Dělat něco pro svoje zdraví v době, kdy je pohodlnější a oceňovanější dělat něco proti němu, je těžké. Hlavně z pohledu sebemotivace, tedy z toho, vyhoupnout se k tomu. Moderně se říká, dostat se z komfortní zóny, ale to je békovina, ve skutečnosti jde o to, svou komfortní zónu rozšířit.
Začal jsem zase běhat. Nikomu to necpu (aj blog jsem si na to šoupl bokem), vím, že někteří jsou na to alergičtí, ale baví mě to a zase jiní chtějí vědět, jaké to je, když tlustá kancelářská krysa začne běhat. Jestli to vůbec jde.
Inu, jde to. Vlastně jsem začal “zase” vloni v září a myslel jsem si, že v zimě toho nechám, abych to “zase” neodstonal. Neměl jsem žádný extra plán, ještě v září to bylo jen takové to “no, však uvidíme, trochu zhubnout, trochu se protáhnout a tak vůbec, to neškodí”. Měl jsem problém uběhnout dva kiláky, auta na silnici mě zdvořile objížděla, děti na zadních sedadlech těch vozů si mě fotily a přidávaly na Instáč.
První běh v září jsem běžel ze všech sil. Dva kiláčky a nebyl jsem extra spokojenej. I ten druhý ze všech sil, ale sil nebylo moc. Při třetím jsem si přečetl, že běhat se má hlavně pomalu a tak jsem zpomalil. Najednou to bylo mnohem lepší. Bál jsem se, že se mi budou ostatní běžci smát, že jsem pomalý. Ukázalo se, že se nesmějí, protože vědí, že běhám pomalu z nějakého důvodu. Na tréninku se běhá tu pomalu, tu rychle, tu divně, tu správně, nikdo nemůže vědět, proč zrovna běžíte takhle.
Ponaučení 1: Běhej pomalu.
V září jsem naběhal přes 50 kilometrů, teprve v půlce měsíce mě napadlo začít si to zaznamenávat. Pořídil jsem si Runkeeper do mobilu a byl jsem spokojený, protože mě to k něčemu vedlo. Běžecký deník bych tomu neříkal, ale vždycky, když jsem pochyboval, jestli je to běhání k něčemu, podíval jsem se do toho, co jsem naběhal a potěšilo mě to. V říjnu jsem naběhal přes 100 kilometrů, což byl ještě v půlce září můj plán do konce roku. Měl jsem radost.
Ponaučení 2: Měřte si, co naběháte.
V listopadu začalo být hnusně. Možnost byla, přesunout se na pás do fitcentra, kde budu vypadat trapně. Druhá možnost byla, nějak to pořešit. Koupil jsem si časopis o běhání a tam psali, že do plískanic je dobrá větrovka a funkční tričko. Koupil jsem si obojí, obojí to nejlevnější, protože jsem nevěděl, v čem je dražší lepší. Najednou jsem mohl vyběhnout do slejváku a doběhnout v pohodě, jen s orosenýma brýlema. Bavilo mě to, že po socialisticku poroučím větru a dešti. Baví mě, že stačí se dobře obléknout a počasí mi může políbit.
Ponaučení 3: Funkční oblečení funguje. Kupte klidně to nejlevnější, hned!
V prosinci mě začaly bolet kolena. Poradil moudrý kamarád a moudrý časopis: rozhodně si koupit lepší boty. A protože už vím, že budu nějakou dobu běhat, tak na nich už nešetřit. Místo bot za devět stovek se připravit na třílitrovou investici. Udělal jsem to, koupil si boty sobě na míru a bolest zmizela po prvním běhu. Že si běháním ničíte kolena, to je mýtus nebo následek toho, že běháte špatně a v mizerných botách.
Ponaučení 4: Kupte si dobré boty na běhání a na nich nešetřete.
V lednu fakt přituhlo, jenže se taky projevily odběhané kilometry. Najednou jsem běhal dál, běhal rychleji. Kromě toho se ukázalo, že jsem zhubnul, už jsem se nemusel ve dveřích do kuchyně natáčet bokem a moje civilní oblečení, co jsem si kupoval v obchodě s potahama na balóny, na mě najednou visí nejako elasťáky, ale jako … no jako potah na balóny na štangli. A tak bylo potřeba znovu dokoupit pár kousků oblečení, už nejenom na běhání. Tentokrát poradily časopisy, články na netu, kamarádi. Už jsem si kupoval lepší, dražší, už jsem taky věděl, co od toho potřebuju a co mi chybí. Staré a levné se hodí, když o nic nejde a na střídačku, abych neběhal v propoceném.
Ponaučení 5: Funkční oblečení holt budete kupovat průběžně a připlatit si, má smysl, když už víte, za co.
Jestliže jsem v prosinci se starýma botama měl problém uběhnout dvacet kiláků, v únoru mám nižší váhu, nové boty a projevuje se to. Dvacetikilometrové úseky zařazuju jednou za týden, za dva, jako rutinu. A láká mě víc. Vím, že ze mě nebude už nikdy sprinter, ale proč bych nemohl pobíhat po horách tam, kde normální turisti chodí? Podat rozumný výkon není nijak přehnaně těžké, chce to jen naběhat vzdálenosti, jak běžci říkají, objemy. Kdysi jsem 100-150 kilometrů měsíčně považoval za neřešitelné fyzicky i časově, najednou to jde.
Ponaučení 6: Co nenaběháš, to neokecáš. Ale když naběháš, můžeš si dát trasu, o kterých se ti dřív ani nesnilo. A zrychlit!
V březnu jsem měl strašně málo času, po večerech je tma, bylo těžký to nějak vymyslet. Bylo potřeba zařadit běhání do života tak, aby to z obojího nedělalo ústrk. Vymyslel jsem běhání z práce. Šlo jen o to, sednout k počítači, vymyslet trasu a spočítat to tak, abych skloubil čas na běhání s časem na přepravu do práce či jiným časem tak, abych fakticky čas ušetřil na obojím. Dnes doběhnu z práce o deset minut později, než když jedu MHD - a při tom ušetřím 1 Kč na jízdence a naběhám 7 km. Fajn!
Ponaučení 7: Už víš, že není zbytečné zařadit běhání jako součást života.
V dubnu jsem si dovolil uběhnout 30 kilometrů v kuse, s pár kamarády. Byl to spíš výlet, než závod, dobře jsme se pobavili, trvalo nám to tři hodiny a já byl spokojený, že jsem uběhnul v kuse tolik. O dva týdny později jsem si dal půlmaraton a uběhnul jsem ho ve vcelku slušném tempu, na které jsem původně ani nepomýšlel. Dal jsem se strhnout atmosférou a protože jsem měl naběháno, nebyl ani jedno problém.
Ponaučení 8: Běhání je radost a morální vzpruha, která se zhodnotí, kde to třeba ani nečekáš.
Je květen. Mám o dvacet kilo méně, než když jsem začal běhat. Koupit si musím prakticky všechno oblečení nové, je mi jen to na běhání. Tak na běhání alespoň nové boty. Jsem pán tvorstva, akorát mě chytla jarní alergie. Naderu se práškama tak, že usínám ve stoje, ale nepomáhá to. Nikdy mě to tak nebralo. Alergolog soudí, že je to tím, že jsem tolik zhubnul, alergie se mnou mává víc a potrvá to, než si imunitní systém zvykne na velikost těla. Seru na jeho kecy i na to, že ze mě tečou sople jak z hadice a rozhodnu se dát si na odreagování pět kiláků v ostřejším tempu, abych si srovnal srdeční tep. Na třetím kilometru mě překvapí, že ležím obličejem v hlíně a nepamatuju se, že bych si lehal. Až doma při průzkumu trasy z dat Garminu zjistím, že jsem na čtyřicet vteřin omdlel.
Ponaučení 9: Sebejistota zabíjí. Když signalizuje tělo i doktor, poslouchej.
Dívám se na data běhů i články, co jsem si psal k běhání. Bavím se o běhání s lidma, s nimiž jsem se o tom nikdy dříve nebavil. Zjišťuju, že co motivuje mě, jiné často nezajímá a opačně. Každý jsme si v tom našli něco svého. Něco jsem si myslel první měsíc, něco jiného mě na tom baví dneska. Ale téměř každý, kdo s tím začal a vydržel přes první dva-tři měsíce, u toho spokojeně zůstal. Budou vás masírovat, že takhle od základů změníte svůj život, ale kašlete na hesla. Spíš si prostě jen najednou najdete něco, co vás bude bavit. Typicky to, že najednou máte čas v kuse jen pro sebe a můžete si promýšlet to, co byste před tím promýšlet nestihli.
Ponaučení 10: Najednou vám zbude čas na přemýšlení. To může být i nepohodlné, pokud na to nejste zvyklí.
Možná stojí za to zkusit běhat. Možná máte dobrý důvod, proč to zkusit nechcete. Možná tvrdíte, že už jste na to starej, tlustej kardiak a máte málo času a to je ten důvod. Na to všechno je snadná odpověď. Měl jsem všechny tyhle důvody a stejně to šlo. Půjde to i u vás. Pravděpodobně i v těch botách, co máte na sobě právě teď.
Zbytek už je jen výmluva.
Tož tak.
