Oslovili mne lidé (Marek Odstrčilík) z Xmana (to je magazín iDnesu), že by se mnou chtěl udělat rozhovor. Něco na pomezí technických trendů a osobních dojmů a příběhů, což se do takového magazínu hodí. A chtěli jsme být positivní. I vznikl takový rozhovor a vyšel na Xmanu. A to je ta zajímavá zkušenost.
Rozhovor jsem si přečetl, byl pokrácený, bylo to původně dlouhé vyprávění a nic zlého netuše jsem řekl, že je to tak v pořádku. Načež se v diskusi pod rozhovorem rozjel šrumec, co jsem to za komunistického zmetka. Jádrem sporu bylo jednak to, že se odvážím vzpomínat na svého dědu (od roku cca 1940 člena KSČ), čímž (protože to bylo v nadpisu) to přilákalo komunistobijce. To za prvé. Za druhé jsme narazili na úvahu komunistických procesů s Miladou Horákovou a zda je po revoluci děda nějak prohlédl a odsoudil. Na což jsem odpověděl něco v tom smyslu, že po revoluci děda pravil, že v té době neměli žádné jiné informace, že to nešlo nijak prohlédnout a všechno svědčilo proti Horákové. Ano, možná někdo slyšel něco na Svobodné Evropě, ale to byla propaganda nepřátel a tak se to bralo. Z toho pro mne vyplynulo, že lidé v padesátých, šedesátých letech se na takové procesy dívali stejně, jako my se dnes díváme na Ratha. Nebylo o tom více informací, než ty oficiální, nebyla žádná pochybnost o vině. Horákové tehdy, Ratha dneska. Jistota mediální presentace obojího byla naprosto stejná, žádné polehčující okolnosti nebyly, tvrzení obžalovaných se nezkoumala, dopředu vinen, bez ohledu na svobodu či nesvobodu médií.
Tohle je v rozhovoru tak nějak letem světem, zkráceno. Když jsem to četl, nenašel jsem v tom nic závadného, žádné tvrzení, že Rathův proces je politický a je to stejný mučedník, jako Horáková, či snad, že to Horákové patřilo. Ale najednou se v diskusích dočítám, že přesně tohle jsem měl na mysli.
A to je ta zajímavá zkušenost. Na jednu stranu já přesně vím, co jsem myslel a na druhou stranu vidím, jak to je vykládáno. A komentováno. Tohle je zkušenost, kterou, když člověk udělá v málo bolestné rovině, tak ji dnes vidím jako zkušenost k nezaplacení. Protože je schopen přenést ji do rozhovorů s ostatními.
Samozřejmě je možné (už nemám sílu ty věty rozhovoru číst), že se z toho dá něco takového odvodit a že ve spojení s tím, že mým vzorem byl děda komouš, mi lze nějakou takovou relativizaci dějin odvodit, přišít a hurá do mně všichni ti novochartisti. Hlava nehlava, bij koho dosáhneš, Bůh si své pozná.
Zajímavé to je v tom, že takhle zřejmě přistupujeme všichni ke všem. Napadáme cizí tvrzení, cizí práci, místo toho, abychom měli radost z vlastních. Hledáme třísky v cizích očích, místo vlastních břeven. Chceme se vytáhnout na špičky, jenže se nám zdá, že vlastní prací bychom se vytáhli málo, takže je dobré srazit ty ostatní. Jsme pak vyšší. Najít jejich chyby, však víme, že tam jsou, rozmáznout je. Protože, co kdyby příště tu zakázku nabídli nám, místo jemu, co kdyby ten úřad, to místo, ty peníze… A každá výhoda se v takové rvačce hodí.
Dává mi to novou optiku na řadu rozhovorů a jejich kritik, které jsem četl v posledních dnech. Na Žita, Okamuru, na Jančuru, Janečka, Janouška. Ratha, Nečase, Kubu, Klause a řadu dalších. Jak snadné je odmítnout je jako pošahance. A jak snadné by bylo, vidět ty cenné myšlenky, kdybych je chtěl číst a nemyslet si, že jsem víc, než oni.
Neposloucháme se. Netrpělivě čekáme, až budeme moci skočit někomu do řeči a chrlit moudra, která nás mají vyvyšovat nad ostatní.
Zrovna Karel Janeček, zrovna Tomio Okamura jsou zajímavý příklad. Dokud nevystoupali příliš vysoko, měli jsme je za polobohy. Janečka víc, než Okamuru, taky vydělal více peněz a chytřeji. Jenže, teď už je dost vysoko. Oba vystoupali tam, kam jsme si zvykli nadávat. Už víme, že to nedělají s dobrým úmyslem. Takže si to řekněme na plno. Okamura, Babiš, Janeček, Nečas a další - ti všichni přišli do politiky krást. Zlojedit.
Jak to vím? To je jednoduché: čekáme od nich to, co bychom sami udělali, mít tu příležitost. Je to v nás. Lhostejno na tom, co je v těch ostatních.
A budem si tím otravovat život další desetiletí, pokud s tím něco neuděláme.
PS: Jsme typická středoevropská rodinka minulého století. Dědeček byl komunista a válečný sabotér s ubytováním na pečkárně, prastrýc padl u Stalingradu na nesprávné straně ve vysoké pozici kanonenfutter a druhý prastrýc, toho utopili komunisti, když jim bránil znárodnit svou fabričku. Přišel by mi to malebný případ, kdyby tak nějak podobně to neměl každý z nás.
