Někteří lidé se vás dotknou, i když je potkáte na krátko. Josef byl Boříkův strejda, říkal o sobě, že je SAPér, ale s výbušninama neuměl, takže asi kecal. Seznámili jsme se, když jsme se ve firmě rozhodli prodávat software velkým a váženým vydavatelstvím a ukázalo se, že by to chtělo nějakou zkušenou sílu. Bořík pravil, že Pepa rozumí tomu, jak se software prodává velkým firmám.
Byl to velký sympaťák na to, že před těmi dvaceti lety to byl vlastně starej chlap, bylo mu něco mezi čtyřicítkou až padesátkou a divil jsem se, že se pouští do něčeho tak progresivního, jako je software. Ale válel. Od zákazníka si vyžádal requirements, udělal mu draft nabídky, pak závaznou nabídku, návrh smlouvy, NDA, implementační, servisní a pozáruční podmínky, prostě ho držel napnutého a naposílal mu tolik papírů, že došlo k vytoužené schůzce, kde se schylovalo k tomu, že prodáme software za statisíce korun. Inu, přelom tisíciletí. “Prodej drahý věci musí mít štábní kulturu,” zdůrazňoval Josef. “Nemůžeš jim odepsat “Pošlete půl míče, kluci vám to nainstalujou na server, nic nepotřebujeme, stejně ho nemáte zabezpečený,” jako jsi to udělal minule. A já jsem seděl, zíral a učil, protože Josef tu štábní kulturu fakt měl.
Dorazili jsme k zákazníkovi, dělám mu presentaci možností, zákazník je na lopatě, už je náš, jen nepokazit finále. “A jak bude probíhat implementace?” ptá se navnaděný zákazník? “No vyfakturujeme a nainstalujeme,” vyhrknul jsem nedočkavě, však jsem byl teprve elév softwarového obchodu. Zákazník vytřeštil oči a Josef mi položil ruku na ramena, abych věděl, že mám kušnit. “No a mezi tím…” pravil rozvážně, aby zachránil situaci, “si projdeme implementační plán, který jsem vypracoval podle ISO normy, zrevidujeme si akceptační protokoly, projdeme si instrukce pro deployment a zfinalizujeme smlouvy,” navázal plynule na moje slova a vytáhl na stůl mnoho listů papíru s nápisem Implementační plán, na kterém bylo rozepsáno, co kdy, kde a jak… zákazník se usmál blaženě a kdyby kolem jela tramvaj, všichni by tleskali, protože podpis byl tutovka.
O několik hodin později v kanceláři čučím do těch Josefových papírů a moudrý z toho nejsem. “Josefe, co teda máme dělat, vysvětlíš mi to?”
Josef se blahosklonně usmál: “Přesně, jak jsi říkal - vyfakturujeme, nainstalujeme.” A já zíral a učil se. Ten půlrok, než ho přestala dovolená u nás bavit a než odešel někam dál, jsme se hodně posunuli. A nakonec jsem i pochopil, co na těch papírech bylo a že to mělo nějaký smysl.
| 