Tohle je příhoda, jaká se jednou stát musela, jenom jsem nevěděl, kdy a jak to přijde. Už to vím. Jednou z našich reinkarnací je prodej speciálních svítilen, povětšinou značky Fenix. Ponechám teď stranou souvislosti, jako jak jsme na to došli, proč a nač takovou svítilnu - ti, co potřebují, vědí, ostatní nechť si nakoupí ve vietnamské tržnici a uloží si nás do bookmarků pro použití po první větší akci.
Tentokráte jsem to byl já, kdo svítilnu ocenil. Začalo to civilně. Jeli jsme autem do Itálie, k moři, ukázat Vojtovi vlny a hrady z písku. A aby to bylo v pohodě, tak jsme jeli na noc. V pohodě to nebylo. Celou cestu pršelo, průtrž jak průjem. Dálnice od Řezna zasekaná jak svině, v jednu hodinu ráno hustá kolona do ještě hustšího deště. A takhle jsme se táhli až do Alp. Tam déšť jen zhoustl a kolonu oblažily kamiony. Jelo se fakt moc fajnově, do toho ještě vichr a já jel s velkým autem, žádný sporťák, takže na boční vítr háklivé, do toho kulové vidět, stěrače nestíhají.
No a někde za Solnohradem, v průsmyku Kurwaviks, mi najednou upadnul stěrač před oknem řidiče. Abych připomněl situaci: už nepršelo, už chcalo, kolona jak smrad před dotační komisí. Prakticky okamžitě jsem nic neviděl. Chvála bohům, o chvilku později byl výjezd na parkoviště, takže jsem ten kus uřídil podle obrysovek kamionu a vykloněný na sedadlo spolujezdce. Lahůdka.
Na parkovišti se ukázalo, že ze stěrače vypadla taková ta plastová mezivložka, která ho drží na té kovové tyčce stěrače. Světe div se, neměl jsem náhradní. Světe div se, nešla mi oddělat ani ta od spolujezdce, protože je jiná i protože jsem neuměl zdvihnout stěrače (teď už vím, že poloha pro výměnu se zajistí otočením voliče po vypnutí motoru, ale to jsem našel o dva dny později v návodu).
No a co teď. Pršelo jako... no jako v průsmuku v Alpách. Prostředek noci, všichni na prášky, já na přesdržku komukoliv. Naštěstí jsem měl firemní svítilnu, vzal jsem si ji ve skladu dva dny před odjezdem pro každý případ - a po pravdě proto, že děti baví si s ní hrát, takže jsem doufal, že by mohla zabavit Vojtu. Teď zabavovala mne. Přepnul jsem ji na nejnižší výkon (tenhle trik znám, na nejvyšší si za chvíli spálíte hubu), strčil jsem si ji do pusy a začal jsem rozebírat ten stěrač. To je ta výhoda svítilny, že je mrňavá a udržíte ji v puse. Ukázalo se, že by stačilo mít provázek a svázat stěrač s tou tyčkou, protože v tyčce je díra a provléknout to tamhle a ještě tady a naproti, aby to nevypadlo, by mohlo jít. Jenže kde vzít ve tři ráno v Alpách provázek?
Tak dlouho jsem žvejkal poutko od svítilny v hubě, až mě to napadlo. Odvázal jsem to poutko ze svítilny a poutkem jsem přivázal stěrač. Drželo to parádně. Před rodinou jsem se zatvářil, jako že to byla rutinní a očekávaná operace na vozidle, stokrát nacvičená, v duchu jsem se pomodlil a jelo se dál.
Happy end? Vyrazili jsme na cestu, za půl hodiny jsem dorazil na benzinku, tam jsem zjistil, že ty vyděrači chtějí za stěrač neidentifikovatlného rozměru dvacet ojro, tak se jelo dál. Stěrač svázaný poutkem od svítilny mám dodnes, vydržel i cestu zpět i teď pojíždění po Praze. Tímto se omlouvám Petrovi, nebudu už mektat na to, že ty svítilny jsou military grade. Mimochodem, byla to Fenix PD22 :)
Proč jsem si na to vzpomněl? Chtěl jsem to své patentní uchycení vyfotit a zůčastnit se naší letní fotosoutěže, jenže jednak už skončila a druhak by mě stejně diskvalifikovali. Tak alespoň takhle si vzpomenu na Fenixe v Alpách... :)
