Rok 2018 byl rokem, kdy se definitivně ukázalo být vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí jen další z fake news. Ba naopak. Přihrát si malou domů je dnes znamení přičinlivosti, šidit na daních ve velkém je starostlivostí zodpovědného hospodáře vlevo i vpravo na politickém spektru a lež už má tak krátké nohy, že se věrohodně usalašila mezi námi a nehodlá se od nás hnout.
Tím jsme se zase o krok přiblížili zpět k byzantinskému světu založeném na známostech, úplatcích, zkrátka vyznání se v tlačenici. Zpět ke světu, ze kterého jsme doufali před třiceti lety definitivně prchnout. Jak jsme byli naivní. Vždycky se najde někdo, komu větší prospěch přinese spíš než zaměření se na vyšší cíle a budoucí rozvoj hlavně kupčení s chudobou a ujišťování vlastních lidí, že být mezi zeměmi třetího světa je vlastně výhra. A to je další poznání z minulých let: nenašlo se dost politické přesvědčivosti, abychom smělé vize a jejich realizaci vyměnili za laciné a nejtuctovější národovectví. Takové národovectví, které nás přesvědčuje, že není třeba bažit po moderních a vyšších metách společnosti, že stačí v informačním věku mít píky, hadry a žebřiňáky, neboť to stačilo našim dědům. A toto jest prý také pravý odraz našich národoveckých tradic, na nichž setrvat je lepší, než přijmout cokoliv z myšlenek cizáckých, do záhuby pohodlného života nás vedoucích.
Rok 2018 je rokem, kdy se definitivně ukázalo rovněž to, že není problém v tom, poslouchat rady moudrých, ale ujistit se, kdo jsou ti moudří. Kdy se právem ptáme, zda existuje alternativa, která by nás přesvědčila, kudy z bludného kruhu. Ano, už víme, že většina z nás v roce 1989 klíči necinkala pro politické svobody, ale proto, že chtěli klíčky od embéček vyměnit za klíčky vozů zvučnějších značek.
Nemám dnes jiný recept, než jsem měl včera a předevčírem. Práci, společnou práci. Přestat teoretizovat na sítích a jít TO dělat. Každý, co umí a čím přispěje ke společnému dílu. Nemusíte se hned stát poslancem, ba naopak. Začít v malém: vést místní skauty či pomáhat trénovat místní sportovce. Uklidit místní černou skládku, opravit za své lavičku v parku. Uspořádat výstavu obrazů, čtení knih pro děti či divadelní představení pro důchodce. Uspořádat brigádu nebo se jí zúčastnit. Cokoliv, co neděláte jen pro sebe a svou rodinu, ale i pro ostatní. Cokoliv z toho má větší cenu, než litování se po sociálních sítích a věčné nadávání na aktuálního babišoklausozemanokalouska. Vybudovat alternativní místa ukázek toho, jak by společnost mohla fungovat, kdyby šlo o většinový systém.
Rok 2019 bude rokem, kdy se takováto místa odporu a pozitivní deviace budou šířit. Což je milou zprávou z let loňských: mnoho lidí na to přišlo. Tam, kde se politická společnost ukázala být zoufalou a zablokovanou cestou, se občanská společnost navzdory aktivnímu odporu politiků stává výbornou alternativou. Po celé zemi vznikají sportovní i umělecká sdružení běžící mimo systém sportovních přídělů. Školky i školy, které obcházejí nejrůznějšími způsoby státní regulaci a direktivismus. Občanské počiny, které ignorují jakoukoliv spoluúčast politiků a přesto prospívají a dělají mnoha lidem radost. Dějiny nakonec zapomenou na ty, co jen pokřikovali na sociálních sítích a vzpomenou těch, kdo se věnovali skutečné práci. Protože jen ta se počítá a jen ta něco znamená.
Zda bude rok 2019 rokem, kdy pozitivní deviace převáží a probudí i většinovou společnost, to nevím. Rozhodně ale bude jedním z těch roků, při kterém si později řekneme, že jsme měli šanci. A zůstane na nás všech, zda té šanci dáme šanci.
Vše nejlepší do nového roku 2019.
A děkuji všem, kdo se starají nejenom o sebe a o své.
