Když jsme se ponořili do podnikání v energomonitoru, říkal jsem si, že tento blog použiju jako záznamníček všech událostí a činů našeho díla pro ponaučení generací příštích (jak říká můj velký vzor R.J. Rimmer). Jenže postupem času se ukázalo, že z tohoto pohledu je energomonitor nevděčný zdroj. Hlavně proto, že nápadně připomíná práci a ne cool startup. Ne snad, že by se nic nedělo. Jenže jen málo toho, co se děje, jsou načinčané pařby, výjezdy na topclass konference a rozhovory s předními hvězdami sociálních sítí. Většinou je to fakt něco, co nápadně připomíná práci a trošku se bojím, jestli to tak nemá být. Většina našich setkání je s lidmi, kteří nejsou hvězdami sociálních sítí, pouze sedí na penězích, řídí či rozhodují v odvětí, které je naším životním prostorem. Zpravidla je dobré, že si nemyslí, že by internetu rozuměli více, než já, zpravidla je podstatné, že mají na účtě či ve fabrice víc milionů, než já followerů. To dost mění průběh setkání a taky moji schopnost o něm referovat a udělat z toho kewl storku. A způsobuje to, že místo kewl storky je to spíš to prostinké, business, kdy my musíme něco nabídnout a přesvědčit, že to máme, umíme, rozumíme. Tady se zatraceně hodí to, co jsme se naučili za poslední dvě desetiletky.
Teď na pozdim jsme otevřeli “vývojové centrum” ve Valašském Meziříčí. Nemáme tu ani fatboye, ani kulečník nebo fotbálek, dokonce ani horolezeckou stěnu, jenom schody, ale ty se myslím nepočítají do interesantního designu kanceláří. Měl jsem chvíli obavu, jestli u nás bude za těchto tristních podmínek ochoten pracovat. Zejména poté, co jsme místnosti zavezli obyčejným kancelářským nábytkem a ne desginovou výbavou od Edouarda Garcia Campose. Sice se uklidňuji, že jsme sáhli po retro kouscích z počátků kapitalistického baroka v Čechách, ale stejně. Pak se ukázalo, že lidi na Moravě do práce chodí pracovat a když si chtějí dát fotbálek, jdou na hřiště, když si chtějí zalést, tak na skálu v Beskydec a relax si mohou hodit doma, což s ohledem na to, že sídlíme v centru na náměstí, znamená pět minut chůze. A záhy se také ukázalo, že hned vedle kanceláří na patře máme dětský klub Vrtule, který je vybavený spoustou hlavolamů a her pro děti všech věkových kategorií a dá se tam užít kopec startupové srandy v ceně nájmu. Možná ještě budeme cool startup i podle pražských měřítek!
Takhle máme vybavené zázemí kanceláře. Teda, není to naše, je to dětí, ale na relax je to paráda, kam se hrabe fotbálek!
Pokoušel jsem se najít pro inspiraci fotografie kanceláří moderních startup a cool firem, protože si uvědomuju, že jak v Praze, tak v Ostravě i Valmezu jsme to trochu odflákli a repre to u nás není. Nějak na to nebyl čas. Našel jsem nádherné fotky kuchyněk a relax koutků či recepcí, nikde ale neukazují, jak vypadají pracovní prostory. Přitom tam bych inspiraci potřeboval nejvíc. To se jinde nepracuje? Corporate design je tedy v režimu on-hold (česky "až bude čas").
Část toho, co si uvědomuju, je, že stojíme stranou moderního startupového trendu a těžko nacházíme někoho, s kým si o tom popovídat. Když abstrahujeme od energetiky, naší doménou jsou velká data, jejich chytrá analýza a Internet of Things. Našli jsme pár česko-slovenských firmiček, které jsou v různém stádiu kutění, ale je jich málo a tak jsou to spíš bilaterální setkání, kdy si vyměňujeme zkušenosti a těžíme z toho kontakty a rozvojem “ekosystému". Pokusil jsem se vybudit nějaký zájem a diskusi tím, že jsem s presentací o velkých datech a jejich praktickém užití objel konference jako Devel a Webexpo, to přineslo pár nadějných kontaktů a Šimečkovo mečení, že se odvažuju o něčem takovém mluvit. Už nebudu, kdo má zájem, video je tady. Pravda je, že téma je komplexní, dobře ho vysvětlit a neuspat lidi zabere čas, na což nebývá prostor a nebo to neumím zkoncentrovat na to podstatné, což je také možnost.
Co je pro mne docela podstatné jako vítaná změna je, že energomonitor není jen software, ale i hardware. Naše původní myšlenka, že půjde o komerčně koupitelný hardware a že to budeme dělat podobně, jako se to dělá s počítači, tedy že nakoupíme hardware a vybavíme jej naším software, se ukázala být mylná. Hardware málokdo umí za cen a kvalitativních podmínek, většina firem, co to po světě nabízí, to má jen na powerpointu a dodávku od tisíce kusů, modlete se, co vám dojde. Dlouhodobě spolupracujeme s Current Costem, který to má jinak a má s hardware zkušenosti, nakonec jsme se usnesli na výrobě pod jejich odběrovými objemy (a tedy i cenami) a pod naším vývojem. Uvidíme, jak to vydrží: chtěli bychom vyrábět v Evropě, ideálně v Česku, jenže ty nervy, co vám v Číně vezme logistika, vám v Česku vezme fabrika a cenotvorba.
Hledání lidí, věčný problém
Do toho software. Externí platforma pro ukládání dat se jmenovala Pachube, pak se přejmenovala na Cosm a nově na Xively (to vše za ty tři roky, co s tím koketujeme, ani je nebudu linkovat). Přejmenování by nám nevadilo, co vadilo, že se prudce změnil ceník, takže bychom prodělali kalhoty. Naštěstí už před rokem jsme viděli limity Cosmu pro naše užití, takže jsme v té době začali vytvářet vlastní platformu pro ukládání dat. Což vypadá triviálně, ale není, je to opačný problém, než se běžně řeší: hrnete velké množství dat do systému, ze kterého si je čte málo odběratelů. Pojem “hodně" je relativní. Teď jsou to stovky a tisíce, budou to deseti a statisíce krabiček, které co pár vteřin zasílají balíček naměřených dat. Rozhazovat to po AWS za cenově výhodných podmínek je onačejší úkol, než to suše cpát do SQL databáze, neb limitem je cena, výkon, spolehlivost, využitelnost těch dat v reálném čase, prostě všechny ty nepříjemnosti, které jdou na úkor programátorského pohodlí. S Xively jsme se rozloučili. Ostatně, firma, která jim dělala čtvrtinu provozu se o nových cenách dozvěděla stejným emailem, jakým o tom informovali všechny ostatní vývojáře - i to svědčí o tom, jak to chlapci z Xively mají v hlavě businessově v pořádku a že bylo na čase udělat pápá. Najít lidi, kteří se tohle chtěji učit, je oříšek, ale vypadá to, že se nám podařilo vybudovat hezký tým.
Aktuálně do něj hledáme lidi, kteří by dělali front-end aplikace v JavaScriptu a také UX/grafika, který by pomohl s vymýšlením logiky aplikace pro koncové uživatele. Pro každý pád necháváme v platnosti inzerát, kde hledáme zkušené lidi pro Python a programování backendu - sice jsme nějaké šikovné lidi našli a z nejhoršího deficitu jsme venku, ale když se objeví někdo další šikovný, proč ne. Lidi bychom chtěli v dojezdové vzdálenosti ve Valmezu, protože chceme, aby tým pracoval pospolu. Teď se u UX/grafika jeví varianta, že by byl svolný k pondělním celodenním výjezdům do Valmezu, což se dá i z Prahy - když bude šikovný a komunikativní přes net. Hlašte se, vyzkoušíme si vás, Petra tvrdí, že toho UXáře, co máme, nahradí kdokoliv, páč je to neschopný lenoch (jsem to já), já bych radši přeci jen někoho šikovnějšího, protože budete přemýšlet o nejnáročnější věci na světě: jak udělat ze složité věci věc jednoduchou. Jak z miliardy dat udělat jediný indikátor … A věřte tomu, že to je vážně náročná věc, ať se vám to zdá jakkoliv směšné. Smích vás po první pondělní poradě přejde.
Pondělí porady ve Valmezu jsou vtipná událost. Do Valmezu jezdí z Prahy přímý vlak, někdy po sedmé slovenský expres Fatra. Přípomíná pojízdnou popelnici, takže to řešíme tak, že jedeme o pět minut dříve Regiojetem do Hranic na Moravě, kde počkáme chvíli, až nás Fatra dojede a přestoupíme na ni a dojedeme těch 30 km. V Regiojetu jsou zásuvky, internet, káva zdarma, příjemný personál, příjemné okolí, prostě pojízdná kancelář jak má být. Na trati samozřejmě tu a tam výluky, takže přijedem někam k Ústí nad Orlicí, stojíme a najednou vedle nás zastaví ten expres Fatra. Trochu mě to znervozní, protože kdyby nás předjel, už by na nás nemusel čekat, my nepřestoupíme a další vlak z Hranic do Valmezu jede na svatého Dyndy. Pak koukám, že nás už dojelo i to Pendolino, co vyjíždí o dvacet minut po nás. Stojíme vedle sebe tři vlaky na koleji. Pak zřejmě někde padla zelená, mašinfírové na to šlápli, regiojet prohrábil kolama a vyrazil jako střela, jenže ani tým Fatry ani Pendolina se nenechal zahanbit a tak jsme si to mazali vedle sebe. Situace mě zaujala, vyndal jsem Google Maps, abych prostudoval, kde se tu vzali tři koleje, protože přeci jen v drážním koridoru to není obvyklé, aby se tři vlaky stíhaly. A ejhle, na Google Maps vidím, že za pár set metrů se ty koleje zase sbíhají do jedné. To bude zajímavá situace, říkám si. Byla. Blížíme se k bodu singularity a je zřejmé, že každý mašinfíra bere za věc osobní prestiže, že tam dorazí první a vjede na volnou kolej. Pendolino mírně zaváhalo na rozjezdu, ale už je nám v patách, Fatra jede vyrovnaně. Přemýšlím, že se nabídnu, že budu přihazovat do kotle, protože si uvědomuju, že když do bodu X nedorazíme první a s náskokem, můžeme mít my v zadních vozech jistý logistický problém. Nakonec se situace vyřešila sama, Fatra aj Pindáci to vzdali, zašlápli brzdu, v našem vagonu se ozval potlesk a my jsme najeli na kolej jako první a v Hranicích v klidu přestoupili. Mám rád konkurenci na trati, dobře tak! Zpět se jezdí o půl sedmé z Hranic, to už jsou všichni unaveni, jak manažéři-pasažéři, tak vlakvůdci, takže tam už to bývá větší nuda, tu zaháníme pobytem v nádražní restauraci v Hranicích.
Porada v plné pařbě, v té krabici vpravo je tradiční valašká pizza zvaná frgál, fajnová inovace porad! A na co všichni koukají? Na Petru, která jim zrovna rozepisuje, co budou celý týden dělat. Kdo nekouká, si to píše nebo fotí … (a to by neměl!)
Proč máme centrum ve Valmezu? Je odtud Michal, to ponejprv. Za druhé je odtud či v okolí řada chytrých lidí a zdá se mi, že nenutit je stěhovat se do Prahy, je něco, co vnímají hodně positivně a do Valmezu zajedou. Vedle je Rožnov, kde je Pavel a někdejší Tesla, dnešní Freescale, takže je tu hodně lidí kolem vývoje elektroniky i programování, což je fajn - a naše zázemí v Rožnově a v Ostravě. A krom toho, nezlobte se, ale firma v Praze se mi dost zajídá. Se vším je tu problém, od lidí, přes nájmy, po služby, ceny a komfort. V Praze bychom byli maličkatá nevýznamá a vlastně obtěžující firmička, ve Valmezu jsme někdo, kdo dává práci. Pozitivní vztah k práci je tu vidět. Když jsme v pondělí zjistili, že nám chutná za rohem v prima bistru Jakodoma (takové by slušelo i Praze), akorát někomu se zdálo, že je škoda, že mají jen polévky a ne hlavní jídla, hned se ukázalo, že pár porcí není problém nám uvařit. A s úsměvem, nejsme na obtíž. Business rychlostí myšlenky.
Je dobré občas vypadnout z Prahy. Jsem vděčný za to, že objíždím firmy v regionech, je to zajímavá zkušenost, jakou v Praze neuděláte. I když namáhavá.
Tohle už je fotka z naší oblíbené Schlattauerovy kavárny v místní gobelínce. Nádherné prostředí vylepšené hromadami gobelínů, parádní obsluha a příjemní lidé. Ke klavíru si sedla slečna, která si přišla na kávu s kamarádkou a jen tak pro radost si chvíli (a hezky) hrála. Při návštěvě Valmezu nelze minout. Michal tu pořádá setkání Tkalci na Webu, což jsou setkání vyšívačů webových technologií. Až bude další, dáme vědět, poslední bylo teď 12. listopadu …
Sociální sítě - ech …
Proč jsme málo na sociálních sítích? Vidíme, že náš klient tam není. Neprodáváme zboží vnímané teď jako spotřební, nic moc nám to vzhledem k nákladům nepřináší. Pravda je, že některé typy produktů se v učitém momentu zjevně na sociální síti prosadit dají, ale zdaleka ne všechny. Musí na to být “celospolečenská poptávka” nebo ji za drahé peníze můžete vytvořit - a to se nám zdá jednodušší dělat jinde, jinak. Na něco to funguje - zatím všechny lidi jsme našli přes sociální sítě a kontakty. Ale “engejdžovat” lidi mi zatím ze zkušenosti přijde jako hodně přestřelená myšlenka, reálný business je zatím na zemi, v tvrdé práci, v dobrém přímém kontaktu s lidmi, v “socializaci” s nimi ve skutečném světě, v partnerech. Virtuální světy jsou třešnička na dortu - alespoň v našem případě. Proto to moc neřešíme.
Nakonec z všech těch fajných činností, jako je podněcování diskuse o produktu v sociálních sítích, napínavého blogování, obrážení konferencí a rokování na startupforech zbyla jen ta stará práce. Porady kolem vývoje, dohadování nad produktem, psaní nabídek, odpovídání na protinabídky, desítky schůzek. Abych si práci inovoval, rozhodl jsem se vyřídit ji v každém týdnu za 35 hodin místo čtyřiceti, protože jsem měl podezření, že tím ji jen zrychlím, přestanu řešit blbosti kolem a udělám jí stejně. Zatím to vychází a pět hodin se snažím investovat do spánku nebo dětí.
Tož to jen pro info, abyste věděli, že i my umíme žít … :)
PS: Co vlastně děláme obchodně? No, prodáváme naše řešení pro online odečet a zpracování spotřeby - akorát momentálně spíše větším firmám v Česku a v cizině, než koncovým uživatelům. Ještě do toho stavět marketing cílený na koncové uživatele, to by bylo trochu moc rozruchu najednou a obsluhovat velké i malé klienty, to je dost rozdílný úkol.
