Vladimír Dlouhý se sugestivně ptá, zda opravdu potřebujeme tolik gymnázií, poskytujících všeobecné střední vzdělání, když je málo řemeslníků? Prezident Hospodářské komory a bývalý prominentní komunista nám sugeruje, že je něco ve vzdělávacím systému špatně, když mladí preferují gympl před učňákem a když existují vysokoškolské humanitní obory.
V momentě, kdy se v zájmu propagace zvrácené myšlenky cut-off skóre (limitu počtu dětí, které mohou jít na gymnázium) do informačního prostoru dostávají i tyhle regulátorské nesmysly, si dovolím opřít se o data. Konkrétně o každoroční zprávu Nezaměstnanost absolventů škol se středním a vyšším odborným vzděláním za rok 2018, kterou vydává Národní ústav pro vzdělávání. V rámci této zprávy se vyhodnocuje úspěšnost absolventů z jednotlivých oborů.
Zprávu doporučuju pročíst všem, co chtějí vést zasvědcené hovory o užitečnosti studijních oborů. Plyne z ní několik věcí:
- absolvent gymnázia má na trhu vždy lepší pracovní uplatnění, než absolvent středoškolského oboru bez maturity a v řadě případů lepší, než středoškoláci s maturitou.
- nejproblematičtější profesí z pohledu zaměstnatelnosti jsou cukráři, těch je obecně nadbytek, ale po jejich rekvalifikaci nikdo z politiků či průmyslníků nevolá
- problematickou profesí jsou pomocné profese (uklízeči), gastroprofese (kde se počítá s vyšším vlivem švarcsystému), ostraha (nekvalifikovaná profese) a stavební profese (ačkoliv se tvrdí, že lidí je tam nedostatek). Proč asi? Protože vydělávají nejméně a lidi na ně pokud možno nechtějí…
- všechny vysokoškolské studijní obory mají lepší uplatnění, než středoškolské s maturitou natož učňáky. Prakticky ve všech oborech (humanitních i technických) je nezaměstnanost blízká nule, nejvyšší nezaměstnanost je paradoxně mezi VŠ a SŠ pedagogy (což je regulovaný trh).
- při porovnání výsledků nezaměstnanosti a poptávky mezi obory a kraji je zřetelně vidět, že výrazným problémem je naopak nízká mobilita zaměstnatelných v rámci ČR. Zatímco v jednom regionu je profese přetížená, jinde má větší míru nezaměstnanosti. Jenže stěhování je drahé, dojíždění je také drahé a získání bydlení rovněž drahé, takže se to lidem nevyplatí tolik řešit. Je to výrazně větší problém, než kolik by přineslo uzavření humanitních oborů a povinný nástup jejich studentů na zedníky… (viz tabulka níže)
Pár tabulek ze zprávy o nezaměstnanosti čerstvých absolventů podle oborů jejich studia
Tato čísla samozřejmě mohu mít svou kritiku. Především se často připomíná, že studenti humanitních oborů určitě končí jako obsluha Mekáče. Podle zprávy ovšem míra opuštění oboruje mezi všemi obory vzdělání velmi vyrovnaná. Zhruba třetina lidí pracuje v jiném oboru, než vystudovali, výrazně méně (pětina) je to u jednoduchých stavbařských profesí, nejspíše proto, že z nich není s takovým vzděláním kam odejít. Počet pracovníků v mekáči z humanitních studií bude tedy velmi vyrovnaný s elektrikáři. (A teď vážně, podle samotného Mekáče jde u VŠ studentů hlavně o práci PŘI studiu).
Co ve zprávě není, je průměrná míra výdělku za jednotlivý obor. Jiná zpráva ČSÚ je v tom opět výživná. Nejlépe na tom jsou nejrůznější vysokoškolsky vzdělané profese s výjimkou vzdělávání (VŠ i SŠ) – je v podstatě jedno, jestli učíte na univerzitě na humanitním oboru nebo technickém, v privátní sféře svého oboru byste se měl lépe (a živí vás hlavně soukromé melouchy a granty). Z dat ČSÚ také plyne, že výrazně hůře jsou hodnocené „administrativní a podpůrné činnosti“ a „Ubytování, stravování a pohostinství“, tedy středoškolské obory či gymnaziální obory. Dá se obecně říct, že jako průměrný automechanik dostanete více peněz, než jako běžný administrativní pracovník bez VŠ vzdělání. To asi nepřekvapí.
Lépe přeskládaná data o mzdách v oborech zde a zde.
Jen pro porovnání: stavební dělník má hrubého cca 14 000 Kč, dělník na výkopy cca 21KKč, tedy stejně, jako všeobecní administrativní pracovníci nebo řidič autobusu. Vysokoškolské vzdělání jakéhokoliv charakteru zpravidla znamená, že se člověk dostane k částce 30 000 Kč a více měsíčně. Jen špičkově placení řemeslníci si podle těchto dat přijdou na stejné peníze, jako průměrně placení vysokoškoláci všech oborů a prakticky nikdy ne natolik, jako vysokoškoláci z momentálně nejpožadovanějších oborů v IT či financích. Řemeslo možná má zlaté dno, ale to je stále příjmově pod vysokoškolskými profesemi.
https://kupnisila.cz/prumerna-mzda/
Je tu prostor pro nějaké sociální inženýrství ve smyslu direktivního komandování žáků od jednoho oboru k druhému?
Teoreticky ano, pokud by se nám podařilo většinu dětí přesměrovat k programování v C++, bylo by to celospolečensky zajímavé. Bohužel celá řada dětí nejeví o moderní programování zájem a z nejrůznějšího důvodu nemají schopnosti být v něm ani podprůměrně dobří. I to je důvod, proč si volí jiný obor. Často také nemají chuť pokračovat ve vzdělávání.
A tím se dostáváme k problémům reálnějším, než je zájem o humanitní obory. V českém vzdělávání a pracovním trhu je jich bohužel celá řada.
Za prvé je tu nízká atraktivita učňovského vzdělávání jako takového. Řada oborů prochází přerodem, na který učňovské školství ještě nestihlo adekvátně reagovat a je zřejmé, že při nástupu do praxe nebude mít učeň adekvátní vzdělání nabízené práci. Učňovské vzdělání navíc historicky patří mezi nejnižší vzdělání (po základním) a v globalizovaném světě na něj nejvíce působí konkurence zemí, které mají dostatek pracovníků ochotných pracovat za málo. Učňovské pozice ve výrobě jsou nejvíce ohrožené ztrátou místa a „čínskou cenou“, za nízký plat se člověku dostává pramalé jistoty osobního rozvoje ve firmě. Doby, kdy pracovník mohl celý život pracovat v jedné firmě, jsou ty tam – už to není pravděpodobné. A tuto nejistotu si lidé uvědomují. Učňovské a středoškolské odborné vzdělávání dnes spojují turbulentní (prekariátní) pracovní uplatnění s nízkou odbornou schopností přizpůsobit se změnám na pracovním trhu.
Za druhé je tu nevyrovnaná kvalita středního a vysokého školství. Školy jsou placeny od hlavy, jejich zájem je tedy nechat dostudovat, nikoliv pilovat kvalitu. Dokud se nezmění systém odměňování, nezlepší se to. Na druhou stranu ale zejména vysokoškolské vzdělávání naučí studenty postarat se samy o sebe a už v průběhu školy si najít brigádu a profesně růst. Je také dobré povšimnout si, že propagátoři cut-off skóre a myšlenky zlatého dna řemesla mají své děti na soukromých školách, nikoliv na státním učňáku.
Za třetí jsou tu firmy, které chtějí, aby jim stát pokud možno zdarma vzdělával unifikovanou pracovní sílu. Firmy řadou opatření drží na nízké úrovni platy v méně kvalifikovakých odvětvích, naopak v odborných odvětvích, kde je snadné se uplatnit v zahraničí, šly platy razantně nahoru. A zase: zvýšení platů by více prospěla kvalitnější výuka jazyků a seznámení s cizím prostředím, které by zvýšilo přeshraniční mobilitu pracovní síly a tím zvýšilo platovou konkurenci. Stát je držen v kleštích ekonomickou realitou: kdyby razantně bojoval o zvýšení platů, řada firem by z Česka odešla za levnou prací dál na východ a poklesla by zaměstnanost i volební preference. Jak moc? Kdo ví.
Za čtvrté je v Česku nedostatečně rozvinutí trh hi-tech firem. Právě v hi-tech firmách nacházejí největší uplatnění „exotické studijní obory“, jako jsou dnes přeshraniční obory a víceoborová studia kombinující humanitní či přírodovědné a technické obory nebo čistě humanitní obory jako je sociologie. A k čemu by firmy vyrábějící na lisu díly designované v Německu, potřebovaly někoho, kdo rozumí lidskému chování? Tito specialisté odcházejí do zahraničí, nebo nenacházejí adekvátní práci, jejich obor v tuzemsku stagnuje a proto nevzniká dostatek tuzemských talentovaných firem, které by ho využily, čímž se kruh uzavírá.
Za páté je tu otázka po smyslu univerzit. Původně univerzity (v Humboldtově smyslu slova) poskytovaly líheň mozků pro vědecká pracoviště či ještě spíše jimi byla. Tedy lidi nadané univerzálním rozhledem a hlubokou znalostí. Dnes se ale po univerzitách žádá, aby produkovaly lepší řemeslníky a to v úzce specializovaných oborech. Dnešní lékaři nejsou vědci a objevitelé ve smyslu slova z osmnáctého století. Nemusí zkoumat funkci orgánů, to vše se naučili na škole a je to popsáno. Nemusí vymýšlet zařízení a postupy na odstranění apendixu, vše je jim dostupné a po nich se chce jen kvalitně odvedené řemeslo. Podobně je to i u dalších VŠ vzdělání včetně těch technického směru. Ani většina programátorů nebude vymýšelet nové přelomové architektury. Naopak se po nich chce, aby se držely staré a osvědčené architektury a jen ji znovu nakódovali tak, aby nebyla porušena něčí autorská práva a v lepším případě došlo k inkrementálnímu zlepšení. Tomu se univerzity přizpůsobily a poskytují omezenou sadu vzdělání vhodnou pro určitou specializaci, podíl univerzálního rozhledu klesá. I tak jsou pod trvalou palbou kritiky, že negenerují dostatek vysoce vzdělaných řemeslníků, protože se nechávají brzdit dojmem univerzitního vzdělání. Obecně zaměstnavatelé namítají, že by bylo lepší zvýšit podíl praktických předmětů proti těm teoretickým, pro lepší uplatnění v praxi, což jde ale přesně proti smyslu univerzit. Kdyby bylo na zaměstnavatelých, degradovaly by vysoké školy na řemeslné vzdělání pro obory vyžadující vyšší vzdělání a k tomu také už dnes nepokrytě řada vyšších studií slouží. Je pravděpodobné, že takto se budou dále vydělovat další studijní obory, jenže dokud se vztah zaměstnavatelů k univerzitám nevyjasní, bude pokračovat strategie okopávání kotníků ve stylu „za naše daně by nám měly vychovávat pracovní sílu“, což vnímání univerzitního vzdělání nepomáhá.
Za šesté, podle průzkumů výrazným problémem v řemeslných profesích je narůstající administrativa a její složitost, která přesahuje jednoduchost vaší profese. Co vám pomůže, že jste se na učňáku naučil dobře kopat studny, když musíte mít účetní, právníka, hygienika a hromadu dalších profesí kolem sebe, abyste mohli dříve jednoduché zaměstnání dělat. Pokud se v tom všem naopak jste schopni zorientovat, už jste pravděpodobně šli na vysokou a vykašlali se na kopání studní. A to je jeden z hlavních důvodů, proč se řemeslníci vytrácejí – v jednom člověku už nejde velká část řemesel zvládat ani po stránce právní, ani po stránce fyzické.
Pak je tu řada problémů v českém základním a středním školství, které jsou dostatečně zmapované jinde a dobře. Jen se neřeší. Přitom lehce restartovat české školství by bylo tak jednoduché, jsou to všechno obecně známé postupy, vyzkoušené mnohokrát jinde. Cut-off skóre a násilné přesuny nebohých dětí mezi učňáky a gymply tím řešením rozhodně není. Je to široká škála opatření, po kterých řada pedagogů volá a kterou politici nerealizují…
Závěrem je tedy třeba konstatovat, že lidská společnost je velmi složitý organismus, jehož pokročilost se projevuje rostoucí mírou specializace. Řada specializací nemusí být pro běžného člověka pochopitelná a je snadné strefovat se do potřebonosti gender studies, které mají v Česku na univerzitách celkem cca 50 studentů. Sociální experimenty, kdy se bude direktivně přesouvat žactvo mezi obory, aniž by obory byly zaměstnanecky atraktivní, jsou jen jiným druhem otrokářství, rozhodně ne zodpovědnou vzdělávací politikou. Problém není v tom, že by žáci nechtěli na učňovské obory, ale v tom, že jejich absolutorium jim v Česku zaručí jen velmi nejistou a mizerně placenou práci, nikoliv zajímavou životní perspektivu. A už vůbec je dnešní učňovské studium nepřipraví na otřesy trhu práce, které přicházejí, jako je levná asijská pracovní síla nebo rostoucí míra robotizace.
Mládež se tedy v nejistém světě chová velmi racionálně a jen se to někomu nehodí do výkazů pro nadřízené…
