Četl jsem dnes článeček Artura Denta věnovaný obtížnému rozhodování v pozici duchovního šéfa Bloguje.cz. Rozhodování, i když to tak nevypadá, je jednou z nejtěžších lidských disciplín. Už proto, že je disciplínou velmi abstraktní a na první pohled snadnou. Vezmete možnosti, poměříte je a rozhodnete se. Kéž by to tak bylo.
Mám s rozhodováním sporů na internetu podobné zkušenosti, jako Artur. Těžké. Když internet začínal, byl jsem dokonce v rozhodčí komisi, která rozhodovala spory kolem registrací v doméně .cz. Tehdy to fungovalo tak, že když se vám zdálo, že vám někdo vyfoukl doménu, obrátil jste se na takového rozhodčího, ten rozhodl a podle něj se registrátor TLD rozhodl. Mohli jste to napadnout soudně a za čtyři-pět let se domoci své domény, pokud jste neměli ten pech, že soud přizval jako odborníka jednoho z těchto rozhodčích. Protože tehdy velký výběr “znalců” nebyl. Byla to krušná doba. Mnoho lidí prskalo, když jsem se pokoušel jim vysvětlit, že zásada je triviální: buďto mají jméno registrované jako ochrannou známku a pak je rozhodnutí v jejich prospěch (leda by soupeř měl známku stejného znění v jiné třídě, což se stát může), nebo nemají. A když jméno své firmy, svého produktu nechrání, tak si měli alespoň dříve vzpomenout na registraci.
Ti lidé to nesli těžce. O něco jim šlo. Vybudovali si firmu a chtěli si registrovat doménu, jenže někdo jiný ji už měl. Většinou ani nešlo o spekulativní registrace, jen se prostě někomu líbila a nezkoumal, jestli se tak jmenuje něčí firma. Nebo se tak opravdu jmenovala i jeho firma, jeho produkt, slov je málo a zase tolik toho nevymyslíte. A když ti lidé přistáli se svým sporem u mne, mnoho z nich se ptalo: kdo vám dal právo rozhodovat tyhle spory? A já jsem jim vysvětlil, že to právo mi dal správce české top level domény. A že pokud už si za rozhodce vybrali mne (na seznamu byla i jiná jména), musí se jím řídit, leda by chtěli k soudu. Hloubavější napadla otázka, co se stane, když se jím řídit nebudou. “Inu, coby,” říkal jsem jim. “Správce TLD doménu přepíše tak, jak rozhodnu, to je princip rozhodcovství.”
Ti nejhloubavější se ptali, kdo dal právo správci TLD jejich domény přepisovat, měnit. Nezabíhal jsem většinou do takových podrobností, že nad těmito správci ještě dlí vyšší bohové internetu, protože jsem se obával, aby se svářící strany nechtěli odvolávat až k nim (to už jsem si moc neuměl představit, vždycky jsem si to představoval tak trochu jako mail folder typu /dev/null).
Vetšinou jsem s úsměvem vysvětlil, že toto právo se zakládá na faktu, že správce TLD tuto změnu udělat může. Udělat ji může z toho titulu, že jde o jeho majetek. Já vím, je to zjednodušení. Právní úprava domén je složitější, ale když uberete pár mezistupňů, zhruba tak to funguje a dá se to hlavně snadno a rychle pochopit. Což většinou svářící strany také pochopily, za mé asistence či bez ní se nějak dohodly a bylo po problému. K žádnému soudnímu sporu jsem nemusel a dodneška jsem pyšný na to, že do doby, než rozhodčí komise ztratila své opodstatnění (pravidla se kodifikovala a už nebylo moc o co se přít), jsem žádný soudní spor tohoto typu neabsolvoval.
Rukou v ruce rozhodnutí jde totiž také jeho odůvodnění. Přesvědčivé odůvodnění, to bych zdůraznil. Protože je jasné, že samotné rozhodnutí minimálně polovinu účastníků sporu nepotěší, je potřeba jim vysvětlit, proč takové rozhodnutí padlo. A u rozhodců už jaksi z definice se očekává, že když se na ně obrátíte, nějaké rozhodnutí padne.
Nevýhodou odůvodnění často bývá fakt, že pokud je poražený (či ze svého pohledu ukřivděný a ublížený) účastník sporu dostatečně nesoudný, odůvodnění si nepřečte. Rozhodce jistě rozhodl nesprávně, když nerozhodl pro něj!
(Teď se mi podařilo do tohoto zamyšlení zamotat kauzu EU a Microsoft a to tak, že se ztratila původní zvěst článku, takže jsem to vyhodil a dáme si to zvláště někdy jindy :) ).
Extralegalita rozhodnutí
Téma rozhodnutí je z pohledu internetu nesmírně široká věc. Rozhodnutí a jeho extralegalita - abych specifikoval problém. Představte si, že si na nějakém stavu na internetu založíte business. Například na tom, že v online světě typu Ultima online získáváte předměty a ty následně dražíte na eBay nebo jiném obchodním místě, kde za ně kasírujete reálné peníze. Je to v pořádku, když proti vám provozovatel takového obchodního místa zakročí, nebo popírá vaše právo obchodovat s předměty, které jste legálně získali ve hře? Smějete se, ale neprávem. Takové případy už se staly právě u Ultimy. A na dohled jsou větší problémy. Dnes je hodně zhypovaný a proinvestovávany Second Life. Mne nechytil, ale řada jednotlivců a firem tam přichází a cosi vytváří pro jiné za peníze. Co když provozovatel změní pravidla (to může kdykoliv, ihned) a tyhle firmy přijdou o své investice? Stavba v Second Life není nic, co byste měli zaknihované v pozemkových knihách, na co byste měli nárok.
Vzniká obrovský extralegální prostor a za rohem jsou problémy ne nepodobné osidlování amerického středozápadu. Zatím jsou zanedbatelné, zatím se smějeme americkým soudům o to, že někdo přišel změnou pár podmínek a pár bitů kódu o slušné sumičky za práci s virtuálními světy, internetovými prostory, ale to není znamení toho, že amíci jsou cáklí. Je to znamení toho, že jsou na míle před námi.
Netiketa, prastaré zvykové právo nerdů z BBSek dávno nestačí. Vždycky budou existovat problémy, které zákon nepodchytí, ať už to bude zákon jakkoliv formulovaný. Netiketa předpokládá, že všichni se budou chovat slušně a ještě ke všemu stejně slušně. Že budou akceptovat a chápat stejný výklad. A to v tak různorodé společnosti, jakou internet dnes je, dávno neplatí.
Internet bude mít své soudy, své rozhodčí komise. Bude. V momentě, kdy se virtuální identity stanou unifikovanými a globálními, kdy budete Tangero na Marigoldu i na News.com, kdy nebude jednoduché identitu s dobrou globální reputací vytvořit, bude lepší pro takové identity obrátit se na soudní instanci, než se nechat vymazat. A opačně, mazání identit bude stejně složitý proces, jako poprava fyzického těla - se spoustou dokazování, odvolání.
Jak daleko to je? A jak důležité bude propojení virtuálních identit s těmi fyzickými? To už je na další povídání…
