Tak tohle byl začátek rozsáhlého eposu, který jsem psal v roce 1990. A nikdy nedopsal - schovávám si ten nápad na dobu, kdy se naučím pořádně psát. Křišťály stínů jsou vlastně verzí qwestů, Putování. Jenže tentokráte ve světě bohů, kterým se prohnala válka…<BLOCKQUOTE dir=ltr style="MARGIN-RIGHT: 0px">
Tahle povídka byla vlastně úvodem rozsáhlého díla Křišťály stínů. Vznikla v roce 1990 a tak omluvte mé schopnosti psaní v češtině v té době. Na dopsání se chystám na dobu, až se pořádně naučím psát a někoho to bude zajímat... :) Povídka obsahuje uvedení do obsazení následujícího putování světem Bohů.
Příběh, kteřý zde předklásám, je starý mnoho let. Tak, jak ho zapsal Progos, kronikář bohů, ve starodávném božském jazyce Koba, by vám byl stěží pochopitelným, proto jsem jej přepsal tak, aby vám, lidem, byl srozumitelným. Vypráví o pouti Hráče a jeho přátel za Argaronem z Barileru, bohem této kvetoucí planety. Vypráví o dobru a zlu tak, jak ho zaznamenalo hvězdné písmo Koby. Vypráví o údělu těch, kteří musí trpět, aby jiní netrpěli. Nechť však prosím ani náznaky lítosti nepoznamenají vaše líce, neboť ve světě bohů jsou měřítka natolik vzdálená lidským...
</BLOCKQUOTE>
Thargora, místnost ticha, vystavěná tak, aby ani její stěny neměly uši nemívala nikdy mnoho návštěvníků. Nebylo to proto, že ležela v nejodlehlejším křídle hradu Igematu a i její výzdoba si nezadala s výzdobou ostatních místností hradu. Zkrátka to, co bylo mezi jejími zdmi řečeno nebývalo nikdy určeno pro mnoho posluchačů. Tato místnost tajemně střežila veškerá rozhodnutí, jež v ní padla, v ní se psaly dějiny vesmíru, ona viděla zájemce o božský stolec i o setnutí hlavy.
Argaron stál u zlaté sošky lva, nepřítomně mu přejížděl rukou po čenichu a zdálo se, že toho druhého ani neposlouchá. Oči upíral kamsi do neznáma, rty měl pevně semknuté a jeho ostrý profil ještě více prohlubovaly stíny.
Otočil se, jeho červený zřasený plášť se nadmul tím náhlým pohybem, ale hned zase pokorně dopadl na ramena svého pána. Zlatá sponka ve tvaru propletených hadů se zablýskla ve všudypřítomném žlutavém osvětlení.
Podíval se do tváře toho malého človíčka, jehož velikost přímo upozorňovala na to, že jde o statného trpaslíka. Dobrácká mladá tvář se na něho dívala měkkým, ale přesvědčivým pohledem. Argaron znovu očima projel celou postavu této maličkosti od hlavy k patě. Modrozelený šat křiklavých tónů, tak typický pro trpaslíky z rodu Tholvarů - váženého, leč vymírajícího šlechtického rodu Barileru - měl pečlivě srovnaný a čistý. Stříbrná ozdůbka zdobila lehce zdvihnutou špičku střevíčků z nejlepší černé kůže a vybrané chování bylo neposlední předností tohoto Tholvara.
Argaron se v duchu probíral tím, co o tomto trpaslíku kdy slyšel - a byly to zprávy věru zvláštní: tvrdost a nesmlouvavost vůči nepřátelům, věrnost a laskavost k přátelům. Sám se dostal ze světa lidí do Vespansu, světa Bohů, a to nebyla lecjaká cesta. Musel vydržet nejednu strast, než stanul před trůnem samotného Argarona a nebylo pro něj lepšího vysvědčení, než že vydržel. Důkazy i slova, která trpaslík předkládal zněla i kritickému Argaronovi velmi rozumně, nutila ho podvědomě souhlasit s předkládaným návrhem. Přesto váhal. Zájemců o božský stolec bylo vždy dost a po pravdě řečeno, Argaron jen nerad rozšiřoval řady svých přímých podřízených.
»Hráč, tady Hráč...« opakoval si pro sebe trpaslíkovo jméno.
»...nuže dobrá, souhlasím! Ty jsi z těch, které Bariler potřebuje. Přijímám tě tedy do svých služeb a svěřuji ti dozor nad všemi hrami, sázkami a soutěžemi...«
Hráč rychle povstal a lehce se uklonil. Slova, která pronesl a která vyžadovala dvorská etika mohla jen těžko vyjádřit vděčnost i radost, kterou cítil:
-»Budu nejpokornějším se služebníků Argaronových, ku slávě a prospěchu Barileru.«
Argaron se v duchu pousmál, dobře si povšiml plaménků radosti v trpaslíkových očích. Říká se, že nejvěrnější jsou trpaslíci. Argaron je, pravda, neměl příliš rád, zdáli se mu moc malí na to, aby mohli být užiteční. Teď ho přepadl zřídkavý pocit jistoty: Hráč nezradí.
Jako by se probral, mávnutím ruky Hráče propustil. Hráč vyšel z thargory do chodeb Igematu a nechal Argarona v jeho zamyšlení. Ten, jakmile se za Hráčem zavřely dveře strhl ze sebe masku přemýšlení a přísnosti a začal si prozpěvovat. Jen zdi thargory ho směly slyšet...
Hráč si oddechl, jakmile ho místo stěn thargory obklopovaly prosté zdi chodby, jakmile místo ostrého zkoumavého pohledu Argarona cítil jen chlad kamene. O svoji radost se neměl s kým podělit, byl posledním z rodu Tholvarů a všechny jeho přátele mu vzaly války. Teď má možnost uskutečnit svůj velký sen...
Sešel po schodech do patra pro hosty a vešel do útulného pokojíku, který tak akorát vyhovoval velikosti trpaslíka. Usedl do křesla z kůže bílého jelena a v duchu přemýšlel o inauguraci. Uvedení nového boha do jeho úřadu bylo třeba pečlivě připravit, bylo ale zvykem, aby proběhlo následující den po rozhodnutí o jmenování, tedy již zítra.
Někdo zaklepal. Hráč se zvedl a poněkud překvapeně zvolal »Vstupte!«
Vešel muž, jehož vzhled překvapil i Hráče, lecčemus zvyklého. Udiveně si prohlížel postavu zahalenou do černého pláště se stříbrnými hvězdičkami. Rukávy, rozšiřující se trychtýřovitě zakrývaly i dlaně návštěvníka. Špičatá vysoká čepice, opět zdobená stříbrnými hvězdičkami způsobovala, že muž vypadal dobře o pět hlav vyšší, než hráč, ač by ho jinak převýšil jen o obvyklý rozdíl výšky člověka a trpaslíka. V místech, kde většina lidí v té době (Hráče nevyjímaje) nosila meč, měl muž knihu a malou torničku. Stařecká tvář měla zřetelně psáno hlubokým a čitelným písmem života, kolik tento člověk viděl a prožil. Netvářil se nijak despoticky, spíše dobromyslně a smířeně se vším. Hůl, o kterou se opíral, nedávala příčinu k obavám, že by mohla být použita jako účinnější zbraň.
Stařík zachytil Hráčův zkoumavý pohled a na pozdrav zdvihl pravou ruku před sebe, opisujíc jí ve vzduchu malý kroužek. Hráč pochopil - před ním stál kouzelník.
»Mé jméno jest Tamin a jsem kouzelníkem Velké trojky. Přijel jsem gratulovat ti ke tvému jmenování, Hráči z rodu Tholvarů.«
Tak tedy Tamin, mistr kouzelníků (ač to ze skromnosti nikdy nezdůrazňoval, ostatně stačilo říci, že patří do Velké trojky a hned všichni věděli, že to není jen tak někdo), jeden z nejlepších kouzelníků vesmíru osobně gratuluje Hráči ke jmenování několik minut poté, co o něm bylo rozhodnuto. Hráč si v duchu spočítal, kolika lidem Argaron stihl říci o jeho jmenování, začínal však připouštět, že zdi thargory nejsou pro kouzelníky tak hluché jako pro ostatní. Než mohl odpovědět, jakkoliv by si to slušnost žádala, promluvil opět Tamin:
»Asi chceš vědět, jak jsem se o tvém jmenování dozvěděl a hlavně proč jsem tady. Odpověď na první otázku je prostá - hvězdy mi to prozradily, jak už ostatně kouzelníkům znalých jejich řeči mnohé prozradily. A druhá otázka si vyžádá delší odpověď. Neposadíme se tedy?« a ukázal na křesla.
Hráč si uvědomil, že je na jakékoliv zdvořilostní fráze pozdě a tak jenom přikývl a usedl do křesla, z nějž před chvílí vstal. I Tamin se posadil. Hráč viděl vládce vypadající jako šašky, blázny s důstojností králů, první dámy země připomínající prasata, ale Tamin byl kouzelník vzhledem i duší přesně takový, jak si je Hráč ve svých představách představoval: důstojný, znalý všeho a dobrosrdečný.
Navenek nedal své myšlenky nikterak znát a jenom zlehka pokývl hlavou, že je připraven poslouchat dále. Tamin opět začal hovořit.
»Hvězdy dále praví, že se na Bariler řítí velké nebezpečí. Argaron bude zbaven trůnu a proklet, mnohé v tomto světě se změní. Proto jsem tě vyhledal.«
Ne, Argaronův trůn se neměl proč kymácet, jeho nepřátelé byli tak slabí, že nebylo třeba je vůbec brát v úvahu. Navíc, sesadit a proklít boha nebylo nikterak snadným a to Hráč věděl.
»Ctnostný Tamine, přespříliš věříš řeči hvězd...«
»... a ty, ctnostný Tholvare přespříliš nedůvěřuješ řeči kouzelníků.« přerušil ho rázně Tamin.
»Nepřišel jsem se s tebou hádat o tom, co bude, ale o tom, co s tím udělat.«
Z opasku vytáhl knihu a vložil ji Hráčovi do rukou. Ten na ni pohlédl, prsty přejel ornamenty ve tvrdé ztmavlé kůži a knihu otevřel. Lehce namodralé stránky však byly prázdné, nedalo se z nich vyčíst nic. Tázavě se podíval na Tamina, očekávaje vysvětlení. »To, co držíš v rukou, je Magikon, velká kniha kouzel. Je v ní obsaženo veškeré umění kouzelníků, všechna kouzla divy a čáry. Tyto knihy jsou jen tři v celém vesmíru. Nediv se, že jsou její stránky prázdné, vidět písmena této knihy může jen její majitel. Kdybych však zemřel, budou tato písmena čitelná všem, bez rozdílu.«vysvětloval Tamin.
Tak to tedy byl onen tajemný Magikon opředený bájemi a historkami. Kniha knih, základ veškerého vědění kouzelníků. Proč ji však Tamin dával z rukou Hráč dosud nechápal, proto s uznalým pokývnutím hlavy a se slovy: »Ano, je velmi pěkná.« ji vracel Taminovi. Tamin však jeho ruce odsunul zpět.
»Jen mě vyslechni do konce netrpělivý Hráči Tholvare. Tuto knihu uschováš, neboj, nehrozí ti žádné nebezpečí a kdyby se někdy stalo, že budou její písma čitelná, učiň tak, jak ti bude kázat tvoje svědomí a rozum. Věřím ti!«
»Ale proč? Co by se mohlo stát kouzelníkovi?« zeptal se Hráč.
»Neptej se kouzelníků, proč tak rozhodli, neboť jejich rozhodnutí jsou i bohům těžko pochopitelná. Jednou přijde čas, a ty si na dnešní den vzpomeneš. Pak knihu vyneseš na světlo a zříš: její písmena budou čitelná. Uvidíš!« odvětil mu Tamin, stáhl ze svého prstu prsten se čtyřmi zelenými kameny zasazenými do kříže a uprostřed s průhledným kamene a nasadil ho na Hráčův prst.
»Ten prsten nechť tě ochraňuje v dobách dobrých i zlých. Nikdy ho nesundávej z prstu. Dobře opatruj Magikon, Tholvare, a pamatuj, až jeho písmo bude čitelným...« při těchto slovech Tamin vstal z křesla, laskavě se podíval na Hráče, udeřil holí o zem a rozplynul se ve vzduchu jako pára na hrncem.
Hráč se na to místo ještě dlouho vyděšeně díval, a pak s povzdechem »Neptej se kouzelníků...« zastrčil Magikon do nejspodnější přihrádky své velké truhly.
„... i sáhl tak převysoko, jako po tisíciletí žádný z trpaslíků, přesto v sobě nalezl tolik síly, aby až ke hvězdám jíti mohl, pro vymírající rod, přesto pro novou dynastii. I zasedl na roveň nebi...“
Knihy Zákona sv.254, str. 108
majetek knihovny Kruhu
Khérové, trubači Argarona, nasadili zlaté trouby k ústům a zaduli fanfáry. Tóny se snášely z hradeb Igematu, oblétly Barilerii a jako blesk se šířily vesmírem, aby každý věděl, že se na Barileru ujímá svého úřadu nový bůh. Modré praporce s propletenými hady zlaté barvy se vlnily ve větru, vzduch byl prosycen vůní nesčetných květin, hrad Igemat i městečko Barda zářili slavnostní atmosférou, čerstvým úklidem a veškerou možnou parádou.
Největší ze sálů Igematu - Aula - byl návštěvníky doslova přeplněn. Ulička uprostřed, ač původně dost široká na to, aby jí prošlo 6 mužů vedle sebe, se neustále zmenšovala s rostoucím počtem hostů tak, že by jí už více než tři muži neprošli.
Přišel snad každý, kdo v Argaronově říši něco znamenal. Mezi davem namačkaným v sále bylo poznat jak služebnictvo hradu, tak některé světské velmože a správce, úředníky, umělce i kulišáky, kteří se dokázali vetřít přes přísnou ostrahu. Dobře tisícovka hlav byla v Aule namačkána a další, mnohonásobně větší dav stál na nádvoří hradu, v předzahradě a mezi stromy, s očima upřenýma na velký iluminofor, který zprostředkovával veškeré dění uvnitř sálu i těm nevyvoleným.
Obecenstvo očekávalo nevšední podívanou a nemělo být zklamáno. Vždyť ne každý den se stává, že by se zrodil nový bůh.
V půlkruhu se tísnilo všech 24 dosavadních bohů, oblečeni v slavnostní červenobílý splývavý šat, tak typický pro Argaronův dvůr, tváří stáli k masám; na volném prostranství, které vymezovali seděl Argaron v ruce s mitrilou - schránkou smrti.
Při inauguraci nového boha se smrt kouzlem přenesla do mitrily, od té doby bůh skoro nestárl a byl nesmrtelný. Jenom kouzlem nejvyššího boha, pána mitrily, se mohla smrt přenést zpátky do těla, to se dělo při odvolávání boha, tedy jenom velmi zřídka.
Trubači opět zaduli fanfáry a do uličky vstoupil hlavními dveřmi ve vstupním trojúhelníkovitém portálu Hráč.
Měl na sobě obvyklý slavnostní modrozelený šat, temně modrý plášť za ním povlával.
Hráč se pomalu, důstojně rozhlédl. Mnohé tváře mu zde již nebyly neznámé. Za tónů slavnostních fanfár došel majestátním krokem až na volné prostranství před Argaronem.
Argoron povstal ze svého trůnu ze zeleného mramoru prorostlého žilkami ryzího zlata; ten trůn byl starší než všichni zde přítomní dohromady a jeho divukrásné provedení nezakrývalo skutečnost, že autorem tohoto uměleckého díla nemohl být nikdo jiný, než největší z mistrů fléten.
V jedné ruce držel mitrilu, ruce ze široka rozpažil a jeho červený plášť tak trochu způsoboval, že vypadal jako velikánský červený netopýr. Mocný a silný ve své velikosti.
Hráči se v tu chvíli honily hlavou nejrůznější myšlenky, neustále nemohl najít jedinou příčinu, která by mohla způsobit Argaronův pád. Tamin byl snad až příliš stár ...i když Hráč věděl, že stáří ve tváři nemá co dělat se stářím ducha, obzvláště u kouzelníků.
»... a tak, jako má každá mince svůj rub a líc, tak i každá hra může být poctivá nebo podvodná. My, Argaron Barilerský, ve své nebeské lásce a dobrotě jsme rozhodli, dbaje blaha národů nám poddaných, propůjčiti právo rozlišit hry dobré od her podvodných Hráči z rodu Tholvarů. Jemu a jeho dědicům po věky věků udělujeme božský stolec s přáním, by rozmnožil a opatroval právo v Barileru. Jeho čest budiž naší ctí, jeho vůle budiž naší vůlí a jeho slovo budiž zákonem!«
Při těchto slovech se Hráč bezděky zachvěl. Tváře všech přítomných byly pekelně vážné, přítomní se vžívali do atmosféry inaugurace. Konečně Argaron na chvilku utichl, aby nabral dech ke slovům zaklínadla, která je ostatním zakázáno byť jenom vyslovit a která byla právě oním největším lákadlem...
...z mitrily vyšlehl bílý úzký paprsek a dotkl se Hráčova čela. Hráč bezděky zavřel oči a nehnutě vyčkával, co se bude dít. Mozkem mu v tu chvíli protékaly tisíce věcí, střídaly se mu před zavřenýma očima stovky tváří jeho již mrtvých i živých přátel, nepřátel, známých. Když oči otevřel, zdálo se mu, že všechno muselo trvat několik hodin. Ve skutečnosti uplynulo jen pár vteřin a i rychlý Argaron teprve volně skláněl ruku s mitrilou.
Hráč si uvědomil, že všechny zraky na něj upřené očekávají jediné - jeho přísahu.
»Já, Hráč z rodu Thovlarů, oddaný služebník Argaronův, přísahám na svoje svědomí a čest, že dostojím svému údělu, cti svého pána a svého rodu. Břímě, které jsem přijal ponesu, jakkoliv těžké se mi bude zdát. Tak přísahám!«
Hluboce se uklonil, nejdříve směrem k Argaronovi, pak čelem k davům. Aulou otřásl jásot, čepic, až dosud pomačkávané uctivě v rukou vylétly do výše...inaugurační slavnosti začaly...
Argaron položil Hráčovi ruku na rameno, jeho rty se pohnuly, jako by chtěl něco říci, pak ale ruku zdvihl, beze slov ukázal kamsi do výše a za zvuku fanfár opustil aulu. Ostatní bohové ho následovali v husím pochodu úzkou uličkou; na konci průvodu byl vážně se tvářící Hráč.
Pětadvacátý bůh Barileru se ujal svého úřadu.
Hráč obracel sošku mezi prsty, nastavoval ji proti paprskům slunce, lehce ji mnul, než řekl:
»Opravdu nádherná práce, mistře Sorgone. Hvězdy žehnají vaší flétně, když její zvuk dokáže vykouzlit takovou krásu.«
Sorgon se polichoceně usmál, byl rád, když se mohl někomu opravdu znalému pochlubit svým dílem a i proto patřil Hráč mezi jeho oblíbené hosty. Sorgon cítil Hráčův bezmezný obdiv ke všemu krásnému, vrásčitá tvář se mu chvěla vzrušením vždy, když čekal, co řekne Hráč jeho novému dílu. Šedivý plášť zašuměl, jak Sorgon rozpřáhl ruce v přátelském gestu a ozvěna skalního masivu doprovázela Sorgonova slova:
»Bude mi ctí, když přijmete ode mne tuto sošku jako malý dárek. Budu jen rád, když tato skromná žula tak přehrubě opracovaná mojí flétnou a fantazií ozdobí zlatem překypující chodby Igematu.«
Hráč si znovu postavil figurku proti slunečnímu světlu tak, aby viděl jen její tmavé obrysy. Už v duchu dokonce našel místo, kde by se nejlépe vyjímala, dosud si však nebyl jist, zda by si Sorgon sošku raději neponechal a nenabízí-li mu ji jen ze slušnosti.
Rychle se ale (a s radostí v srdci) rozhodl pro druhou variantu a podle všech zvyklostí poděkoval. »Den se pro mne stává jasnějším, mohu-li tuto nádheru opravdu považovat za mou. Až se mi nechce věřit, že byste mne opět vyznamenal tou přízní...«
Sorgon ho rychle přerušil mávnutím ruky
»Taková maličkost, že ani nestojí za řeč.«
Hráč se ještě chvíli kochal soškou, než ji opatrně zastrčil do jedné z četných kapes svého pláště.
»Avšak, mistře Sorgone, nenavštívil jsem vás proto, abych byl od vás obdarován. Můj úkol je zcela jiný.«
Sorgon s pochopením kývl hlavou a rukou naznačil Hráči, ať ho následuje. Opustili malou zahrádku před Sorgonovou jeskyní, již barilerský podvečer utápěl v paprscích zapadajícího slunce, až koruny stromů vypadaly jako v jednom ohni, prošli tesanou skalní chodbou (Hráč se byl ochoten vsadit, že jde o dílo mistrovy flétny) do jeskynního sálu.
Hráči se naskytla úchvatná podívaná. Byl u Sorgona příležitostným hostem, vždy však sedávali na zahradě v království stromů, nyní vešli do království kamene.
Ze stropu visely krápníky, jiné jim rostly vstříc, zlaté kamenné kaskády padaly ze stěny a i ve své nehybnosti připomínaly velkolepý vodopád. Hra světla, kamene a stínů, odrazů od hladin nesčetných malých jezírek, jenž vypadaly jako bezedné pohárky živého stříbra, malba ozvěn kroků, dechu i slov, to vše činilo sál kouzelnějším, než ve skutečnosti byl. Krůpěj vody v pravidelném rytmu padající ze stropu se zaleskla v paprsku světla a než s cinkotem dopadla na hladinu jezírka, rozhodila po stěně proužky pestrých duhových barev, napodobuje tak nejvybranější z broušených křišťálů.
Hráč si dobře povšiml, že některé krápníky byly modelovány do tvaru lidí, zvířat i věcí. Bylo zřejmé, že mistr Sorgon dovedl sladit krásu výtvoru přírodního s krásou lidského díla.
Sorgon ukázal Hráčovi na malou stoličku a oba se usadili ke kamennému stolu z mohutného seříznutého krápníku.
»Nu, toto jest mé království. Není sice tak velké, jako Argaronovo, mě však plně dostačí. Mohu vám nabídnout něco k pití?« a aniž čekal na odpověď, vytáhl zpod stolu korbílek, postavil před Hráče malou kamennou číšku a naplnil ji. I sobě naplnil pohárek a hned si zavdal pořádný doušek.
I Hráč upil, zprvu opatrně, pak se jeho tvář roztáhla do úsměvu. V pohárku byla obyčejná voda, chladila však a chutnala snad lépe, než víno.
Uznale pokýval hlavou, hřbetem ruky si otřel ústa a opatrně se narovnal.
»Jak jsem se již zmínil, mám jistý důvod, za nímž jsem vás vyhledal, mistře Sorgone.« na chvíli se odmlčel, jako by čekal, až ozvěna dodá jeho slovům vážnost a pak pokračoval:
»Asi se k vám již doneslo, že Argaron bude pořádat svoji velkou tradiční slavnost, na kterou se sejdou hosté z celého Vespansu. Každý, kdo v tomto světě něco znamená víc, než patník u cesty zde bude a Argaron hodlá předvést svým hostům to nejlepší.« Hráč opět na chvíli zmlkl. Na Sorgonových očích viděl, že Sorgon již ví, co po něm bude chtít. Bylo to jako každý rok, až dosud však Sorgona zvali jen dopisem. Nikdy nepřijal.
»A tak jsem vás, mistře Sorgone, přijel jménem Argarona z Barileru požádat, aby i vy jste předvedl něco ze svého umění.« pokračoval Hráč.
Rozhostilo se ticho přerušované jen občasnými kapkami vody dopadajícími na vodní hladinu se železnou pravidelností. Hráč si uvědomil, že spát v této místnosti by asi nemohl, monotónní zvuk kapající vody ho rozčiloval.
Konečně se Sorgon pohnul, neznatelně se předklonil a přejel si prsty po vousaté bradě.
»Bude mi ctí, Hráči Tholvare, účastnit se oslav. Vyřiď Argaronovi z Barileru můj uctivý pozdrav, přijímám jeho pozvání.«
»Jsem rád, že jste přijal pozvání, mistře Sorgone. Tím je tedy úkol mé návštěvy splněn.Čas však neúprosně kvapí, jsem nucen vyrazit na zpáteční cestu.«
Hráč dopil poslední kapku z pohárku a zdvihl se. Rukou přejel po záhybech svého modrozeleného pláště, aby vyrovnal shrnutá místa. I Sorgon se zdvihl, aby vyprovodil svého hosta.
Vyšli ven do šera snášející se noci. Hráč odvázal ohlávku svého poníka od trámku, pohladil ho po šíji a vyhoupl se do sedla.
»Nechť vás, mistře Sorgone, hvězdy provázejí.« rozloučil se Hráč.
»Tebe také, Hráči.« odvětil mistr.
»Jsi u mne vždy vítaným hostem. Nezapomeň ale, že jsi se nenarodil jako bůh, nýbrž jako člověk a to ti nikdo na Igematu nezapomene. Je mnoho věcí, které těžko pochopíš, prostě jsi pro mnohé pouhý přivandrovalec... Tak už jeď!« a poplácal Hráčova poníka.
Hráč trhl ohlávkou, poník se poslušně otočil a vyrazil do tmavnoucího podvečera. Hráč dlouho přemýšlel o Sorgonových slovech, všiml si, že se k němu mnozí bohové chovají přezíravě. A bylo mnoho věcí, kterým se bude muset učit...ale je i mnoho věcí, které umí, na rozdíl od jiných...
Proud oslnivého teplého bílého světla olízl Hráčovu tvář, jako by ho polechtal a zaťukal na jeho hlavu. Hráč se rozmrzele převracel, rukou tápal po okolí a když se mu nepodařilo žádným ospaleckým trikem proud světla přemluvit, posadil se na okraj dřevěné postele, nechal sklouznout světle zelenou deku s komturou rodu Tholvarů na zem a položil na ni nohy, aby ho nestudily od holé kamenné podlahy. Trochu si protřel oči, jež konečně unikly pronikavému světlu a natáhl ruku ke stolku. Tentokrát už bezpečně nahmatal krystal damringu, překlopil jeho hrany do vodorovné polohy a tak konečně vypojil onen ďábelský vynález pro buzení spících...
Damring si s sebou přivezl z Barileru (ostatně jako veškeré vybavení jeho nové rezidence v Igematu), nevěřil však, že bude fungovat, měl ho spíše jako upomínku na um a neskonalou zručnost trpaslíků.
Ve Vespansu totiž nebyly hvězdy, to, co se blyštělo na noční obloze byly jen jejich přeludy vytvořené bohy pro uchovávání informací a pro orientaci. Ale bůh Timeron, jemuž podléhaly veškeré časové údaje jak na Barileru, tak v Barilerii svou práci odváděl dokonale...
Konečně se definitivně rozloučil s teplou postelí, pečlivě si oblékl purpurové nohavice i blůzu (barva typická pro Argaronovy bohy), připjal si bílý plášť s komturou svého rodu (dar sestry Pěnky k 19. narozeninám - tedy k plnoletosti, sama komturu vyšívala) a za opasek tvořený čtverci z malgenu - jasně žlutého, lehkého kovu - vsunul svůj meč. Věděl, že mít meč ve světě divů a kouzel je výhoda nejistá, ale dával mu, byť pochybnou, jistotu a klid. Ostatně, od doby, co stojí Thóra nechodil žádný Thovlar bez meče.
Nazul si svoje hortesy, řemeny si uvázal důkladně, ale tak, aby ho nedřely. Pozvolným krokem přešel po pokoji, párkrát se protáhl až si byl jist, že jeho šat je dostatečně volný. Poklekl před truhlou, při pohledu na mikru - symbol barilerského náboženství mikroismu vyznávajícího boha Argarona se mu zacukaly koutky úst. Ne, dnes se opravdu nechtěl modlit k Argaronovi, když teď i on sám byl bohem. Rychle odsunul úvahy o smyslu mikroistické víry hluboko do šedých zákoutí mozku, nehodlaje se rouhat vlastnímu přesvědčení a raději rychle nadzdvihl víko truhly.
Obraz Argarona položený na vrchu malovali umělci z Barileru. V celku podobu netrefili, ale jeden detail nenechával na pochybách: orlí nos a přísný pohled Argaronových očí byl vystižen dokonale.
Hráč rychle zanořil ruku mezi věci, jež mu připomínaly některé dávné vzpomínky, nad nimiž se teď rozhodně nechtěl rozteskňovat a nahmatal to, co hledal. Vytáhl to na světlo. Ano, bylo to ono. Neustále tu byla kniha knih - Magikon.
Ztvrdlá kůže s hluboko rytými ornamenty nevypovídala nic o tajemném obsahu knihy. Jen tři propletené kruhy zlaté, stříbrné a černé barvy vsazené do rýh na deskách...
Tři propletené kruhy popisující vesmír, všehomíra, Vespans, veškerý svět či jak tomu kdo říkal, výrazy kouzelnické moci a síly, strážci rozsáhlých vědomostí, průvodci mistrů, kam až sahala jejich magie, to věděl málokdo - pravděpodobně jen tři lidé v celém Vespansu.
Hráč rozevřel knihu, hleděly na něj jen prázdné modré stránky. Byl tomu rád, nedovedl si představit, co by měl dělat v případě, kdyby Tamin zemřel. A jak vlastně může kouzelník zemřít? Nebyl si jistý, zda měl vůbec přijmout roli, kterou mu kouzelník přiřkl.
Rychle sklapl knihu, spokojen s výsledkem kontroly, vrátil ji na původní místo a zavřel dvířka truhly.
Přešel do vedlejšího pokoje, ten měl být jeho pracovnou a včera, za jeho nepřítomnosti, když objížděl významné umělce v Barilerii, do něj stěhovali nové vybavení a některé věci z Thóry - Hráčova rodového sídla.
Skutečně, kusy nábytku postavili tak, jak si přál, dokonce i tapety se zelenomodrým vzorkem zdobily stěny tak, jako mnohé zdi na hradě v Thóře. Psací stůl umístili ke zdi proti oknu, obklopovaly ho knihovny (knihy byly povětšinou psány hirsky). Hráč přerovnal několik věcí na stole, prohlédl zásuvky stolu a zběž6ně prolistoval knihy navršené na desce.
Pak si povšiml bílým plátnem přikrytých obrazů, přešel k nim a sejmul z nich plátno. Ano, byly to obrazy jeho předků, rodičů i sourozenců. Nikdo z nich už nežil. Hráč nechtěl vzpomínat na historii, kterou už pohřbil v hlubinách duše, potlačil vzpomínky deroucí se na povrch, vzal obrazy a začal je věšet na stěny.
Musel si přisunout stoličku, aby dosáhl do potřebné výšky, rezidenční části Igematu totiž nikdy s trpasličí velikostí nepočítaly. Chvilku mu trvalo, než v šuplíku psacího stolu našel gravinky, na něž pak začal věšet obrazy.
Konečně byl se svým dílem spokojen a z pohodlného křesílka vychutnával pohled na svoji pracovnu a zároveň přijímací pokoj (pokud by nechtěl využít některý ze sálů Igematu).
Nechal si tu vylepit kosočtverečkové zelenomodré tapety i koberec s velkou, reprezentační komturou rodu Tholvarů, zhotovené ovšem ve Vespansu a nikoliv přivezené z domova. Přejížděl pohledem obrazy, knihy, malé sošky, plastiky i květiny rozestavěné po obvodu stěn. Trpaslíci si vždy zakládali na cti, kráse a předcích...
Na něco si vzpomněl, zdvihl se a rychle odešel do ložnice, kde ze svých včerejších šatů vyndal sošku - Sorgonův dar. Spokojeně si ji prohlédl, cosi nesrozumitélného zamumlal, vrátil se do pracovny přemýšleje, kam by sošku nejlépe umístil. Pak přistoupil k oknu a postavil ji na horizontální gravinku (ta by tam byla jinak beznadějně zapomenuta).
Kochal se nádherným výhledem do parku. Nejroztodivnější stromy překypující vůněmi, barvami i tvary se kolébaly v lehkém větříku, lemovaly cestičky, rostly uprostřed paloučků i na ostrůvcích v malinkatém jezírku. Některé z nich ani Hráč nepoznával, ač prošel notný kus pozemského světa.
Trávník, sestřižený s božskou přesností, cestičky vysypané s naprostou dokonalostí jemným, bílým říčním štěrkem, jinde zase perfektně udržovaná (to by se leckdo divil, co to dá práce) džungle, vysoká tráva, kamení a skály. Jen tu a tam sbíjeli tesaři stolky, stavěli altánky a pódia pro nadcházející slavnost.
Konečně odtrhl své oči od vábivého pohledu a přešel zpět ke stolu.
Někdo váhavě zaklepal a vstoupil. Hráč zdvihl hlavu a podíval se příchozího, ještě si plně nezvykl na nové tváře.
Byla to Haifa, Hráčova služebná. Byla zhruba stejně vysoká, jako on (tedy velmi malá), obtloustlejší. Všechno na ní bylo kulaté:obličej, oči, nos, ruce i ona celá. Nosík lehce zdvižený nahoru, neustálý dobromyslný výraz, tak trošku i rozpačitý, asi tak, jako když zvěrolékař říká hospodářovi nad chcíplou krávou: »Právě jsem jí chtěl píchnout injekci, která by ji určitě zachránila...«, řasnatá hnědá kutna sahající až na zem, převázaná v pase šedivou zástěrou. V rukou nesla podnos, zdálo se neuvěřitelné, že s ním mohla zaklepat a otevřít si sama dveře.
»Dobré jitro, pane.« řekla, přicupitala drobnými krůčky, jaké jí její kulatá postava dovolovala ke stolu, rázným gestem, které nepřipouštělo odporu odhrnula papíry, jež si Hráč právě vytáhl a posunula podnos do středu stolu. Odklopila stříbřitý poklop, vůně kobližek s risijovou marmeládou svádivě zavířila po pokoji, hnědavý asim zurčivě dopadal do šálku, dokud se nezaplnil až po okraj - pak se konečně konvice, řízená velkou tučnou rukou, odklopila a tiše dosedla zpět na podnos. Haifa ještě popřála dobrou chuť, vyslechla si Hráčovo »Děkuji...« a odešla.
Hráč si trochu přeuspořádal stůl podle svých představ, papíry vrátil na původní místo, zatížil je, aby se nesrolovávaly konvicí a krajem podnosu, přitáhl si hrnek s asimem, zakousl se do koblihy dávaje si přitom pozor, aby mu tekutá marmeláda nekapala na listiny.
Konečně se mu podařilo veškeré záznamy pročíst, aniž by je jakkoliv pošpinil, dopil asim a snědl i poslední kobližku. Jakž takž se mu podařilo papíry srolovat do úhledné ruličky a navléknout na ně kroužek chránící před rozbalením; přitom dával pozor, aby nic z rozrůstající se hromady věcí na stole nepadalo na zem.
Paprsky stolních hodin ukazovaly něco k půl desáté. Byl tak akorát čas odevzdat veškeré materiály k přípravám slavnosti Argaronovi. Hráč se zdvihl z křesla, ruličku zastrčil do tuby na opasku a vykročil ke dveřím...
O pár desítek minut později Haifa, zamýšleje odnést podnos a poklidit po snídani, už jen kroutila hlavou nad tím, kolik listin a papírů dokáže jeden takový trpaslík rozkramařit na stole.
„... a stalo se tehdá, že ze Tří nezbylo mistra kouzelníka jediného. Tenkráte rozechvěly vesmír ozvěny prvních strašných budoucích válek –to slepci, tajemství světa neznaje, ruce vztáhli po věcech Moudrých. Tehdy z řad prostých povstal, řádu v chaos přinášeje, když už nebylo místa pro další krev...“
Kniha Zákona sv. 254, str. 593
majetek knihovny Kruhu
Ukoptěný a uřícený mužík se narovnal, prohnul se v zádech a slastně se opřel o motyku. Ne, práce nebyla tím pravým, pro co se dokázal nadchnout.
Ruka se mihla, motykou jako mečem rázně uťala hlavu neexistujícímu protivníkovi, nato se i s motykou vymrštila kupředu a propíchla dalšího útočníka mohutnou ranou vedenou na hrudník. Noha se vzápětí vykopla tak do výše kolen, zapřela se do bezvládného protivníkova těla, z něhož se řinuly krůpěje krve a vyprostila těžký železný meč zabořený do těla až po rukojeť.
Konečně chaotické pohyby tlustého, neohrabaného človíčka ustaly. Meč byl zase motykou a tlouštík se rozhodl, že už nikdy nebude kopat nohou tak vysoko. To tam příště svůj meč raději nechá. Ostatně on, silák - hrdina, si snadno ukořistí nový.
Noha ho bolela, v ruce nebezpečně trnulo, prostě přemíra pohybu nepůsobila příznivě.
»Škoda, že jsem se nenarodil někde na planetě, ale v tomhle prašivém Vespansu. Nebo někde jinde, jenom ne v Barilerii. Nemusil bych teď dělat takovou zbytečnost, jako je být kouzelníkovým učedníkem. Mohl jsem dobývat hrady, vypalovat stavení, pobíjet nepřátele a hlavy zločinců rovnat do hranice před krásné dámy. Darmo naříkat nad rozlitým mlékem ubohého sirotka. Ale těch krásných žen, které by po tobě toužily...« zahloubal se tak do svých myšlenek, že ho z nich musel vytrhnout skřehotavý ženský hlas:
»Hej, ty lemple, kde se flákáš...«
»Ó ano, již kvačím, sladká Sordrún!« odpověděl a vykročil směrem ke stavení. »Zbožňovaná sladká líbezná bytost tě shání, chlapče« pomyslel si a utrhl na záhonu růži. Listy pečlivě přerovnal a schoval ji za záda, žmoulaje ji ve své špinavé tučné dlani.
Sotva se dokulil k nízkému plůtku dělící zahrady od domu a prošel brankou na malou terasu, už natahoval ruku s pomuchlanou růží. Jeho ústa se roztáhla do nejsladšího a (jak si myslel) nejsvůdnějšího úsměvu, až se obě brady napnuly.
»Krása květiny povadá před tvým půvabem, ó nejdokonalejší...« zašvitořil, přistrkuje květinu, která ovšem vadla ze zcela jiného důvodu, k dívce.
Ta ovšem pro podobné lichotky neměla pochopení, její modravé oči zazářily hněvem, ryšavé vlasy zaplály, jak prudce pohodila hlavou když udeřila rukou do mužíkovy a vyrazila mu květinu, ta dopadla na zem už nikým nepovšimnuta.
»Co si myslíš, zmetku, že`s pobral všechnu krásu a moudrost? A klusej za mistrem do sálu, když už tě shání ...ty to jako kouzelník teda vytrhneš ...a ať seš hned zpátky na zahradě!«
»A jak je skromná ...a stydlivá ...bojí se i květinku ode mne přijmout na důkaz mé náklonnosti ...vskutku poklad.« zaplesal v duchu mužík (nahlas by si netroufl), pak se ale rozpomněl na svou povinnost a vykročil do domu.
Rychle prošel hospodářskou částí, s těžkým srdcem minul kuchyni, z níž se linuly nejrůznější vůně, neodvážil se však ochutnat, neboť Sordrún by ho za to zle vyplísnila a vstoupil do chladivého stínu jeskyní, jež ukrývala hora, na kterou byl dům přilepen, sloužíce tak vlastně jako jakýsi portál...
Šinul se svou kolébavou chůzí temnou chodbou, se srdcem kdesi hluboko v kalhotách, zde byly prostory, do nichž dosud nevkročil, v duchu si je spojoval s čáry a kouzly. Toto místo, určené kouzelníkům pro něj bylo symbolem hrůzy, ač přesně nevěděl proč, on byl pouhý učeň používaný pro (mizernou) práci na zahradách.
Jak šel dále a dále, slyšel, kromě svých vlastních šouravých kroků a rychlého dechu, hlas, jehož síla rostla od tiché brumlání až po burácející slova úměrně tím, jak se přibližoval dlouhou chodbou...
...uzavři se bráno nebeská, vyhasněte světla na skráních bohů, co je bílé, ať zčerná a černé nechť se v bílé promění, zakalte se studně moudrostí, pohasněte plameny všehomíra...
Konečně překonal zbytek vzdálenosti a najednou, aniž by vlastně chtěl, stál na okraji ohromného jeskynního sálu. Sál byl kruhovitý, měl asi 100 metrů v průměru, s vysokou kulovitou klenbou, bez ozdob, štuk či jakéhokoliv vybavení, nepočítáme-li v to tři propletené kruhy namalované na zemi uprostřed sálu. Ve středu tohoto obrazce stál mistr Tamin, zahalen do svého černého pláště posetého zlatými hvězdičkami a stříbrnými půlměsíci, s vysokou špičatou čepicí na hlavě - to ostatně bylo jeho běžné oblečení. Tamin stál nepohnutě, tváří k mužíkovi, oči však upíral do neznáma, někam do průsečíku rovnoběžek. Ruce měl pozdviženy vzhůru, prsty roztažené, jako by někoho vítal a bránil se zároveň.
Mužík se bezradně rozhlédl, všiml si hvězd, které se vznášely pod klenbou v různých výškách a obrazcích, jako na skutečném nebi; plály, pohybovaly se, vlastně žily.
Tamin nevnímal, nebo alespoň nedal znát, že by nově příchozího zaregistroval. Stál dál bez hnutí, jen jeho rty se pohybovaly, odříkávaje dál, pevně jako skála slova zaklínadla či snad motlitby...
...já jsem Vás vyvolal a teď vás beru zpět!
Hvězdy věčné v jednom kruhu,
znaky síly v zlatém pruhu,
jeden z těch, co slouží světu,
Tamin ze Tří s vámi je tu!
Jen dořekl poslední slova, zablýsklo se, veškerá nebeská znamení se v mžiku rozplynula, jako by snad v sálu ani nikdy nebyla. Stál tu jen Tamin, osamocen v té šeré prázdnotě, do níž světlo pronikalo neznámo odkud, nejspíše však bylo vyzařováno skálou.
Mužík namáhavě vstal ze země, kam sebou instinktivně plácl při záblesku světla, učinil rukou pohyb, jako by se chtěl oprášit a s otevřenou pusou dále zíral. Kouzelník spustil jednu ruku k tělu a druhou pokynul návštěvníkovi.
»Pojď dál, učedníku, nestůj na zápraží...« a když viděl, že učedník poslechl a přestoupil pomyslný práh, pokračoval: »...mám pro tebe zvláštní úkol, chci, aby ses naučil číst písmo hvězdně Koby.« v natažené ruce, v níž ještě před chvílí určitě nic neměl podával zkoprnělému mužíkovi knihu a jakýsi přívěsek ve tvaru třech propletených kruhů, takových, jako byly namalovány na podlaze sálu.
»Uč se pilně, věnuj celý svůj čas pročtení a pochopení této knihy, písmo Koby musíš zvládnout dokonale. A přívěsek nos jako upomínku, ať popohání tvoji píli a soustředí tvé myšlenky.«
»Zajisté, mistře Tamine, vynasnažím se...« zablekotal mužík mezi tím, co nakukoval do otevřené knihy. Učebnice Koby a zároveň malá příručka kouzel...
Mávnutím ruky mu Tamin dal na srozuměnou, že věc považuje za vyřízenou a hodlá opět zůstat o samotě. Mužík se otočil a nepevným krokem se kolébal do svého kumbálku, celý zpocený a nervózní z náročného úkolu, jímž byl pověřen.
Ještě než vešel do chodby neslo se za ním volání mistra Tamina:
»A uč se dobře, vbrzku to budeš potřebovat, Faako!«
Dvířka kovové klece se se skřípotem otevřela, dívka sklonila hlavu, aby jimi prošla, narovnala se, pohledem prohledala zjevnou prázdnotu klece, trochu svraštila čelo, než nazlobeně zavolala:
»Vagíro, kde jsi? Ty bídáku, zase jsi uletěl! No tak, Vagíro, kde jsi!«
Když se nikdo neměl k přiznání, ani nebyl slyšet šum orlích křídel značící, že se Vagíra cítí dotčen nařčením své ochránkyně z nekalých toulek, otočila se rázně a vyšla z klece, nechávaje ji přece jenom otevřenou, kdyby se náhodou tulák vrátil.
Dívka se jmenovala Nanga, teprve nedávno vstoupila do Argaronových služeb, i tak byla nejlepší sokolnicí, jakou si bylo možno přát. Byla sirotkem, své dětství prožila v rodině pěstouna nedaleko Bardy. Pěstoun měl domek a políčko poblíž lesa a tu také dívka trávila svůj volný čas, v lese se naučila rozumět zvířátkům, ptákům, květinám, nejednou léčila pochroumanou nohu liščátka nebo jestřábí křídlo zasažené bezcitným lovcem. Zde, v přírodě vyrostla tak, že nebylo světa kraj chlapce, který by skočil dál než ona, běžel rychleji než ona, nebo by se odvážil přejít nad propastí po kluzké, mokré kládě, jako ona. A také bylo málo dívek, které by byly krásnější než ona;byla to však krása divoká, nespoutaná, jako vodopád v tichu lesa: jediný hřmotný, přitom tiše velebný pro svůj věčný pohyb.
Když odrostla dětským střevíčkům, bylo i pěstounovi zřejmé, že není síly, jež by ji přivázala k půdě. Tehdy vstoupila Nanga do Argaronových služeb jako sokolnice - správkyně a ochránkyně ptactva, jehož bylo na Igematu požehnaně.
»To bych byla blázen, Vagíro, abych tě šla hledat po všech nebesech, co já se budu plahočit po tvých úkrytech ty tuláku neposlušný...« lamentovala si pro sebe, snad i z naděje, že by ji její miláček Vagíra uslyšel a poslušně se vrátil.
Přešla zadním vchodem vedoucím od zahrad do chodem Igematu, bez ostychu zamířila do Vladařského sálu se zřejmým úmyslem hledat Vagíru za pomoci iluminoforu; beztak už téměř všechny skrýše neposedného orla znala.
Vladařský sál ležel v přízemí, nedaleko Auly, téměř v přední části hradu. Byla to veliká čtvercová místnost o stranách asi tak třicet metrů, vystavěná pro porady a jednání bohů. Kolem jejích stěn zdobených freskami bitev se táhly stupňovitě řady křesel, v průčelí, mezi dvěma vchody pak bylo křeslo pro Argarona, nebo někoho, kdo jednáním předsedal. Na volném prostranství byla kruhovitá plocha nehybné hladiny iluminoforu, o průměru skoro dvacet metrů. Byl to největší pevně postavený iluminofor v Barilerii, ne-li ve Vespansu.
Nanga se zastavila přede dveřmi, byly pootevřené, už už chtěla zatlačit a vejít do sálu, když zaslechla tichý, mužský hlas, jak si prozpěvuje:
Jak krásná je květina,
když orosí ji voda,
jak krásný je svět,
když mine lidská zloba.
Jak krásný je den,
než přijde noc zlá, hustá,
pro kolik lidí jen
ta upomínka vzrůstá,
pro kolik lidí jen
poušť kvete, není pustá.
Mlčící hlavy lidí,
přes ty šlapou klidně,
ale naše zem to vidí,
my nezahynem bídně!
Na věky právo nezní
v kobkách strachu němě.
Jak za rody rod mizí,
tak nové přejdou časy
a naše ruka sklízí
z jejich prachu těžké klasy:
Lež, že »Na kolena!« poslední je slovo,
lež, že nevztyčí se čelo otrokovo
a z kostí po světě rozmetaných,
že mstitel nepovstane ve věcech spravedlivých
a z kostí po světě rozmetených
že nepovstane mstitel do prachu zadupaných...
Zpěvák utichl a Nanga se rozhodla vstoupit. Zlehka se opřela do dveří, ty trošku zavrzaly, než se podvolily tlaku a otevřely se. Jen koutkem oka stačila zahlédnout mizející obraz malebného městečka z povrchu iluminoforu, tak rychle byl vypnut...
Hráč se otočil. Udiveně si prohlížel vysokou dívku, oblečenou spíše po chlapecku, s modrým pláštěm v pase sepnutým páskem z měděných čtverců, zrovna takovým, na jaký se připíná meč. Kožené hortensy s tlustou podrážkou měla vysoko zašněrované, že přesahovaly až na nohavice, ač bylo běžnější nohavicemi právě ony kožené řemínky bot ukrývat jako něco nevzhledného. Dlouhé hnědé vlasy nebylo vidět, zakrýval je plášť a kapuca, dívka je tak ponechávala schválně nebo na ně zkrátka zapomněla. Zlatá, pečlivě naleštěná čelenka s červeným sklíčkem neznámého kamene udržovala vlasy řádně vyrovnané, takže možnost, že by majitelka snad někdy své vlasy opomněla byla vyloučena.
Než se hráč vzpamatoval ze svého údivu, promluvila Nanga:
- »Co to bylo za krásnou píseň, kterou jsi zpíval?«
Hráč konečně potřásl hlavou, jak ho přešel malý šok z nezvané návštěvy, poslouchající za dveřmi jeho vzpomínky:
»Nevzpomínám si, že by i ve zhýralé Barilerii bylo slušné poslouchat za dveřmi...«
- »...a ani ve zhýralé Barilerii není slušné uhýbat otázkám!« skočila mu Nanga do řeči.
»To byla písnička z mé rodné země...« pravil konečně Hráč po chvíli usilovného boje s dívčiným pohledem.
- »A to město na iluminoforu?«
Hráč nevycházel z údivu: co se to s ním děje, nějaká holčička se jeho, šlechtice z prastarého rodu a barilerského boha vyptává jako nějakého školáčka a on odpovídá.
- »To je Thorada, mé rodné město...« otočil se k iluminoforu a v náhlé touze se s někým podělit o své trápení, vypovídat se, myšlenkou zapnul obraz. Opřel se lokty o zábradlí chránící ochoz a ukázal prstem na hladinu.
Nanga se postavila vedle něj, dívala se na ubíhající krajinu, pole, lesy, louky, nejrůznější stavení, vesnice obklopené zlatými lány právě dozrávajícího obilí, řádkami brambor, alejemi ovocných sadů... až se obraz zastavil na rušných ulicích pestrobarevného kamenného města.
Davy trpaslíků pobíhaly po rynku, tlačily se u stánků, okolo ohrad s dobytkem, křičely jeden přes druhého až se sál otřásal, lidé zdvihali ruce, pěsti, prodávali, kupovali, kradli a byli okrádáni. Kolem dokola stály domy v trpasličí starogotice, krásná, nově vyhlížející stavení s pestrobarevnými nátěry hlavně žlutých a růžových odstínů, v průčelí zdobená nejrůznějšími komturami, před jejichž množstvím by byli i zkušení heraldici v rozpacích...
- »Je to krásné město...« šeptala Nanga a jako u vytržení se dívala na hladinu iluminoforu.
Hráč přešel k řadě křesel a usadil se co možná nejvýše, aby shůry mohl vše snadno přehlédnout. Už se před Nangou tolik neostýchal.
- »Thóra, sídelní město rodu Tholvarů, jedno z nejstarších a nejvznešenějších měst na Barileru...« rozhovořil se slavnostním hlasem Hráč, ale Nanga ho zděšeně přerušila:
- »A co je to tam za zohavené lebky?«
Hráč se podíval pozorněji a vskutku, vysoko na sloupu, uprostřed náměstí byla naražena lebka, z části vysušená sluncem, z části ještě potažená uhnívající kůží...
- »To je lebka Rafa Tholvara, mého otce...« odpověděl a když už mu na konci věty nevystačil hlas, rychle si přikryl oči, aby z nich setřel slzy.
»...celá moje rodina byla vyvražděna jedním šlechtickým rodem, mě jedinému se podařilo utéct. Teď už mi na Barileru nepatří nic, všechno ukradli Wandové.«
Nanga se soucitně dívala na Hráče, kterému se bolestí zkřivila tvář do nenávistné grimasy, tak zoufale mu chtěla pomoci, jen nevěděla jak.
- »A já se vrátím, to si pište, že se vrátím. A pak mi všechno do posledního vynahradíte...« nenávistně zasyčel Hráč s pohledem upřeným na plochu iluminoforu. Prudce vstal z křesla, přeskočil řady před sebou a rychle vyšel ze sálu, aby Nanga neviděla, jak pláče...
„Bůh stvořil utrpení, aby vykoval nezlomitelných...“
Hamó 12,8:74
Žhavé slunce se vznášelo nad rozpálenými skalami, žlutě šedý písek sálal pekelnou výhní, vzduch nad celým údolím se tetelil horkem. Ani vánek nezavál v tak bezútěšné poušti, ani stéblo zelené trávy, ani potůček, nic, co by oko osvěžilo.
A přesto, v místě tak nehostinném, vyprahlém, neradostném zazníval lidský hlas. Údolím se hemžili trpaslíci, odění do roztrhaných hadrů, zalití potem, zborcení krví, se zády krvácejícími od lavin kamení, popálenými sluncem, s rukama rozedřenýma od těžké práce v kamenolomu.
Ze čtyř stran vysoké, strmé skály s rozeklanými výčnělky, jen z jihu soutěska natolik široká, aby se v nejširším místě mohly vyhnout dva vozy. A všude okolo se rval kámen ze skalních stěn, kámen tvrdý jako práce, která na jeho vyrvání musela být vynaložena.
Ne, nebylo ho tolik potřeba, mnoho kamenů zůstalo nevyužito. Tady vůbec nešlo o kámen. Šlo jenom o to, aby stěny neustále ustupovaly, údolí mezi nimi se zvětšovalo a mohlo přijímat stále více a více trpaslíků. A také, aby jich stále více a více zahubilo...
Město zvláštní, město podivné. Jak málo v něm bylo přístřešků, kde se dala přečkat žár dne a mráz noci. Velmi, velmi málo, jen nedaleko ústí soutěsky stál jeden takový dům. Vetchý, rozsypávající se, stlučený z několika narychlo ohoblovaných prken, špinavý a zaprášený.
Byla to nemocnice, či spíše márnice, i když tyto pojmy tady, v Údolí smrti, splývaly bez jakéhokoliv ohraničení. Mezi mrtvými těly, která si jednou denně přijel odvézt nákladní vůz se povalovali ti, kteří nemohli pracovat. Zde čekali na smrt nebo na slitování; na obojí s nadějí, na druhé zbytečně.
Puch hnijících mrtvých těl, jejichž rozklad postupoval v tropickém horku závratnou rychlostí, přehlušoval zápach špinavých, nemytých těl, vředů, nádorů a hnisů nemocných, které nikdo neléčil a ani léčit nebude. Kdo jednou ulehl na prkno jako nemocný, neměl co dobrého očekávat. Nenašel se nikdo, kdo by se nad ním sklonil, ovlažil mu ústa douškem vody nebo alespoň provizorně obvázal ránu.
A jaká krutá hra, když vždy v 6 hodin večer, kdy žár začal povolovat se otevřela mohutná vysoká železná vrata chránící vstup do údolí (nebo spíše útěku z něho). Tehdy, obklopeny hustým kordónem vojáků, vjížděly na padesát metrů za bránu vozy, aby odvezly kameny a mrtvé.
Každý, kdo stál před hromadou kamenů vyšší, než byl on sám, dostal trochu najíst a napít. Nikdo, nikdo se už neptal, jestli je ta hromada opravdu jeho, nikoho nezajímalo, před výsledkem čí práce ten
