvuk, kterým upoutá vaši pozornost. Můžete si klikem na aplikaci přepnout, vyřídit požadavek a pokračovat v práci v původní aplikaci. K dokonalosti to dovádí instant messagingový kecálek Adium, což je ta ikonka zelené kachny vedle ikonky Skype. Kachna má nejrůznější výrazy podle toho, co se právě v kecálkovi děje, například má zavřené oči, když je kecálek offline a pokud mi přišla zpráva, drží kačena bublinu se jménem, kdo mi píše. Aplikace v doku o sobě obecně mohou dávat různě interaktivně vědět, například ikonka ananasu napravo do Adium patří programu HandBrake určenému k ripování DVD. Ta červená čára ukazuje, jak daleko je aplikace s ripováním DVD - vidíte, že ho mám zhruba čtyři pětiny ripnutého.
Dok má i další zajímavé vlastnosti. Můžete na aplikace v něm přetáhnout soubory a tím je spustit v patřičném programu, zajímavé je ale i samotné spouštění programů z docku. Když spouštíte program, ikonka opět hopsne a tím vám jasně indikuje, že Mac vzal vaši žádost o spuštění programu vážně. Hopsne vždycky, i když je systém sebevytíženější a to je důležité, protože když máte spuštěnou řadu aplikací (třeba to ripování DVD, které systém zatíží) a spouštite další velký program, tak se mi u Windows často stávalo, že jsem nepoznal, jestli počítač moje kliknutí pochopil a program spouští, takže jsem si prohlížečů naspouštěl několik do zásoby a pak je shazoval.
Aplikace, která se nenarve do doku, je dostupná přes Finder, to je ta ikonka ksichtíku zcela vlevo. Finder vám zpřístupňuje něco jako skupiny složek - to, jak se programy a data presentují vůči vám. Mám mírné podezření, že to moc nesouvisí s tím, jak jsou data ve skutečnosti organizována na disku, ale to je vedlejší. Důležité je, že to funguje a funguje to intuitivně a příjemně. Nazvat to obdobou Start menu ve Windows by bylo hrubým nedoceněním situace, protože ve Finderu si můžete ihned a všechno organizovat podle svého pouhým tažením myší, ve Windows se k takové variabilitě musíte složitě prokousávat a většina uživatelů asi ani nikdy nepřijde, jak na to.
Pro windowsáře je trochu zradou způsob běhu programů. Každý běžící program bych si dovolil rozdělit na dvě části - menu programu a okno programu. Menu je vždy na vrchu stránky, vždy na stejném místě. Vždy vidíte jen menu programu, který je právě na vrchu a se kterým pracujete. Stačí kliknout na okno programu, s nímž chcete pracovat a ihned se nahoře změní menu na to, které k programu patří. Přepínat programy jde i jinými způsoby, třeba klikem v doku, jak už jsem uvedl.
Jenže ve Windows prakticky nikdy nemáte menu programu oddělené od okna. Menu programu ve Windows je na vršku okna a tudíž k menu musí být i okno. U Apple můžete okno programu minimalizovat do doku vedle odpaďáku (žlutou tečkou vlevo na vrchu okna) nebo červenou tečkou zavřít (zelenou se maximalizuje), tím jste ale neukončili program. Ten ukončíte až volbou v menu nebo v doku, do té doby čeká na pozadí, jestli ho přeci jen nebudete potřebovat. To je velký rozdíl oproti Windows, kde většinou zaměňujeme okno a program a zavření okna je rovnocenné zavření programu. Jenže to tak u Windows není všude, třeba Word má podporu oken a proto to lidi mate. Mac nemate, přiznává barvu.
Mac má prostředí pracovních programů standardizované a vývojáři se mu přizpůsobují. To znamená, že v základu se všechny programy ovládají stejně, všechny volby, pokud jsou a mají v programu smysl, jsou na stejném místě, jako podobné volby jinde. Je to super, protože hledat třeba změnu systémového slovníku v kecálkovi by bylo nemilé, kdyby to nebylo na stejném místě, jako ve všech jiných programech. Ano - Mac má slovník (spell checker) zabudovaný v systému, český si bohužel musíte koupit. Všechny aplikace, které chtějí, mohou používat slovník systému, takže třeba na ICQ si můžete nechat kontrolovat pravopis při psaní zprávy kámošovi, abyste se neztrapnili. Hezké, ale vypnul jsem to, protože když nepíšu diakritiku, tak je to samá červená čára.
Pokud chtějí vývojáři svůj program odlišit, osázejí kontextové menu kolem dokola okna. Na obrázku vidíte pracovní okno Nisus Writer Express, textového editoru, který jsem začal používat. Vedle něj je jeho kontextové menu se spellingem, kde mi při každém slově nabízí slovník jeho varianty a pro jistotu mi počítá, kolik jsem toho napsal. Kdybych měl český thesaurus, mohl bych si takto nechat online napovídat varianty slova, abych se neopakoval. Kontextové menu se mění podle toho, co právě s textovým editorem děláte, kdybych třeba dělal tabulku nebo jen do ní kurzorem vstoupil, hned by se mi nabídlo menu pro práci s tabulkou. Může to vypadat, že Nisus Writer je výjimkou v používání takových vychytávek, ale není - je to vlastně standard Mac OS programů, pokud je někdo má brát vážně a pokud jsou složitější.
Tak a to je pro začátek všechno. A jelikož právě bádám nad kompatibilitou kancelářských balíků s DOC/XLS formáty, příště se podíváme na zoubek tomuto. Pravdu povediac, na moje jednoduše formátované texty to zatím postačovalo, ale vyzkoušíme i nějaké náročnější tabulky a dokumenty...
