Na #metoo mě fascinovaly dvě věci: 1) Jak rozšířené a tolerované je sexuální obtěžování a násilí 2) jak moc se i inteligentní lidé tváří, že mají problém poznat hranici mezi seznamováním a obtěžováním
Je to pro mne jedno z největších letošních zklamání z Česka.
Charakterizuje ho ztráta povědomí o spojitosti morálky a etiky na straně jedné a štěstí a blahobytem na straně druhé. Nejde o to, že by takoví dokonalí andělé museli být všichni, jde o to, aby bylo co nejméně takových, kteří nejsou a otravují vzduch názory jako “říkala si o to”, “když říká ne, myslí ano” - protože to je ten samý jed jako “kdo nekrade, okrádá rodinu” nebo “poslal bych je do plynu”. Když tenhle způsob řeči tolerujeme, připouštíme tohle uvažování. Když se takhle uvažuje, byť u menšiny, tak se to taky jednou stane. I komunisty v Česku nebo nacisty v Německu zvolila statistická menšina. Jestli vás teď napadla výhrada začínající “ale”, tak vás napadla špatně. Není žádné ale na obzoru. Jen chybná úvaha. Například o tom, že když se po startu kampaně v médiích zvýraznily i falešné obvinění, že je to spojitý problém. Není. Zlo A nemá spojitost se Zlem B - když budeme tiše tolerovat znásilnění, jak to dnes děláme, rozhodně se neztratí falešná obvinění, jen se přesunou do jiné oblasti. Špatně jsou obě zla, ale nejsou propojená, stejně jako nemůžeme ignorovat vraždy jen proto, že někdo může obvinění z vraždy použít jako falešné a vidírací.
Tohle je moje odpověď na to, proč jsme si zvolili Babiše i Okamuru. A co se musí udělat pro to, abychom si je příště nezvolili. Znovu pochopit vztah mezi morálkou a štěstím. Můžeme začít u #metoo.
