Poslední debata o záchraně Eura mi připomíná debaty, které se vedly už mnohokrát a které Čechy (Moravu a Země koruny) pasovaly mezi neužitečné blby Evropy. Na Twitteru jsem si v tomto smyslu posteskl, že máme na své chování vůči záchraně Eura pamatovat ve chvíli, až budeme prožívat nějaký náš Mnichov. Nešlo o doslovné srovnání, ačkoliv o jeho doslovnost se pár diskutujících na Twitteru opřelo. Mnichov nám nehrozí, Mnichov teď Evropě vracíme, komu jsme ublížili před Mnichovem… a tak dále.
Za Mnichov v Česku zvykujeme označovat cokoliv, kde se o rozhodne proti nám bez nás. Ale možná je také, přes oponu slz ublíženosti, vhodné připomenout, co tomu předcházelo. Když na sklonku první světové války vznikalo Československo, šlo vlastně o zázračně slepený politický útvar, který od doby pomyslného Bouga / Velké Moravy neměl obdoby. K Česku, Moravě, částem Slezska, Chebsku, Těšínsku, přibyly Horní Uhry, tedy vlastně Slovensko a část Podkarpatské Rusi, k níž byl přidán zbytek dnešního Slovenska a Podkarpatské Rusi. Státy, které spolu neměly nic společného kromě vědomí (hlavně jejich politických elit), že nechtějí žít ve státě, ve kterém žijí, dohromady to nějak půjde a ostatním to bylo doslova jedno vyjma Rakouska a Německa, kteří ovšem s tím mnoho nenadělali.
Tohle je něco, co nás ve škole komunistická historie neučila. Náš stát vznikl v tradičních národních hranicích, říkala nám pančitelka. Kulové. Slovenským bratrům jsme v té době prakticky nerozuměli (a dneska už jim zase prakticky nerozumíme), Podkarpatská Rus byla spíš podkarpatská a hlavně Rus. Kde byla Lužice, kde bylo Slezsko, problematické zůstávalo Těšínsko, zkrátka tradiční Země české koruny, které jsme v průběhu let poztráceli, se v Československé republice neobjevily. Proč? Protože Německo se, přes všechny problémy, udrželo jednotné a mocnosti neměly zájem jej rozbrakovat. Že šlo o princip národnostní, říkala pančitelka? No, to bychom nedrželi Eger ani Reichenberg a oblasti označované za Sudety, jimž málokdo z obyvatel říkal těmi divnými názvy Cheb a Liberec. Sudety, oblasti, kde žilo převážně německé obyvatelstvo, představovaly cca čtvrtinu území státu a řadu jeho průmyslového potenciálu a pro první republiku také trvalý zdroj problémů z toho důvodu, že zdejších obyvatel se nikdo neptal, zda se chtějí stát součástí Československa a navíc prvorepubliková politika vůči němcům nebyla nijak vstřícná. Jen pro porovnání, vzpomeňme si, jak vzniklo Kosovo v roce 2008 - na území Srbské republiky došlo k odtržení části, jež byla historickou součástí Srbska, ale žili na ní kosovští albánci a jak těžko se s tím evropští intelektuálové smiřovali.
Mnichov byl odporná zrada našich do-té-doby-spojenců, říkala pančitelka. A já byl na základce v letech osmdesátých, tak ještě dodávala, že jediný, kdo se za nás postavil, byl Sovětský svaz, ale o pomoc jsme ho nakonec nepožádali. Veškerá světová inteligence byla proti, říkala. O paktu Riebbentrop-Molotov, věřil bych tomu, nevěděla.
Jenže i tady to bylo maličko jinak. Když si pročtete dobový zahraniční tisk, zjistíte, že proti byla inteligence levicová, ovšem z principu. Těm ostatním přišlo docela pochopitelné, že se napravilo špatné uspořádání vzniklé ve zmatku první světové války, když se teď Německu vrátilo území obývané němci a čechům zůstalo to jejich, bude všechno v pořádku. Ostatně, připomínal dobový tisk, když se na celoevropské úrovni řešila ekonomická krize ve třicátých letech, bylo to Československo, kdo se odmítlo účastnit koordinace postupu na zmírnění krize, protože jí samo bylo zasaženo relativně málo a pálit si prsty za ostatní nechtělo. Využilo k tomu silného protekcionismu domácího trhu a faktu, že řada německých fabrik i v té době úzce kooperovala s částmi, které po roce 1918 zůstaly v Sudetech, tedy Československu a tedy mladému státu zajišťovaly export. Byli jsme hrdinové, ale jen ve vlastních očích a v očích Internacionály, protože jsme zasadili ránu kapitálu.
Tohle všechno německý politik připomněl. Myslel to upřímně. Jen nedodal, že když oškube Česko o hraniční val, vezme si později i zbytek. Že nebude muset promýšlet tažení přes Polsko a Maďarsko. A že Evropa, až se jednou ohlédne (a pár let jí to bude trvat, než bude mít k ohlédnutí čas), bude litovat, že se tehdy za to divné, neuchopitelné Československo nepostavila. Politik se jmenoval Adolf Hitler (a jeho Mein Kampf jsem kdysi také recenzoval).
Pamatujme na výše uvedené, až se budeme podivovat Evropě, že nepochopila tu naši “Českou Věc” a připustila další Mnichov, ať již bude mít jakýkoliv formát (vojenské agrese bych se momentálně bál nejméně).
Evropa to dneska ví. Ví, že pomáhat z bryndy malým státům pomáhá jí jako celku. Že když hoří, je třeba přijít hasit, aby se požár nerozšířil i jinam. A dokazuje to. Trvale vysoké subvenční a dotační programy přesunují miliardy euro z bohatých do chudých regionů. A to jsou miliardy, které už dvacet let plynou i do Česka a to i v době, kdy jsme nebyly členem. Evropa to brala jako svou povinnost, závazek společné Evropy, zmírnit následky druhé světové války. Rozumíte dobře, šedesát let po jejím konci jsme se dostali k tomu, abychom zmírňovali následky. Za eurounijní peníze se postavila infrastruktura od silnic přes čističky, opravila se centra měst, přispívalo se na památky, kulturu, zemědělství, na všechno, na co se podíváte, samozřejmě včetně korumpujících a zkorumpovaných, jak už je v Česku zvykem. Což EU přestalo bavit a začalo brzdit patičkami, proto také řada dotací v Česku má potíže, EU najednou chce vědět, kam to šlo a co s tím, když nemůžete ty peníze najít… I tak léta letoucí ze společné pokladny více bereme, než do ní dáváme. Jsme chudí.
Teď se po nás chce podobný akt solidarity. Abychom vytáhli z pokladny 90 miliard (z našich v přepočtu 800 miliard Kč devizových rezerv) a zachraňovali tím loď, na které jsme taky a která má potíže. A nám se najednou nechce. Je nám to za těžko. My jsme to nezpůsobili, křičíme (s naším deficitním rozpočtem). No, ale to nikoho nezajímá. Buďto jsme Evropa a pak platíme evropské problémy, nebo nejsme Evropa - a pak si jen odskáčeme její problémy bez ohledu na to, zda se na nich podílíme, bude ale také spravedlivé nenatahovat ruku, až přijde na rozdávání a výhody. A že těch výhod máme požehnaně, aniž bychom si to uvědomovali.
Máme příležitost se osvědčit. Jednu z mála, jednu z prvních. Máme příležitost si budovat morální kredit, nikoliv chtít službu na úvěr. A já bych pořád raději byl Východní Evropa, než Západní Rusko. Nic mezi tím nám zatím nešlo - ani s těmi dnešními, ani s těmi předchozími politiky. Čtyři století jsme byli od mezinárodní politiky izolováni, uměli jsme myslet jen na sebe, víc nám nešlo. A nejde nám to ani dnes. Náš prezident je nejcitovanější v souvislosti s krádeží pera a útoky v Norsku, kde se na něj odvolává masový vrah. Inu, máme, co máme - ale to, že nás nemůže inspirovat vlastní politická “elita” neznamená, že se k tomu nemůžeme sami propracovat.
PS: při té příležitosti mi nedá nevzpomenout na novinové články z britských a francouzských novin, které v roce 1914 brilantně argumentovaly, že situace v Evropě vylučuje jakoukoliv válku mezi mocnostmi.
