Podle průzkumu nejvíce věříme Rusku. Tedy, průzkum to neříká zdaleka takhle, ale řada novin si to interpretovala tímto směrem, což samo o sobě je signál. Na první pohled je to z pražské redakce těžké pochopit. Zkusím vám dát druhý pohled z brandýského záhumenku.
Dva příklady toho, jak stojíme vedle Západu a těžko chápeme jeho pozici. Nalézáme v ní rozpory. Na jedné straně mírotvornost skrze bombardéry, na druhé důraz na ekologii, přičemž selský rozum říká, že stačí spíše méně spotřebovat, než vymýšlet ekologičtější balení.
Nejde o víru v Rusko, ale o chybnosti nad tím, zda západní společnost kráčí směrem, jenž běžný Čech intuitivně považuje za správný. A intuitivní odpověď není v tomto případě nadšený souhlas. Proč, to se většinou vysvětluje těžko a běžně to snadno zavádí vysvětlení do klišké jako “upadli do tenat proruské propagandy” atd. Jenže by bylo těžké přesvědčit propagandu o alternativní pravdě v zemi, kde pluralita médií a světonázorů ještě nedávno dobře fungovala, kdyby nebyl tak markantní rozdíl mezi proklamovaným a skutečným.
Dám dva příklady. Nedávno se šéf pirátů Ivan Bartoš vyslovil s jistou zdrženlivostí a opatrností o NATO (a jeho kolega o dost placatěji a blběji, jak to už chodí všude). Od “pražské kavárny” dostal okamžitě virtálních pár facek, aniž by byl brán v potaz důvod jeho virtuálně zdviženého ukazováčku (zatím ještě nikoliv prostředníčku). Dlužno ovšem říct, že NATO (tedy včetně USA) v posledních dvaceti letech převedlo to, že umí dokonale a za minimálních ztrát vyhrávat minulou válku. Co vyhrát neumí, je nynější mír. Pochybnost o tom, zda zásah v Iráku, Bosně, Afghanistánu či Libyi byl situaci nejprospěšnější, není otázka vůbec marná. Neměly být vedeny tyto intervence jinak? Časový odstup intervencí i jejich minimální reflexe mezi členy NATO a změna postupu napovídají, že jsme se nepoučili, přičemž poučení z vlastních chyb je považována za nejdůležitější součást inteligentního organismu. Na jednu stranu vykládáme o světovém míru, na stranu druhou jej vynucujeme válkou a bombardováním, což je těžké dialekticky skloubit a pochopit. Zakládá to pochybnosti, které by snad bylo možné obejít teoriemi o preventivních úderech, kdyby to byly pochybnosti jediné. Nejde o to, že by NATO bylo zpochybnitelné jako garant bezpečnosti na evropském kontimentu, ale o to, že vystupuje pochybně mimo něj a nezdá se, že by probíhala reflexe těchto pochybností. Jak toto skloubit? Humanitárními ohledy, které společně s pošuky v regionu proměníme v humanitární krizi?
Tím druhým příkladem je stav masivního konzumu v kapitalistické společnosti. Na konzumní společnost jsme za socialismu nebyli zvyklí, pravda hlavně proto, že nebylo co konzumovat. Pak přišel boom konzumu, invaze západního blahobytu a štěstí vytvářeného spotřebním zbožím. A pak vystřízlivění. Česko není dost bohaté na to, aby si konzum mohlo dovolit vždy a všude. Dostavila se očekávatelná reakce u těch, kteří si to začali uvědomovat a u těch, kteří si chtěli udržet nějakou sebeúctu: konzum se začal označovat za rozmařilost. Asketičnost je ctností. Jako si nemůžete přisednout ke stolu štamgastů ve venkovském pajzlu, když nejste jeden z nich, ať jste sebebohatší, je těžké směňovat peníze za sebeúctu a sociální reputaci tam, kde peníze nejsou běžné a jejich původ bývá vnímán jako pochybný a úctu vylučující. V zemi, kde se ze slova podnikatel stala nadávka, by to nemělo překvapovat. To je ta odvrácená strana mince, vyhranit se proti konzumu, na jehož budování se v práci tentýž člověk podílí. I to nás ve vlastních očích vystrkává na periferii Západu: západní konzum nás živí, ale sami se z něj vylučujeme dříve, než se stane zjevným, že na něj nemáme prostředky.
Jsou to dva malé příklady, těžké k pochopení z centra velkoměsta a budete mi za ně jistě nadávat. Pochybnost o cestě neznamená ji zavrhnout, ale lépe studovat mapu.
A bonusový příběh: běžel jsem daleko od Brandýsa, bylo horko, voda v softflašce mi dávno došla. Na dohled vesnická hospůdka. Splavený vcházím do dveří a poroučím si půllitr. Hospodský na mě kouká a pak mi říká, že to není hospoda, ale soukromý klub a musím být členem, což obnáší zaregistrovat se. K tomu je třeba občanka. Tu s sebou na běhu nemám. “Tak to leda by vás někdo pozval,” říká hospodský a pán od stolu mává, ať mi to natočí na něj. Podávám mu padesátku, aby netratil. “To nech, šak si náš, jak tu tak běháš,” říká pán a já sedám ke stolu a poslouchám chvíli zkazky o servisní podpoře Johna Deera.
