O zákazu kouření už bylo napsáno už skoro všechno. Nebudu se opakovat a nudit banalitami, jenže hřebíček na hlavičku se uhodil málokde.
Zákaz kouření je především obrovským selháním samoregulace odvětví. A důkazem toho, že nejsme schopni se shodnout ani na vcelku banální věci, kterou by bylo jinak možné označit za základní slušnost: nehulit někomu do tváře a nechat někoho hulit, abych tak řekl. Respektovat svobody obou stran.
Kuřáci se dneska tváří, že je jim systematicky ubližováno a jsou pronásledováni. Ve skutečnosti za toho čtvrt století, co diskusi o kouření v hospodách registruji, se mi nesčetněkrát stalo, že na prosbu k lidem, kteří si sedli o stůl vedle a zapálili si, zda by nemohli alespoň při jídle nekouřit, mi někdo demonstrativně vyfoukl čmoud do obličeje. Stejně jako často típli. Ve skutečnosti měli posledních mnoho století kuřáci navrch nad nekuřáky a přizpůsobovalo se jim všechno včetně popelníků na úřadech (a kdy jindy si pamatujete, že se úřad přizpůsobil). Teprve před krátkou dobou se karta začala obracet. Zjednodušeně řečeno, byla to ta spodní sorta kuřáků, která nebyla ochotná přemýšlet o kompromisu a nějaké samoregulaci. Mohli to být hospodští z venkovských hospod, kdo by navrhli a realizovali nějaká opatření, která by uspokojila všechny. Nebyli. Nerealizovali. Jen ti osvícenější v množství spíše malém zavedli skutečně stavebně oddělené a větrané prostory, kde si jedni i druzí nevadili. Ti druzí neochvějně hájili své právo hulit kdykoliv a kdekoliv, pojali to jako svatou válku za svá práva. Jenže když se někde bojuje válka, vždycky někdo musí prohrát. A tak to už šlo po sestupné spirále, protože do věci se vložil stát a jeho regulace má být až tou krajní možností, když nic nespěje k dohodě. Nespělo. Šlo o válku. Tak na to vlítl s brutalitou sobě vlastní, padni komu padni.
Situace se teď vychýlila na druhou stranu. Teď zase bude pruda s militantníma nekuřákama, kteří seřvou a nechají policejně popotahovat kuřáka, kteří si zapálí v rohu dobře větrané místnosti u okna, kde nikoho neobtěžoval.
Řešením je, ukončit válku. Tolerovat se, dohodnout se, v rámci lidské slušnosti. V rámci respektování druhých na obou stranách. Jistě je to těžší na vesnici, kde hospoda a cigáro patří k sobě, ale je lepší dělat sádrokartonovou stěnu mezi lokálem, než stěnu z nenávisti mezi lidmi.
Jen to všem mělo dojít dřív. Kéž by nám to došlo alespoň teď.
Věnováno hospodským, kteří se s tím něco dělat snažili a teď na to doplatili, biti jsou z obou stran.
