Letos jsem si naplánoval týdenní dovolenou jen pro sebe - a vydal se na pěší túru. Po hranicích Česka chodím či běhám už dva roky, ale trase Stezky Českem se letos dostalo významné propagace a tak jsem se rozhodl, že ji začnu pěkně na počátku a znovu si ji přejdu od nejzápadnějšího bodu Česka přes Krušné hory až kam dojdu. Sedm dní včetně dopravy bylo maximum, co jsem si letos mohl dovolit obětovat, ale jsem nadšený. Nebojte, nebudu otravovat podrobnou reportáží, Stezka je spíše osobní prožitek, než něco, z čeho by dával smysl přímý přenos. Ale pár poznatků přeci jen dodám.
Já, nejzápadnější bod Česka a hraniční veletok s provizorním přemostěním …
Tak za prvé, na “start” - tedy na nejzápadnější bod Česka, se dostanete krásně s jedním přestupem z Prahy až do německého Rehau - to je ten přestup na regionální vláček v Chebu, který vás doveze za hranice a vy přetlapkáte čtyři kilometry zpět na DE-CZ hranici. Musím se přiznat, že mapa mě zmátla a říkal jsem si, jestli nevadí, že přes tu hraniční řeku není most, jestli to nějak přejdu či přebrodím. Pak jsem přišel na hranice a zjistil jsem, že jde o polovyschlý potůček o šíři 20 cm, přes který někdo i tak hodil prkno (most ovšem v mapě nevyznačil).
Trasa stezky jde co nejblíže hranici a v Krušných horách je pohraničí… krušné. Zážitek sám o sobě. Zaniklé obce, hraniční kameny, čarokrásná příroda a stíny lidských příběhů.
Nemůžu si pomoci, ale pro mě jsou ty větrníky na obzoru naprosto v pohodě a hezkým koloritem Krušných hor.
Ze začátku bylo docela vypečeno, takže jsem spíše měl starost o to, kde dobírat vodu. Poslední dva dny naopak pršelo, takže byla starost spíš o to, zda stan vydrží a jak se vyspat v suchu a teple. Prověřilo se, co sebou tahat musím a nemusím (holicí strojek je kategorie nemusím, ačkoliv jsem na to háklivý, péřová bunda je kategorie “radši jo”). Ověřil jsem, že dehydrovaná strava se fakt dá jíst, je dobrá, i když její textura není nejmilejší. Naopak nemůžete moc počítat s hospodami. Třeba v takové Aši jsou po covidu tři přeživší restaurace, našel jsem jednu z nich, vařili tam dobře, ale rozhodně nikoliv levně a hledat otevřenou restauraci či počítat s tím, že podnik ještě existuje, se ukázalo být docela vyčerpávajícím.
Další věc, která mě usadila: jak obrovské je sucho. Chodím Kruškama roky, znám tu říčky a prameny, ale letos jich bylo suchých ještě více, než vloni. V podstatě ani u pramene říčky jste nemohli počítat s tím, že naberete vodu. Ale dobré bylo, že řada obcí už se pustila do nějakých vodních děl reagujících na situaci, například rekonstrukce Bublavského kanálu.
Bublavský kanál právě prochází rekonstrukcí …
Stezka mi pomohla utřídit si letošní myšlenky, ať již osobní, nebo na dokončení knihy. Vyčistit si hlavu. Nevím, jak jste na tom vy, ale když jdete každý den 30 km v horském terénu s 15 kg na zádech, jste večer rádi, že padnete a nemusíte nic než postavit stan a otevřít si čtečku knížek. Jo, u ní jsem byl moc rád, že jsem ji měl s sebou.
Pár věcí budu muset ještě doplnit. Light spacák se ukázal být až moc light, spaní na Rolavě v 6°C už bylo přeci jen nad jeho možnosti. I levná péřovka z Decathlonu, kterou jsem měl pro strýčka příhodu, se osvědčila, ale je moc velká a těžká, asi zainvestuju přeci jen do lepší. A moc mě do mokra potěšili membránové voděodolné ponožky, v nich se chodilo nádherně.
Nakonec jsem prošel 160 km, skončil jsem kousek před Litvínovem, odkud jsem odfrčel autobusem do Prahy. Příště zde zase mohu naskočit a pokračovat.
Jestli vám mohu něco doporučit, zkuste to taky. Tohle je dovolená, která stojí za to. Jen spíše doporučím sáhnout po rozmezí 20-25 km za den, než odladíte svoje schopnosti. A vzít dobrou výbavu. Pokud vás zajímá, co jsem s sebou táhl já, tady je přehled.
Ty barvy miluju (moje zelená barva je sušící se tričko).
A teď už pojďme do světa techniky.
| 