Máte pár sousedů, kamarádů a chtěli byste se podělit o připojení do internetu, nebo jen si tak spolu pařit hry? Od toho jsou komunitní sítě. Poradíme, jak si ji postavit a jak sdílet připojení do internetuTématikou komunitních sítí popojíždíme ve výkladu teorie síťování poněkud více k praxi. Zatím jsme vás informovali o tom, jaké existují komerční sítě a jak se sítě vytvářejí, jakou mají architekturu. Nyní se dostáváme k sítím komunitním, či téže sousedským, zájmovým atd.
Co je komunitní síť? Jde o síť, kde se několik lidí vedených společným zájmem domluvilo, že budou sdílet prostředky a postaví si síť, která je společně propojí. Technicky je to tedy síť, jako jakákoliv jiná, přesto má ale svoje jistá specifika daná jednak právním prostředím, jednak také možnostmi stavitelů této sítě a také podmínkami.
Jaké důvody vedou k zájmu o komunitní sítě?
Komunitní síť si zpravidla dělá několik kamarádů či známých, kteří bydlí nedaleko sebe. Nejčastějším důvodem je sdílení připojení k internetu – jeden z těchto přátel si pořídil pevnou linku a přes komunitní síť umožní ostatním toto připojení do internetu používat, často za podíl na nákladech. Ale sdílení připojení do internetu není jedinou pohnutnou, existují i komunitní sítě, které připojení do internetu nezajišťují a slouží především ke sdílení dat, především pak filmů, hudby a software a také například k společnému hraní her umožňujících hru po síti.
Jak vidíte, důvodů pro vznik komunitní sítě je docela hodně a záleží především na domluvě mezi jejími uživateli a na ceně, zda taková komunitní síť i ve vašem okolí může vzniknout. Dlužno připomenout, že komunitní síť automaticky neznamená, že vše funguje na WiFi – naopak, WiFi se v komunitních sítích používá především pro svoji jednoduchou implementaci a také pro příznivou cenu. Je to tak – pokud si spočítáte cenu za metr ethernetového kabelu a vynásobíte ji předpokládanou délkou kabeláže, rychle zjistíte, že propojení větších vzdáleností v řádu stovky metrů se stává cenově neúnosné, leda byste sehnali „velmi levný kabel“ například rychlou akcí u svého zaměstnavatele (nedoporučuji, vyhazov možný).
O tom ale dále.
Podělte se o náklady na internet…
Situaci znáte: bydlíte v paneláku, chtěli byste mít pevnou linku do internetu, pohled na váš telefonní účet vám vynese pár facek od manželky nebo matky, často od obou. Nejlevnější připojení přes UPC Mistral stojí 1000 Kč, i to není málo. Navíc třeba právě ve vašem domě Mistral vůbec není a musíte sáhnout po pevné lince, která začíná v nejlepším případě někde u 5000 Kč měsíčně. Nesmiřujte se ale s tímto stavem – řešením pro vás může být právě komunitní síť.
Nejprve je třeba domluvit se se sousedy v okolí, zda by se nechtěli na připojení do internetu podílet. Pokud pár lidí s počítači znáte a jsou to kamarádi, je to jednodušší, stačí se zeptat, jinak doporučuji „investovat“ pár korun do vytvoření letáků a naházet je do schránek ve vchodech blízkých objektů. Informujte potenciální uživatele vaší sítě o možnostech, které by jim tato síť nabídla a informujte se, jakou měsíční částku jsou ochotni platit stabilně a kolik peněz jsou ochotni investovat do technického vybavení jednorázově. Je třeba také dát pozor na to, jaké počítače používají a zda nebude třeba provést upgrade – například s WiFi na Windows 3.11 bych si vážně asi nevěděl rady.
Řekněme, že jste dohromady tři a každý chcete investovat 500 Kč měsíčně – tím se nám trochu zužuje okruh dodavatelů pevného připojení fakticky jen na UPC Mistral případně TESMedia a další provozovatele kabelového připojení k internetu.
Jenže ouha – pokud se začtete do Všeobecných podmínek, které tito provozovatelé vydávají, obecně jsou zajedno v tom, že nesmíte toto kabelové připojení umožnit používat třetím stranám, sankcí za to je odpojení. Tady už se musíte rozhodnout sami: buďto se na tuto podmínku vědomě vykašlete, nebo ji budete akceptovat a rozhodnete se pro jiného a dražšího providera.
Několik faktických poznámek k tomu: poskytovatel kabelového připojení má jen velmi málo možností, jak rozlišit, zda toto připojení s někým nesdílíte. Ostatně, pokud budete mít doma dva počítače připojené přes Mistral, podmínce vyhovujete, ale pokud máte doma jeden a soused také jeden, podmínkou neprocházíte. Takže problém se zužuje na to, zda bude více UPC chtít měsíční paušál, než dbát na tuto podmínku – a zatím je zkušenost taková, že proti simultánnímu připojení více uživatelů nijak nezakračuje. Odlišné zkušenosti hlaste na marigold@marigold.cz.
Podobně postupujte v případě že nemáte možnost připojení k internetu přes kabelovou televizi – v takovém případě musíte perlustrovat jednotlivá ISP. Doporučím nezačínat s velkými ISP, ale obrátit se na malé lokální firmičky a zejména na firmy nabízející připojení bezdrátovou sítí, to bude podstatně levnější a rychlejší, než připojení pomocí pevné linky Českého Telecomu. Pokud máte ještě chvíli času, počkejte na únor/březen, až dorazí nabídka ADSL od Českého Telecomu, i ta bude finančně zajímavá.
Pak už je jen potřeba rozpočítat náklady na internet mezi všechny zájemce – nezapomínejte na to, že některé firmy vyžadují připojovací poplatek a také nezapomínejte na jistý faktor zmlsanosti: vyplatí se koupit připojení rychlejší a kvalitnější, protože ho jistě rádi využijete a také se vyplatí investovat do linky, kterou lze ještě kapacitně povýšit, abyste v případě rostoucího počtu zájemců o vaši komunitní síť měli možnost přidat na rychlosti. Například v případě UPC Mistral kupujte linku o kapacitě 320 Kbps, nikoliv 128 Kbps – pokud jste na připojení ve třech lidech, oceníte vyšší rychlost.
Dohoda na podmínkách provozování sítě
Kromě financí se musíte dohodnout také na jisté ohleduplnosti při vzájemném provozování sítě. Měli byste si jasně říci, že je potřeba neprovokovat ostatní, tedy nepokoušet se o hackování a scanování z vaší komunitní sítě. Také byste se měli shodnout na podmínkách provozování služeb sdílení souborů, jako je Kazaa nebo Direct Connect. Všechny tyto služby jsou schopné internetové připojení sítě naprosto zahltit, navíc například na lince UPC Mistral i na rychlosti 320 Kbps trvá stažení DivX filmu desítky hodin. Po tuto dobu by ostatní prakticky nemohli s internetem pracovat.
Pro takový případ jsou dvě řešení – buďto se domluvíte na tom, že takovéto služby jednoduše používat nebudete (nebo na nočních časech, kdy je lze používat), nebo si na svém routeru nastavíte traffic shaping, omezení šířky internetového pásma pro jednotlivé uživatele. Tak zajistíte, aby z linky o kapacitě 320 Kbps mohl každý uživatel uříznout maximálně 110 Kbps apod. Ovšem nastavení traffic shapingu umožňují jen lepší hardwarové routery nebo si ho musíte nakonfigurovat na Linuxovém routeru sami a už to chce nějakou znalost Linuxu… ostatně více o tomto problému byste našli kupříkladu zde.
Také je třeba si vyjasnit, zda chcete mít ve vnitřní síti nějaké FTP, mail a web servery – obecně bych to spíše nedoporučoval, protože přípojná linka by tím byla zbytečně vytěžována a za pár korun si dneska takové servery můžete pronajmout.
A aby pan Špidla nepřišel zkrátka tak trocha účtařiny…
Někdy se lidé ptají, jak je to s takovou komunitní sítí po stránce legální. Zatím je to poměrně jednoduché – občané se mohou libovolně skládat a pořizovat si společně služby nebo výrobky. Samozřejmě do doby, než z takovéto činnosti vykážou zisk – pokud by zisk vykázali, jest potřeba ho zdanit, aby socdemácká vláda měla z čeho rozdávat. Zdanění případně provedete patřičným formulářem v případě, že chápete, jak se vyplňuje. Spíše bych vám ale doporučil zisk z této činnosti nevytvářet – berte to tak, že případný zisk stejně putuje do upgrade vašeho hardware, s nímž tuto činnost provozujete, takže zisk kde i onde žádný. V každém případě je dobré si vést evidenci kde jste komu co zaplatili a kde zase kdo platí co vám. Kontrola finančákem je ale velmi nepravděpodobná do okamžiku, než vás soused práskne nebo než začnete počtem zákazníku ohrožovat velká ISP…
A teď už síťujeme
Je nutné si uvědomit, že komunitní sítě jsou zpravidla sítě malé a tedy si v nich vystačíme s řešeními, které pro větší sítě nejsou příliš použitelné a znamenaly by značná omezení. Typické komunitní sítě mají desítku uživatelů a použitá technologie propojení hodně záleží na tom, jak jsou od sebe jednotlivé počítače vzdálené a jaké překážky je pro jejich propojení třeba překonat.
V zásadě existují tři metody propojení:
- kabelovým ethernetem
- radiově, dnes nejčastěji a nejvhodněji WiFi sítí
- opticky – optickým pojítkem Ronja atd
Kabelový ethernet
Tato metoda je do určité složitosti a velikosti sítě nejlacinější, už proto, že PCI karty do počítačů i další síťové prvky jsou poměrně laciné a síťovou kartu seženete i pod 500 Kč. Problémem je v prvé řadě cena kabelu – ta se pohybuje kolem 10 Kč s DPH, pokud nemáte extra dobrý zdroj. Druhým problémem je maximální délka metalického vedení – Fast Ethernet 100 Mbps má omezení délky kabelu na 210 metrů, Gigabit Ethernet na metalickém vedení dokonce na 25 metrů na standardu 1000Base-CX a cca. 100 metrů na standardu 1000Base-T, ale to už je pro komunitní sítě přílišný luxus. Standardní 10 Mbps ethernet je omezen na 100 metrů, pokud použijete tlustokabelážní verzi 10Base5, pak na 500 metrů. Tyto vzdálenosti lze zvýšit použitím opakovačů, repeaterů, ale to je už moc drahá legrace na komunitní sítě.
Z toho vidíte, že propojení dvou počítačů vzdálených 200 metrů rychlostí 100 Mbps vyjde cenově na nějakých 4000 Kč (kabeláž, koncovky, doporučil bych značkovou síťovou kartu). To je ale pořád méně, než za kolik byste pořídili bezdrátové připojení.
Další problémy jsou ale bohužel i konstrukčního charakteru. Ono těch 200 metrů totiž není vzdušnou čarou – musíte počítat s tím, že hodně metrů kabelu seberou různé zákruty. Navíc kabel nemůžete zase tak jednoduše natáhnout přes cizí pozemek – měli byste na to mít i nějaké povolení. Samozřejmě v rámci paneláku je to docela jednoduché, nejdříve si koupíte klubko motouzu a vyzkoušíte si, kolik metrů je to skutečně, ne odhadem – pokud byste se už blížili k hranici je lepší přesně vědět, jakou máte rezervu. Nu a pak kabel natáhnete. Pokud máte dobré vztahy s partajemi, můžete to táhnout pod parapetem balkonů, pokud jsou vztahy velmi dobré, můžete si kabel dokonce přikšírovat k nohám balkonového zábradlí.
Pokud se nechcete se sousedy domlouvat, bývá docela moudré a kompromisní řešení kabel nejdříve vyvést na střechu a poté jej ze střechy spustit dolů k přípojnému místu. Většina paneláků má na balkonové straně lišty kabelové televize, k nim můžete nenápadně připnout váš kabel klasickými plastovými kšandičkami. Do té lišty bych ho nedával. Zatím jsem s tím nezaznamenal problémy – lidi se málokdy montují do cizích kabelů a ani technici kabelových společností nemají přehled, co je jejich a co není, takže vám to nikdo řezat nebude.
Kabeláž na paneláku doporučuji vždy řešit na balkonové straně. Tam je totiž kabel spíše k přehlédnutí už právě pro zmíněné kabely od TV. Na přední straně domu je kabel dost nápadný a spíše si někdo bude stěžovat. Kabel byste také teoreticky mohli spustit instalační šachtou, ale je to dost náročné ji rozebrat tak, abyste tam kabel mohli pohodlně spustit a navíc jste tak omezeni na byty pod a nad vámi.
Propojení mezi dvěmi sousedními paneláky nebo domy obecně už taková legrace není. Ačkoliv „moderní“ sídliště mají panelové domy nedaleko sebe, takže z délky ethernet kabelu si těžkou hlavu dělat tolik nemusíte, hlavním problémem je fakt, že takové zavěšení kabelu jednak už není právně zcela v pořádku (ženete ho přes cizí pozemek) a také je kabel vidět, což spolu s první výtkou je už nepříjemné. Přesto můžete vsadit na kartu skutečnosti, že do kabelů málokdo má chuť se mnotovat, v takovém případě ale doporučím k zavěšení povolat přátele, kteří v lokalitě nejsou známi a vzít si na to nějaké slušivé montérky, aby vypadali úředně. Důchodci, kteří mají čas a životní náplň se vám do toho montovat, tak přijdou zkrátka, protože nebudou mít koho buzerovat.
Způsobů, jak natáhnout ethernetový kabel je více, ovšem před jeho nákupem doporučím informovat se, zda je samonosný, tedy zda se sám udrží ve vzduchu, nebo se vlastní vahou přetrhne. Doporučím pouze a jen nákup samonosného kabelu, protože natahovat ještě vodící lano je nepříjemná práce a vypadá to ještě nápadněji.
K samotnému zavěšení kabelu potřebujete buďto hodně provázků, kterými si pomáháte vytáhnout kabel na zavěšení, nebo v případě složitějšího terénu doporučuji cvičit lukostřelbu a k nastřelení provázku využít kuše. To není vtip – pamatuji si, jak jsme rušnou ulici magistrály přestřelovali kuší a jak bylo krajně nepříjemné, když jsme se trefili do špatného okna a samozřejmě ho rozbili. Takže to nejdříve natrénujte i s provázkem a ochrannou bambulkou na špičce šípu.
Posledním vážným problémem takto volně zavěšeného kabelu je jeho uchycení. Pamatujte na to, že 200 metrů kabelu něco váží, takže podle toho musí vypadat uchycení kabelu. Ihned zapomeňte na to, že uděláte uzel kolem sloupku, to byste kabel pravděpodobně polámali. Spíše už přivažte lanko kolem kabelu a teprve pak toto lanko přivázat na sloupek. Samotný kabel neuzlujte, maximálně omotávejte. Pokud nemáte nějaký příhodný sloupek, třeba na balkoně nebo na strojové šachtě výtahu, musíte si vyrobit vlastní úchytku a tam bude problém – nezapomínejte, že kabel má značný tah, takže je potřeba, aby tahová síla nepůsobila na přichycení takového úchytu přímo, ale v úhlu – šrouby uchycení by neměly být rovnoběžné se směrem natažení kabelu, ale měly by jít ideálně kolmo, jinak je kabel snadno při poryvech větru vytrhne a budete mít po vedení.
Radiové propojení WiFi sítí
Jak vidíte, natažení kabelu není vždy efektivní a jednoduché. Zatímco své dva sousedy připojíte kabelovým ethernetem, souseda v protějším domě bude nejlepší připojit do sítě pomocí WiFi. Za tímto účelem si bude muset pořídit za nějaké 3000 Kč WiFi kartu a pravděpodobně i za dalších 1000-2000 Kč anténu a něco kabeláže. Vy na druhé straně musíte mít odpovídající WiFi vybavení, o němž se zmíním později.
Anténu je potřeba přichytit tak, aby zvládala poryvy větru – dá se přichytit i na ta stará dřevěná okna, ačkoliv jim to při silném větru nedělá dobře. Praktická rada – když vrtáte do panelového bloku, abyste na něm udělali příchytku pro anténu, doporučím si vrtačku přivázat na krátké lano – už mi takhle jednou skončila o pět pater níže a byla to nejplacatější vrtačka, jakou jsem kdy viděl.
Nezapomínejte, že budete muset udělat v okně dírku pro anténní kabel. Matce vysvětlete, že tak zajistíte mikrovětrání vašeho zatuchlého pokojíku, u nových plastových oken za takovou funkci platíte tisícovku!!!
Radiové propojení má také svá omezení. Především musí být zajištěna přímá viditelnost, ačkoliv to také neplatí doslova. V „moderních“ panelákových sídlištích se dá snadno odrazem dosáhnout toho, že se signálu podaří probojovat až za roh, kde byste ho nečekali. A v takovém případě nepomůže nic jiného, než to zkusit – tedy vzít antény a laborovat s tím.
Propojení WiFi sítí lze také doporučit všude tam, kde je potřeba signál distribuovat do více míst, u nichž lze předpokládat nižší datové toky – což počítače jednotlivců zpravidla jsou, pokud z nich nechtějí streamovat vysoce kvalitní video. Například tahat dvě desítky ethernetových kabelů přijde na vyšší peníze už i proto, že budete muset koupit větší hub, ale lze také přijmout argument, že cena za jeden port hubu dnes je velmi velmi nízko a nehraje to takovou roli. Ovšem v případě WiFi vám na připojení několika desítek až stovek účastníků stačí jediný access point v ceně deseti tisíc Kč a navíc na straně administrátora stačí jednou vybudovat anténní systém a ostatní uživatelé se již na tento systém nasměrují a administrátor jim pouze povolí přístup. I proto je WiFi pro komunitní sítě tak oblíbené – ze strany administrátora vyžaduje minimum fyzické práce.
Optické propojení
Přiznám se, že k optickému propojení mám trochu odpor. Především komerční produkty pro optické propojení jsou drahé a nekomerční jsou zase pracné na vlastní výrobu. Navíc optické propojení je vhodné jen na propojení dvou bodů, nelze ho používat k propojení více bodů najednou jako WiFi. A také je docela náchylné na mlhu. Shrnuto a podtrženo pro běžně technicky erudovaného maníka od počítačů není optické propojení zrovna nejlepší řešení, člověk už musí být velký fanda, aby se do něčeho takového pustil. Pokud po tom toužíte, doporučím stránky projektu Ronja a také mi to nedá, abych nevzpomenul problémů, které s infračerveným pojítkem měl jeden z marigoldů, když si takto s přáteli před lety vytvářel na Letné síť, dnes již samozřejmě nahrazenou rádiem. Nu, byly to tehdy legrační časy…
A co potřebuje za techniku administrátor?
Už jste asi zjistili, že nejvýhodnější bude kombinovat kabelový ethernet pro blízká připojení spolu s WiFi připojením pro vzdálenější a komplikovaněji přístupné uživatele.
Celá taková síť ale ještě potřebuje svoji mozkovnu, v daném případě router. Router se stará o směřování provozu mezi jednotlivými prvky sítě a internetem. Právě výběr routeru bude také docela klíčovou záležitostí pro vaši síť.
Především se musíte rozhodnout, zda si pořídíte hardwarový router nebo router softwarový, postavený nejčastěji na Linuxu. V krátkosti výhody a nevýhody:
Softwarový Linuxový router
Potřebuje pro svoje fungování nějaký vyřazený počítač, ideálně najaké staré Pentium se 64 MB RAM a pevným diskem. To znamená, že toto řešení generuje nepříjemný hluk a odebírá nějakou energii. Navíc je potřeba takové řešení konfigurovat a to není práce pro lidi, kteří si s Linuxem nerozumí. Výhodou ale je fakt, že si zde můžete více vymýšlet a pokud tomu rozumíte, můžete dělat větší správu a podporu uživatelů. Bohužel vám to také sežere hodně času. Nutno dokoupit hub pro možnost připojení více uživatelů kabelovým ethernetem a také WiFi access point. Pro pořádek dodávám, že router si můžete udělat i na jiném operačním systému, například na Windows, ale to byste si museli Windows koupit a dokoupit k tomu zpravidla i nějaký soft navíc a to už vás vyjde levněji si pořídit router hardwarový.
Hardwarový router
Je jednoúčelovým zařízením, zpravidla již vybaveným také hubem a lze je zakoupit i ve verzi s WiFi access pointem. Hlavní výhodou je nízký odběr elektřiny, žádný hluk a jednoduchá konfigurovatelnost povětšinou přes webové rozhraní. Mnoho takzvaných broadband nebo soho/home routerů bývá vybaveno jednoduchým firewallem, DHCP serverem a dalšími pokročilými síťovými funkcemi. Ale kupříkladu WEB, mail nebo FTP server si na hardware routeru samozřejmě nerozchodíte. Otázka je, jestli to chcete.
Pokud se nehodláte mořit s Linuxem, jednoznačně doporučím hardwarový router – jeho spolehlivost je vysoká a lepší zařízení nabízejí značný komfort a více funkcí, než byste mohli potřebovat při tak malé síti. Ostatně přehled hardwarových routerů s WiFi najdete u nás na tomto místě.
Nezapomínejte ale i na to, že můžete koupit také hardwarový router bez WiFi a WiFi access point k němu později dokoupit a připojit.
Pokud budete připojeni do UPC Mistral, doporučuji nekoupit jinak velmi dobrý D-Link 614+ - tento broadband router si neumí poradit s DHCP serverem Mistralu a musíte si koupit pevnou IP adresu. Naopak docela spolehlivá jsou řešení od SMC nebo dražší, ale velmi kvalitní Linksys nebo Netgear (pro něj jsem u nás zatím nenašel rozumného prodejce s broadband routery). Tato zařízení se vyznačují možností připojení 4 počítačů Fast Ethernetem, dále mají WiFi a připojení k pevné lince nebo kabelovému modemu. Mají DHCP server, takže uživatelé se do vaší sítě jednoduše připojí, můžete také povolovat jen určMají DHCP server, takže uživatelé se do vaší sítě jednoduše připojí, můžete také povolovat jen určité uživatele, aby se k vám přes WiFi nepřipojoval každý opruz, prostě už jsou to nadupané broadband routery v ceně 5000 – 10000 Kč. Výběru home routerů se budeme věnovat někdy příště podrobněji.
Pokud byste potřebovali další informace o výstavbě malých počítačových sítí, odkážu vás na hezký článek Domácí počítačová síť na serveru Zvedavec.org – tam najdete mnoho podrobností a rad, které se mi nechtělo sem psát, když předpokládám, že mnoho z toho víte. Začínajícím windowsákům to ale velmi pomůže. Samozřejmě i na toto téma vyšlo mnoho knih.
Pokud si pořídíte takový broadband router vybavený WiFi, pak si potřebujete jen do něj zadat parametry internetové sítě, tedy DNS, IP adresu atd – v případě, že jedete přes UPC Mistral nebo jinou síť nabízející konfiguraci přes DHCP, stačí to sdělit routeru a on si sám načte konfiguraci přes DHCP. Pak připojíte do portů počítače připojené kabelovým ethernetem a anténní kabel do konektoru externí antény v případě, že máte broadband router vybavený WiFi a možností externé antény (pozor, bez možnosti připojit externí anténu ho raději nekupujte). Na připojených stanicích nastavíte také DHCP a všechno by už mělo začít fungovat – vaše komunitní síť jede. Nu, sami uvidíte, že tak prosté to nebude a že si s tím chvíli užijete – třeba jen krimplování konektorů ethernetu, nebo montáž antény, to jsou věci, kde člověk musí mít chvíli praxe.
K anténám se také vrátíme později. Dlužno dodat, že dobrý access point by měl mít možnost připojit dvě externí antény tak, abyste si mohli připojit například dvě sektorové antény...
Komunitní síť žije…
Tak to je zhruba všechno, co jsem vám chtěl říct konkrétního ke komunitním sítím. Chystáme pro vás také přehled všech možných WiFi sítí, kde budou zanesené i sítě komunitní pro případné zájemce. Také bych rád poznamenal, že i CzFree.Net je z tohoto pohledu sítí komunitní, ačkoliv nepoměrně složitější, než síť, kterou jsem vám zde radil, jak postavit. Na malé komunitní sítě si vystačíte v podstatě bez větších znalostí a s pár drobnými radami a penězi investovanými do hardwarového routeru ji jste schopni docela rychle a spolehlivě postavit. Udělat ale velkou síť už tak jednoduché není. A právě proto bude CzFree.Netu věnovaný samostatný článek.
Poznámka na závěr – pokud nějakou takovou komunitní síť znáte, stavíte nebo máte, napište nám to do diskusního fora. A pokud byste se chtěli s ostatními podělit o svoje zkušenosti a napsat nám, jak taková výstavba komunitní sítě u vás probíhala, určitě mi napište email. Ostatní to bude jistě také zajímat.
