Vloni jsem si dal závazek dodělat knihu věnovanou moderním mobilním telekomunikačním sítím. Zhruba jsem ji dodělal. Chyběly mi kapitoly věnované kusům GSM sítí, které se nikdy moc nechytily (jako HSCSD), pár textů kolem nových konceptů v sítích 4G a 5G, které ještě ani nemají standard. Před pár dny jsem ji celou vyhodil. Smazal.
Vždycky jsem si uměl představit, pro koho své knihy píšu. Po dvaceti letech jsem se stal takřka klasikem žánru. Jenže moji někdejší čtenáři nejsou už progresivní dvacátníci, ale čtyřicátníci, kteří mají jiné povinnosti, než měnit svět. Mobilní technologie je zajímají okrajově. Už nepotřebují vědět, jak funguje kombinace signálu ortogonálním posunem. Už prostě věří, že funguje. A dnešní dvacátníky to vlastně nezajímá vůbec. Možná by je to zajímalo, kdybych uměl mluvit jejich jazykem. Krátce, stručně, hustě, ty pičo to by bylo cool. Možná by nepomohlo ani to. Možná už ani neexistuje ta latentní poptávka, ta zvědavost, jaká existovala před dvaceti lety, když vznikal Mobil server, i když si myslím, že naším největším úspěchem tehdy bylo, že něco, co lidi docela zajímalo, jsme dokázali vysvětlit tak, že to bylo pochopitelné a ještě to nevypadalo nafrněně, exkluzivisticky, jako redakční elitářský snobismus a nadřazenost. Možná by nějaký šikovný youtuber uměl probudit zájem mládeže o to, jak dostat více užitečného signálu do omezeného pásma, o SDN nebo třeba AI. Já to neumím, o video jsem se několikrát pokoušel a vcelku bezúspěšně, mou doménou zůstane psaní a moje generace.
To byla první část úvahy. Přiznání si, že do cílové skupiny, ke které promluvit umím, už nemám co předat. Jasně, že by si řada lidí koupila moji knihu z povinnosti, pro případ, že by je to zajímalo. Asi by mě odcitovalo ještě pár dalších diplomek, jenže už třeba ne doktorátů. Připusťme si, že v moderních technologiích se Česko nikdy nestalo (až na velmi striktní výjimky) zřídlem evoluce (natož revoluce). V podstatě tu neexistují firmy, které by nějak zasáhly do vývoje mobilních sítí (omlouvám se, jestli jsem na výjimku potvrzující pravidlo zapomněl). I ta "research centra" při univerzitách zacvakaná operátory jsou spíše PR polibkem z útrpnosti, kde se levnými českými mozky ověřují myšlenkové modely ze zahraničí, ale že by se tam na něco originálního přišlo, to mi uniklo, nebo to zůstalo tak tajnou ingrediencí cizího výzkumu, že to až potvrzuje má slova. To ale jenom znamená, že vlastně nepotřebujeme lidi, kteří by mobilním sítím do nějakého většího zanoření pod povrch rozuměli. A moje kniha by byla zbytná. To byla ta druhá část úvahy: v ekonomice laciných montoven a post-otrokářského systému je vydávání takových knih výsměchem sama sobě.
Ještě chvíli jsem myslel, že bych to tradičně hodil na web. Jenže aby to nebyl jen text (Gitbook pokus zde, jak vidno, je to na prd), potřebovalo by to větší schopnosti grafické úpravy, než jaké spolu s nedostatkem času do toho zvládnu obětovat.
A tak jsem to v jedné technodepresivní chvilice vzal a zamyslel jsem, co jsem od toho očekával. Návrat zájmu lidí o moderní techniku? Nesmysl, už to nikoho z těch, ke komu umím promluvit, nezajímá. To, že si vydělám na nového iMacka a nahradím deset let starou plečku, kterou jsem ale neinovoval, protože mi v zásadě vyhovuje? Se vším ohledem k pochybám nad tím upgradem je to navíc při českých honorářích vyloučeno.
A tak jsem to vzal a vyhodil.
A jediné, co jsem si z toho nechal, kromě paběrků textů poházených po disku (důsledek mého chaotického způsobu vzniku díla) je obsah knihy. Tak nějak si ještě říkám, že by vlastně bylo zajímavé z toho udělat příběh pro šestiletého Vojtu (a samozřejmě o něco později pro Mariánku). Polokreslenou knížku pro děti, ve kterých by to jednou třeba pomohlo zájem o techniku a její fungování probudit. Alespoň pro ty vlastní, kdyby mě jednou napadlo, jak jim to podat.
V zemi, která bojuje sama se sebou, není na tvorbu místo. Natož nálada.
