Jeden z mnoha problémů dnešní politické scény je, že po krku si jdou nejvíce ti, kteří mají nejvíce společného. A naopak protiklady se tolik nedusí. Třeba komunisté: existuje v Česku několik komunistických stran, ale jsou marginální, pro neobornou veřejnou existuje jen KSČM a prakticky to i tak je. A ta se tedy nepotřebuje vymezovat proti marginálním komunistickým stranám – pokud se chcete realizovat jako komunista, je pro vás mnohem zajímavější dělat nějakou frakci v rámci KSČM, než si zakládat jinou komunistickou stranu.
Oproti tomu liberální strany se mastí slušně. Volby do zastupitelstev jsou za dveřmi, skupina liberálních voličů je omezená. Buďto to urvete vy, nebo jiná liberální strana, že by přešli k DSSS či KSČM nebo SPD, to tolik nehrozí. Takže je potřeba se vymezit, ukázat, proč jsou ostatní liberálové zásadně pomýlení.
Sleduju to teď v komunální politice s nesmírným zaujetím. Do krve se zhádáme o nuanci v plánu. Tak do krve, že volič pro tu krev asi nemá šanci vidět původní plán. Ve skutečnosti je zřejmě liberálnímu voličovi jedno, zda (například) příspěvek spolkům se rozděluje nárokově, participativně nebo oponentním řízením, vždyť ani nikdo moc neví, jaký je v tom rozdíl. Jenže správný liberální kavárník si nenechá vymluvit, že to není tak podstatné – a už jste ve při.
A teď se posuňme o dva měsíce dále, je po volbách a vy máte uzavřít koalici s někým, kdo o vás celou dobu tvrdí, že jste debil/zloděj/prospěchář. Do toho se vám moc nechce. A kromě toho máte mírné podezření, že to blbé bude připadat i voličům – proč se paktujete s člověkem, který se o vás takhle vyjadřoval? A proč on s vámi? No, asi proto, že jinak byste se ke korytům nedostali, řekne si moudře volič.
V Brandýse jsme se z nejhoršího marastu vyhrabali tím, že jsme uzavřeli předvolební koalici se STANem, protože s těmi lidmi by nám bylo lidsky hodně nemilé se dohadovat a vůči nim se vymezovat způsoby, jaké jsou v českých volbách obvyklé. Stejně nám pár podobných případů zůstává.
Co s tím a proč je to nebezpečné?
Liberální demokracie si tím sama dává ránu. Snad ne tu z milosti. Je to vyčerpávající, poškozuje to renomé celého myšlenkového komplexu demokracie. Ta dříve fungovala (v západní Evropě, u nás na to nebyl čas) jako politická soutěž, která vytáhla nahoru schopnější a lepší. Jenže systém zamrzl. Ti, kdo se v systému dostali dostatečně vysoko, v něm snadno demokraticky setrvají vysoko, ačkoliv by se našli lepší, prostě proto, že mají zdroje a jsou „uvnitř“. Politická soutěž tímto způsobem přestala fungovat, jenže systém sám hledá svou dynamikou pohyb vpřed a selekci toho nejlepšího. Jenže jak, když to teď v systému nejde? Právě tím, že roste role „populismu“, politického obžerství mas – na vrchol systému se dostávají jiní a jinak.
Tok systému se jednou zase zlomí a vrátí se do původního soutěžního modelu, kdy se přou nejlepší z nejlepších, které si s radostí volíme. Má to jen dvě nevýhody: doba, po které systém (a s ním i všichni jeho účastnici) dlí v jakési mezietapě, může být značně dlouhá, zpravidla jednu generaci (20 let). A tuto mezietapu mohou ještě eskalovat drobné jevy jako války vnitřní i vnější.
Výsledkem je, že té generaci lidí se žije, abych tak řekl, nahovno. Z pohledu plynutí dějin se ovšem nestalo nic a za sto let ta mezietapa už nebude ani v učebnicích dějepisu. To je ta dobrá zpráva.
Ale to už jsme od brandýských komunálních voleb úvahou fakt daleko…
#piratisestanem
Mimochodem, jak z toho ven? Zrušit součet procent nutných pro zvolení u koalic. Tím by se menší a názorově blízké strany mohly spojit do koalic a bojovat o svých pět procent společně, nemusely by si jít po krku. A že bychom měli víc barev v parlamentu? No a co …
