Dlouho to nebylo “in”. Časopisy (pardon, magazíny) pro správného muže či ženu o tom nepsaly, protože to na dálku smrdělo Přemkem Podlahou říznutým absencí globálních brandů a FMCG. A "in", alespoň magazínově, to není stále, jenže stále častěji potkávám lidi, kteří o tom přemýšlejí, pátrají po tomtéž. Po zapomenuté moudrosti předků.
Bude asi těžké vysvětlit v pár větách, co mám na mysli. Takové ty vyzkoušené recepty na jednoduché triky života. Radši dám příklad. Můj děda, co žil, ráno v neděli vstal, v košili a trenýrkách vyběhl do louky, osahal, jestli není tráva orosená a ne přeschlá, pak vytáhl kosu, tu párkrát přejel brouskem a za hodinu měl pokosenou louku. Když jsem u něj přespával, vytáhl mě za nohu z postele a šel jsem s ním.
Bavilo mě to. Bylo mi tak osm, zíral jsem, jak rozmáchlým tahem kosy skládá trávu do úhledných řádek, jako by rýsoval energetické dráhy boha slunce. Jednou za čas kosu zdvihl, natáhl ruku, já jsem přiskočil s brouskem a děda pár ladnými pohyby přebrousil ostří s absolutní přesností. Pak jsme šli posnídat, dali si hrnek mléka, chleba s máslem a solí. A šli zase do zahrady, dělat něco, co sneslo rozpalující se slunce.
A tehdy vyjížděl soused. Měl zázrak moderní techniky osmdesátých let, sekačku, již poháněl motor z vysloužilého mopedu či čeho. Za bafání a chrchlání motoru posekal svou zahradu a já zíral na ten postup techniky. Zeptal jsem se dědy, proč nemáme my sekačku, však z dílů, které schovává ještě od války, bychom ji mohli udělat i pancéřovanou a včetně minometu. Děda pokrčil rameny a pravil, že radši kosí ručně, protože na louce je hodně stromů a keřů, beztak by to musel dosekávat ručně, času by mnoho neušetřil a jen by se musel starat o další stroj doma. Nechápal jsem ho, stejně jako jsem nechápal, proč je potřeba z potoka tahat vodu v konvích ručně, místo toho, abychom si natáhli potrubí. “Ty se naučíš a mě to nevadí,” říkával.
Později, když mi bylo tak dvanáct, mě kosit trochu děda naučil. Už jsem věděl, že tráva nesmí být mokrá, protože králíci by pochcípali, už jsem si pamatoval, že nesmí být ani přeschlá, protože by se zle kosila, dostal jsem mírně do ruky ten grif, jak máchnout, abyste se nesedřeli a kosili jste jedna báseň.
O čtvrt století později už děda není naživu a jeho umění kosit louku je mi ztraceno. Ano, mám na to, koupit si skvělou sekačku, která bafá po zahradě, jenže už si také dobře uvědomuju, že ne vždy se mi s ní chce rámusit všem naobtíž a narušovat si s ní poklidný den. Že zahrada není tak uspořádaná, aby mi sekačka byla o mnoho platnější. Že musím ještě vytáhnout strunovku a dosekat ty krajíčky mezi keři, že tu a tam vyrubu kytky - a že když o tom tak přemýšlím, měl bych radši na výběr a někdy vyběhnul do zahrady s kosou.
Zkusil jsem to. S tím dvacetiletým odstupem už si nepamatuju toho grifu, jak dobře kosit. Nebyl jsem schopen se o chvíli později narovnat a zahradu jsem spíš zryl, než posekal. Samozřejmě (a o tom pěkně prosím nemůže být pochyb) za to mohla ta kosa z hobby marketu - ne moje nešikovnost. Jenže, podezření zůstalo, kdyby tu byl děda, poradil by pár fíglů a ušetřil bych hodně za náplast na puchýře.
Tohle je ta moudrost, o které mluvím a kterou z generace mých rodičů většinou vytloukl komunismus. Návaznost se přetrhala. Když se dneska chci naučit kosit, hledám video na youtube :(
Přitom se zdá, že tyhle malé drobnosti, nám značně zvyšovaly životní komfort za málo peněz, ačkoliv se to nezdá. Opravdu, je mnohdy komfortnější umět s kosou (navíc levným to nástrojem), než si kupovat strunovku. Opravdu je lepší si tu a tam dobrý chleba upéct, než doufat, že na poživatelný narazíte v místním supermarketu. Opravdu je velmi často z hlediska kvality našeho života uchýlit se ke “starému” řešení, než k moderním marketingově odladěným rychlonáhražkám. Neznamená to, že máme vždy zásadně trávu kosit, ale to, že jsme schopni přemýšlet o alternativě a uplatňovat s rozvahou to nejvýhodnější řešení. Tak, jako je skvělá alternativa, umět si chleba upéct v troubě, nejenom ho koupit v krámě nebo vařit v pekárně, další to vymoženosti fast-marketingu. Znamená to, že se nám rozšiřuje obzor možností, obzor vnímání. Dost možná i proto tahle moudrost nebyla za komunismu vítána, i když vypadala neškodně. Dost možná není vítána ani dnes, protože cokoliv mimo nabídku zařaditelnou do regálů supermarketu zavání … čím vlastně?
Tím spíš je dobré mít moudrost předků na paměti. Není to bláznovství, není to mysticismus pošahanců. Je to to, co se naši předkové naučili za svůj život jako dobré a užitečné…
