Rozhovor s Petrem Koubským jsem četl v tištěné verzi iDnesu v sobotu. Mějte mne za nostalgika, já vím, že mám tablet s internetem po bytě na dosah a když vyrazím s dcerou do lesa, mám s sebou N95 pro každý případ. Jenže já si stejně v sobotu ráno rád sednu na židli, usrkávám presso silné tak, že by se dalo krájet jako rákosníček a čtu si papírové noviny. Přijde mi to takové… retro…
Dneska mne Adam upozornil, že si mám přečíst online verzi rozhovoru na iDnesu. Neměl jsem to dělat, zbytečně se mi zdvihl žaludek nad tím, co lidé dokáží napsat do diskuse, když jsou anonymní. Redakce zřejmě zapracovala a ledasco odstranila, jenže co si myslet na otázky charakteru “kdo je to koubský? A co je to za experta?”
Ten, kdo takovou otázku pokládá, se pravděpodobně domnívá, že se vymezuje vůči oné osobě a že tak dává najevo svoji nadřazenost. Je to zajímavá domněnka. Vždy jsem si myslel, že nadřazenost prokazují znalosti, nikoliv neznalosti. A pořád si nemyslím, že se pletu.
Co člověk musí udělat, aby i taková anonymní tlamička usoudila, že jde o osobu dostatečně známou?
Kdo to jméno nezná, zabloudí na Marigolda snad jen shodou mystických pochodů probíhajících ve vyhledávacích algoritmech Google. A tak je zbytečné rozebírat, jak a v čem je Petr Koubský expert. Je možné, že už by nevěděl, do jaké patice patří procesor Intel Core Duo. O tom to není, ani o tom, že bych nevsadil na to, že by patici správně určil sám Otellini. Názory Petra Koubského vždy velmi jasně shrnovaly postoj určité generace a to se vzácnou vytříbeností, precizností a srozumitelností. Presentovaly určitý konsensus, na němž bylo možné se shodnout z obou stran technobarikády. A to je vlastnost dnes výjimečná, hodná parlamentářů či publicistů. A také hodná zapamatování.
Rozhovor si přečtěte, i když pro vás mnoho nového asi nepřinese. Jen tu diskusi doporučím pro zdraví a klid duše vynechat.
