V poslední době se na internetu množí nejrůznějšími nátlakovými akcemi nejrůznějších lobby. Protože jsem v poslední době pár takových vyhrožovaček a nátlakovek evidoval (od proruských, přes zbrojní až po telekomunikační lobby), sledoval a zažil, pokusil jsem se sumarizovat, jak takové nátlakovky a prosazovačky pohledu na téma vypadají. Zajímavé je, že schéma se používá stejné, liší se jen “kultura” užitých prostředků - jak výrazových, tak argumentačních.
Podstatou nátlakové akce vyvíjené lobby je vzbudit dojem, že názor zastupovaný lobby je ve společnosti majoritní a pokud možno správný. Online prostředí se k tomu používá z několika důvodů. Tím prvním je nákladový důvod, ovlivnit online prostředí je nejlevnější. Druhý důvod je výnosový: řada médií (v českých podmínkách spíše většina) není schopna prověřovat četnost názorů jinak, než subjektivní úvahou či pohledem do online prostředí, k čemuž vedou též ekonomická omezení, zejména snížení výdajů na průzkumy. Třetím je pak rychlost realizace takové nátlakové akce a vhodnost emotivního prostředí sociálních sítí pro rychlou akci. Nátlaková akce provedená v online prostředí tedy bude jak nákladově výhodná, tak snadno a rychle vzbudí dojem, že jde o názor representovaný značnou částí společnosti.
Nátlaková akce má několik kroků.
- nastolení tématu
- nastavení přípustné agendy k tématu
- vytipování názorových oponentů
- zpracování názorových oponentů
- vytěžování tématu
Tyto kroky se prolínají v závislosti na tématu. Pokud jsou již dopředu jasní názoroví oponenti (a část z nich je dopředu vždy zřejmá podle toho, kdo z lidí tématu znalých by se mohla stavět k nastavené agendě negativně), je možné tyto oponenty zpracovávat již v momentě nastolení tématu a následně. Je důležité nepodcenit skutečnost, že v průběhu debaty se budou vynořovat dosud nevyhodnocení názoroví oponenti. Ty je potřeba okamžitě vytipovat a následně zpracovat.
Nastolení tématu
Využití existující situace a kontextu k vsunutí tématu do celospolečenské debaty. Využití momentálně nosných vln, jakými jsou osobní svobody, korupce, neschopnost úřadů, vlády či EU, bezpečí dětí, ekologie - vždy v positivním či negativní smyslu dle potřeby. Negativní nosná vlna funguje mnohem lépe, snadněji se šíří a pro řadu témat nelze positivní vlnu využít nebo jen velmi obtížně. Jelikož nelze dopředu bez značné zkušenosti přesně říci, která vlna se k tématu bude hodit nejlépe, je vhodné vyzkoušet kombinace a citlivě reagovat a dále opakovat tu nejúčinější.
Přípustná agenda k tématu
Dopředu je třeba jasně stanovit, jaké hranice přemýšlení o tématu jsou žádoucí a jaké jsou již mimo. To zmírní rizika zavedení tématu na slepou kolej i jeho zesměšňování, což je jinak způsob obrany, na jaký je třeba se připravit. V přípustné agendě k tématu je záhodno vyrovnat se s potenciálními názorovými oponenty jejich uvedením jako antagonistů k tématu, žab na prameni či jiného způsobu nekalé opozice. Fakt, že v danou chvíli se oponentně nevyslovili není na škodu, zejména v momentě, kdy jejich odpor se dá očekávat a je vhodné se s ním vyrovnat v předstihu.
Názoroví oponenti
Názorové oponenty je třeba bedlivě sledovat a ihned proti nim zakročit dle následujícího schématu:
- 1) izolace
Názorovému oponentovi je vhodné dát prostor, aby uznal svůj omyl a pokud možno změnil názor (to je málo pravděpodobné), nebo se dále zdržel diskuse. Toho se nejsnáze docílí, když pozná, jak osamocený jeho pohled je. Izolace probíhá četnou veřejnou reakcí, kdy nesouhlasné názory početně minimálně trojnásobně převyšují podporující názory. Tuto četnost je třeba zajistit, v online světě, nejlépe na interních diskusních fórech mobilizací stoupenců. V rámci izolace je třeba představit kompletní plejádu názorů, od věcných a čistě argumentačních, přes holá konstatování, až po osobní útoky a náznaky, aby bylo zřejmé, že tyto názory jsou zastoupeny v širokém spektru společnosti včetně všech politických proudů.
- 2) gradace
Pokud se názorový oponent pouští do diskuse, je třeba jej zahltit gradující diskusí ve všech bodech, kde se pouští do debaty. Je třeba mít předem připravené schémata reakcí na každý diskusní model, počínaje gradací věcných argumentů až po úhybné manévry v osobní agresi. Tato schémata je vhodné aktualizovat podle odezvy, jaké se jim dostává od zúčastněných.
- 3) vyvrcholení
Oponentovi je nabídnuto odpuštění prostřednictvím někoho z diskutujících, kdo prohlásí, že oponent to jistě nemyslel tak špatně, jen mu nebylo dobře rozuměno. Ve vyvrcholení se bojuje o zmírnění či relativizaci původního tvrzení názorového oponenta, případně o jeho změnu strany.
- 4) znevěrohodnění
Pokud se nepodaří tvrzení oponenta účinně marginalizovat či jej donutit ke změně strany, přichází fáze znevěrohodnění, kdy se opět z mnoha stran napadá věrohodnost oponenta jak v osobní, morální, tak i profesní rovině. Pravdivost argumentů ani v tomto případě není rozhodující.
Účelem schématu je ukázat názorového oponenta jako nedůležitého, pomýleného, nepodstatnou výjimku, na kterou není třeba brát zřetel. Pokud je názorový oponent vnímaný jako opinion maker, je nutné jej znevěrohodnit a tady je třeba pečlivě vyhodnotit, jak rozsáhlé znevěrohodnění je možné, zda je možné jej ukázat jako celkově nevěrohodného, nebo pouze nevěrohodného v jednom oboru. To funguje zejména v případě, když se pouští mimo obor, kde je uznávanou autoritou. Opět je vhodné využít více druhů znevěrohodnění oponenta včetně osobních útoků, poukazů na chybějící morální integritu, ekonomickou zainteresovanost na úspěchu jiného názoru, korupci, spolupráci s jinou garniturou atd.
V momentě, kdy jsou názoroví oponenti marginalizováni, prosazuje se téma snadno jako celospolečenské, hodné obecné pozornosti a nabývá mediálního významu. Tehdy přichází vytěžování tématu, průběžně spolu se zpracováním názorových oponentů.
