Balada o klišé. Balím se na CeBIT a dochází mi, jak málo slušného oblečení mám. Zhubnutí šatníku nesvědčí. A pak boty: mám na běhání, do terénu, slušného neutrálního nic. Říkám si, že mě jistě nebudou posuzovat podle oblečení, ale podle mé pronikavé inteligence, s níž jim budu presentovat naši práci. Na nádraží zjišťuju, že rychlík do Hamburku má dvacet minut zpoždění. Že mě to nepřekvapuje. Opírám se na Hlaváku o zábradlí a všímám si váguse, který se plíží k piánu. Obezřetně váguse sleduju, mám dvacet minut čas a jsem zvědavý, jak se pokusí to piáno ukrást. Zmenší si ho do kapsy? Vágus si odborně vytočí židličku jedním trhnutím ruky a holení její točení zastaví na milimetr přesně. Sedá za piáno a mě dochází, že krást se nebude. Přerovnává si ledvinku u pasu, aby mu netlačila do pupku, baže má přes metrák a půl. Popotáhne si šusťáky, lyžařskou čepici značky Adidas starou půl století si vytáhne z čela. A udeří do kláves. Hraje čtvrt hodiny, chvíli úryvky z Rachmaninova, jindy to buďto nepoznávám, nebo jen tak improvizuje. Děkuji Bohu za to, že mi dává lekce ze stereotypů. Přicházejí dvě turistky. Poslouchají, pak se mě anglicky ptají, o co jde. Přemýšlím, co na to mám říct. Že nějakej vágus umí trochu na piáno mi přijde banální. Vysvětluju jim, že jde o jednoho z nejznámějších českých pianistů. Turistky fascinovaně hledí na váguse a všichni tři ho najednou vidíme úplně jinýma očima. Představujeme si ten tým kostymérů, kteří ho takhle skvěle namaskovali, nebo těch několik dní, které se na tuhle scénu třásl, až si ji dopřeje. Nebo… nebo nevím co, nechtěl jsem nám ten prožitek kazit. Hraje prý excelentně, říká jedna a ona to prý musí poznat, protože taky hraje. Já poznám prd a skoro se stydím, ale zase proč nedarovat dvěma turistům zážitek ze země tak emancipované, že její název se v jazyku sousedů stal synonymem pro bordel. Turistky odcházejí, zdvihá se i pianoidní vágus. Jde ke mě, šouravým krokem, čehož si všimnu, až když je u mě, protože se snažím zaostřit na panel, jestli náhodou nehlásí, že vlak přeci jen dorazí. “Víte, von si na mě už každej nevzpomene,” povídá vágus. “A já už taky dneska moc veřejně nehraju. Ale když jsem tady to piáno viděl, tak jsem si k tomu sednul.” Moje příručka Ajťákovo kompendium pro interakci s humanoidními objekty na tohle nepamatuje, takže se omezuji na neutrální poděkování za produkci. Zjevně touché, pánovi to stačí a vesele kráčí vstříc světu ledvinek, tepláků a třírohých lyžařských čepis. Konečně jsem doostřil. Vlak opravdu přijede a dav hamburkuchtivých se vrhá vpřed, unášejíc mě.
Přidej prosím Pane k mnoha zázrakům, jichž jsme byl dnes přítomen, také to, že se můj vlak protne s tím ICEčkem, které mě z Berlína má dopravit do Hannoveru. Myslím protne časově, ne fyzicky, víš jak. A děkuji za lekci o klišé.
