Mám rád články, které mne inspirují, i když s nimi nesouhlasím a nejraději mám ty inspirující, se kterými souhlasím. Michalu Kašpárkovi se daří to druhé, tentokráte jsme ale u první zaznamenané výjimky. Jeho článek "Ani paraziti, ani sůl země. Ať živnostníci platí podobně jako zaměstnanci" je kromobyčejnou snůškou nesmyslů i logických faulů a zajímavé je, že jak se na Twitteru ukázalo, autor si to neuvědomuje. Nicméně, je to dobrý start k jinému přemýšlení, mnohem důležitějšímu.
Článek se odvíjí od populárního Mládkova plácnutí o OSVČ jako parazitech. Kašpárek, pro mne poněkud překvapivě, za Mládkem do jisté míry stojí a hlásá, že OSVČ mají platit stejné podobné daně, jako zaměstnanci. Dokladuje to tím, že jejich pozice je hodně srovnatelná, ba že zaměstnanci jsou na tom často hůře.
Přemýšlel jsem po tom Mládkově plácnutí, že bych udělal srovnávací tabulku, kde by byla fakta zřejmá, ale pár lidí už ten nápad mělo, takže snadno vygooglujete srovnání OSVČ a zaměstnaneckého poměru z pohledu daní. Zjistíte, že sice OSVČ platí menší daně, ale za ně také dostanou menší sociální i nemocenské plnění a nulovou právní ochranu. Nula pomoc když kšefty nejdou (=nezaměstnanost), minimální při nemoci, poloviční výše důchodu atd - to je konstatování faktu. Maximální administrativní zátěž OSVČ, kterou za zaměstnance přebírá zaměstnavatel (například za něj dělá daňové přiznání), nula právní ochrany (zatímco zaměstnanec se zaměstnavatelem prakticky vždy soudní při vyhraje, OSVČ se musí chránit pomocí standardních obchodních sporů). To vše je odvrácená strana nižší daně. Samozřejmě to není žádná trága, dá se to řešit, běžné OSVČ si prostě platí důchodové připojištění, pokud cítí právní nejistotu ve svém oboru, tak zajištění právní ochrany, má účetní a právníky. To vše ale dost vyrovnává onu nižší daň, protože jsou to náklady, které jdou z jeho kapsy (ačkoliv před zdaněním). Pro OSVČ je v tomto případě podstatné, že formu svého zajištění si může volit sám, podle své citlivosti na některé jevy a podle toho, jak jsou v jeho oboru důležité. Někdo si účetnictví dělá sám, jiný si na to najímá paní na mateřské, jiný specializovanou firmu.
Michal Kašpárek zcela nepochopitelně porovnává pozice úplně nestejných povolání. "Nese větší riziko provozovatel zájmových webů, nebo doktor po škole, který se při nástupu na podprůměrně placené místo rovnou dozví, že když udělá průšvih, nemocnice ho nepodrží?" ptá se sugestivně a hned si také odpovídá: "Ti druzí, samozřejmě."
Inu, je pravda, že najdete riziková zaměstnání, jen je nefér vybíravě je porovnávat s nerizikovými podnikáními. Abyste ale porovnali OSVČ se zaměstnaneckým poměrem, je třeba porovnávat ve stejném případě, u stejné práce. Pokud jste doktor zaměstnaný v nemocnici, kryje vás zaměstnanecká smlouva a jste zodpovědný za chyby do výše několika platů. Pokud byste v nemocnici na téže pozici pracoval jako OSVČ, jste zodpovědný jako každý OSVČ celým svým majetkem (jeden z důvodů, proč to nebudete dělat). Fakt, že si některé instituce vynucují nižší právní ochranu svých zaměstnanců za jejich chyby, je dán na jednu stranu jejich pohodlností, na druhou stranu obtížnějším pracovním postihem u některého typu zaměstnananeckých poměrů a vědomí si toho, že případnou soudní při se zaměstnancem o zrušení poměru zpravidla (=statisticky vždy) prohraje zaměstnavatel. Do třetice je to vychcanost zaměstnavatele, na kterou ale zaměstnanec dobrovolně přistoupil a kterou většinou korigují odbory. Ano, tohle je práce odborů, vyjednávat kolektivní podmínky se zaměstnavateli a brát se za práva zaměstnanců. Některé to dělají, jiné ne.
Ve výsledku je ale odpověď jednoduchá: OSVČ má významně nižší právní ochranu a významně nižší finanční podporu od státu výměnou za (zpravidla) nižší daňové zatížení. Přičemž nižší znamená, že je přizpůsobivé právní a ekonomické situaci, která je u OSVČ proměnlivá, zatímco u zaměstnanců se mění zpravidla jen výše platu.
Kašpárek popírá i podnikatelské riziko: "Zkuste dělat v novinách a týden nepřijít s tématem; zkuste nastoupit jako obchodní zástupce a den nikomu nezavolat; zkuste sednout do policejního passata a den nikoho nezastavit." Ano, pravděpodobně poletíte ve zkušebce. Hloupé je, že pokud jste OSVČ, můžete každý den napsat dobrý článek a najít si skvělé téma, ale nevyděláte si, aniž byste za to nějak zvláště mohl. Nesete podnikatelské riziko. To nevynahradí fakt, že může zkrachovat váš zaměstnavatel, protože to přijdete jen o plat (a pokud jste o tom přemýšleli, tak zpravidla o jeden), zatímco jako OSVČ můžete přijít v exekuci o majetek, který s podnikáním nesouvisel. Podnikatelské riziko je typicky vyšší, než riziko zaměstnanecké, ani zaměstnanec ale není zbaven důvodu přemýšlet o zaměstnavateli a jemu by v tom měli pomoci odbory, které jsou v cizině běžným partnerem správy a dozoru firmy i právě proto, aby se předešlo excesům, jako je krach bez zaplacení platů. Zase: alergie na odbory u nás mezi mladší generací je způsobena tím, že je zastupují většinou dost nesympatiční týpkové, o jejichž motivaci zastupovat zaměstnance, můžeme pochybovat. Ale tohle je pravá role odborů.
Sečteno a podtrženo, Kašpárek tentokrát nemá pravdu ani za málo a ve skutečnosti naprosto míjí podstatu problému. Jistě, že by se dalo laborovat s daňovým zatížením na té či oné straně, protože posun OSVČ v oborech možná způsobil, že dříve přiměřené daňové zatížení je dnes v průměru spíše menší. Ale to je na odbornou debatu s kalkulačkou v ruce. K tomu by to chtělo znát výši podpory v nezaměstnanosti na hlavu zaměstnance, na hlavu OSVČ. Výši nemocenské. Vyplacený důchod. Dosadit k tomu komerční sazby za zajištění téhož. A tahle data chybí. Z toho by se teprve dalo udělat seriosní porovnání.
Honza Simkanič na Twitteru namítal, že Kašpárkův text zpochybňuje stereotypy. Já jsem namítl, že boření mýtů je v novinařině sice právem za příplatek (protože jde o náročnou disciplínu, kterou nezvládá každý), ale v tomto případě jej nedoplnila argumentační jistota. Člověk v problematice mírně zběhlý rychle nazná, že Michal Kašpárek tentokráte šlápl spíše vedle, než že by bořil mýty a nestavěl při tom jiné. Jenže to boření mýtů mne (oslí smyčkou přes víkendové návštěvy přátel) přivedlo k jinému poznání.
Boření mýtů je v poslední době v novinařině opravdu vyhledávané a "za příplatek". Smůla je, že se do bořitelů mýtů snaží pasovat i novináři, kteří na to nemají - často ani znalostně, ani logisticky. Abych to upřesnil, Michala Kašpárka za něj nepovažuji a není to otěr o něj, jeho naopak považuji za to nejlepší, co v české novinařině máme a příjemné překvapení, které mne ujišťuje, že se nové talenty dají ještě najít a sehnat (podobně třeba Petr Kočí).
Spíš se otírám o nejrůznější béčková jména, které jejich šéf vyslal bojovat s korupcí, protože to je teď "in". Zadáním je prohrabat cokoliv, zpochybnit to a udělat z toho kauzu. Proto také řadu korupčních kauz nemám moc zpravodajsky v oblibě, protože argumentační nejistota z toho cítí. Pro příklady nemusím daleko: vloni iDnes odhalil, že David Rath nabízel spoluspiklencům, že jim sežene zlato bez DPH. To si ovšem novinář iDnesu nepřečetl vlastní starší článek o tom, že investiční zlato se obchoduje bez DPH, takže nejde o daňový únik, ale o vlastnost. Článek iDnes po upozornění řady čtenářů potichu proškrtala tak, že nebylo vůbec pochopitelné, o co šlo. iDnes si beru jen jako příklad, protože ho sleduju nejvíce, totéž najdete prakticky všude a čím více společensky zaměřený titul to jde, tím více inklinuje k takovým objevům.
Taková kravina, kdy redaktor z neznalosti rozmázne něco, co je normální záležitostí, je dnes na denním pořádku. Například teď jsou pod palbou české firmy se sídlem na Kypru, Holansku či Delaware. Málokterý novinář má ale aktivní zkušenost a ví, že se tam zakládají také (a často hlavně) kvůli pružnosti úředních operací, protože zatímco v Česku na změnu v rejstříku čekáte týdny a je fakt opruz to zařídit v době, kdy s firmou aktivně potřebujete nakládat, v Nizozemí to jde přes web formulář do druhého dne.
Hon na korupci se tak přehoupnul do druhého mediálního stádia: po nezájmu tu máme moment, kdy ji vidíme za vším a všude. Vypisuje se nějaká zakázka? Jistě proto, že si někdo chce bokem něco přihrát. Najít pochybení v jejím vypsání nebývá těžké, nejsou dodrženy lhůty, metody zveřejnění, počty zapisovatelů, nezávislost ověřovatele, počty přihlášených a hromádka dalších parametrů. Pravda je, že tady si státní úřady nabíhají samy na komplikovanost naší legislativy, v níž nemůžete mít vlastně nikdy všechny papíry v pořádku. Vzpomínám se slzou v okou, jak jsme sháněli potvrzení o tom, že výroba našich webových magazínů probíhá v souladu se zákony o ochraně přírody, nebo jak jsme sháněli někoho, kdo zná Linuse Tornwaldse, aby nám podepsal darovací smlouvu na Linux, která byla v devadesátých letech potřeba při kontrole finančáku. Dodržet všechny ty nesmyslné předpisy je stejně těžké pro soukromníky, jako pro státní instituce a ty na to teď doplácejí ve chvíli, kdy se na ně zaměřila palba médií. A brečí, že jsou v nich vidět korupčníci.
Přehoupnutí mediálního dozoru korupce do druhého extrému, kdy je vidět ve všem, je jen logickým a správným signálem. Hledáme měřítka, vytváříme si zkušenost s tím, co korupce je a není. Je korupce dát dokotorovi kafe? Servírce zpropitné? Hejtmanovi sedmičku v krabici? Politikovi opravit chalupu? Politikovi zazpívat na předvolebním meetingu? Tohle je věc, která se usadí a politici musí počítat s tím, že tak, jako v období nezájmu některé z nich právě ten nezájem přivedl do stavu bohatých a spoluvytvořil tu třídu ekonomické elity, teď také někteří "méně vinní" (a možná i nevinní) půjdou od válu. Jenže tak už to bylo dříve: když se někdo chtěl zbavit někoho v politice, nastražil na něj nějaké to podezřeníčko a bylo vymalováno.
Houpání ze strany na stranu, hledání druhého pohledu je vždy užitečné, jen je třeba odhalit, kdy se houpá příliš a houpající se sám v tématu houpe. Od Michala Kašpárka jsme se dostali ke korupci. A tou skončíme. Podle odhadovaného objemu korupce je totiž zřejmé, že problém ve výběru daní není ani tak v rozdílu zdanění OSVČ a zaměstnanců, ale v tom, že daně se proinvestují do korupčních projektů. Po dlouhé době vidíme, že korupce není jen to, že na jedné straně někdo bohatne, ale také to, že my všichni dohromady chudneme. Jestliže úhrn novodobé korupce (po sametové revoluci) podle odhadů přesahuje roční HDP, dostáváme se k tomu, že bychom jejím odstraněním zabojovali velmi významně s deficitem rozpočtu, deficitem zdravotního i sociálního systému a také s deficity infrastrukturními. A to je významná motivace. Kdyby nebylo pandurů, gripenů, temelínů, registrů dopravy, opencardů, tojecoolů a dalších podobných záležitostí, chodily by vaše děti do školy s dobře placenými a motivovanými učiteli, neprotékající střechou, vy byste jezdili po opravených silnicích k doktorům, kteří mají čas, znalosti i možnosti.
A to je důvod, proč korupci věnovat pozornost. A proč namítnout, že Michal Kašpárek se ve článku zcela minul cíle. Debata o OSVČ nás od tohoto cíle odvádí: řešit problémy s OSVČ je momentálně zcela nepodstatné a měli bychom se jimi zabývat ve chvíli, kdy budeme mít korupci pod kontrolou. Jenže korupci se naše vláda prakticky nevěnuje. Otázka je, proč. A proč se vynáší témata, která jsou vůči tomuto hlavnímu tématu naprosto nepodstatná.
