Na svých předchozích cestách světem jsem se také setkal s mobilními telefony a u německého operátora Mannesmann, sponzora jedné z výprav, jsem se docela podrobně na školení seznámil s technologií GSM a byl jsem majitelem tehdy luxusního telefonu Siemens S3 spolu s kartou D2-Mannesmann. A tak v době, kdy Eurotel začínal nabízet služby sítě GSM a čekalo se na nabídku RadioMobilu, mi mnoho lidí známých, méně známých i mně absolutně neznámých začalo psát, zda bych jim mohl s výběrem telefonu poradit.
Z počátku jsem trpělivě odpovídal na dotazy emailem, dotazy se ale postupem času začaly opakovat a zjištoval jsem, že dokolečka vysvětluji vysvětlené. A tak jsem si na Codalanu vytvořil své první stránky o mobilních telefonech, kde jsem nabídl lidem přehled jednotlivých mobilních telefonů a rady, proč si který z nich koupit a na co si u něj dát pozor. Přehled všech deseti telefonů na trhu jsem měl hotový za dva víkendy, nejhorší to bylo s fotografiemi. Zatímco telefony jsem znal a nebo jsem se s nimi obeznámil u prodejce, sehnat fotografie v digitální podobě nebyla žádná legrace. Scaner, natož pak digitální fotoaparát byl v té době nepřekonatelně nedostupná záležitost(bacha, scaner se běžně připojoval přes SCSI řadiče, drahé to špásy) a tak nejvíce práce dalo shánění fotografií v digitální podobě. V roce 1996 bylo i na světovém internetu velmi málo stránek o mobilech a fotografie bývaly dosti nekvalitní. I na samotných stránkách výrobců se sháněly velmi špatně.
Stránka měla úspěch – začaly na ni chodit desítky lidí denně, dosahoval jsem návštěvnosti v té době nevídané. Pokud jsem si ale myslil, že si tímto způsobem ušetřím práci, byl jsem záhy vyveden z omylu. Namísto několika emailů týdně mi začaly chodit denně emaily s dotazy a žádnostmi o upřesnění. Mnoho z těchto dotazů už směřovalo tak do hloubky, že bych musel telefon mít v rukou a moci problém osobně otestovat, další dotazy se směřovaly ke službám a nabídkám operátorů.
Na tomto místě je dobré připomenout, jak v roce 1996 vypadaly stránky obou mobilních operátorů. Kupodivu zdaleka nejhůře na tom byl Eurotel. Jeho stránky byly na tehdejší dobu sice docela pěkné, ale informace na nich nebyly aktuální a společnost se ani o jejich aktuálnost nesnažila. Nebylo možno na internetu najít aktuální nabídku mobilů, pouze velmi kusý přehled služeb a jakýsi zmatený ceník. RadioMobil se sice snažil na internetu nabízet více informací, ale aktualizoval je s obrovskými prodlevami, takže aktuální nabídky publikované na jeho stránkách příliš aktuální nebyly. Ve výsledku to vedlo k tomu, že informace získatelné z webů operátorů nebyly příliš důvěryhodné a lidé si to uvědomovali. Ani emailové adresy, které operátoři na svých stránkách nabízely, nebyly příliš aktivně spravované a málokdy z nich člověk obdržel odpověd. Pokud chtěl člověk získat informace z internetu, nebylo to nic jednoduchého a tak obliba nezávislých stránek měla svoji logiku – byla to jediná místa, kde byly informace alespoň trochu aktuální a kde na konci emailové adresy seděl člověk ochotný alespoň v rámci svého volného času odpovědět na dotazy.
Nicméně nárůst počtu a hlavně odbornosti dotazů vedl k tomu, že jsem se jednoho dne zeptal v email konferenci sloužícím k oznamování novinek na českém internetu (cz-news na bajtu), zda někdo neví o konferenci věnované GSM. Připouštím, že to ode mne byl podlý trik – v té době mi bylo zatěžko se zeptat, zda by někdo nebyl ochoten takovou konferenci založit, protože bych musel dodat ono trapné zdarma. A počítal jsem tedy s tím, že se někdo přeci jen chytí a nabídne založení konference. Nemýlil jsem se – v zápětí se ozvalo několik lidí, že taková konference asi neexistuje a že je fakt, že by se měla založit. Nabídlo se hned několik ochotných jednotlivců, že ji založí a já jsem ponechal věci volný průběh. Asi nejaktivněji se snažil konferenci založit Filip Streibl, v té době student střední školy elektrotechnické. Jenže byl pátek, on už nestihl sehnat správce školní sítě a požádat jej o založení konference a tak konferenci stihl dříve založit Ladislav Zajíček na serveru Bajt – stalo se tak v září 1996. Konference pak po mnoho let fungovala na adrese gsm@bajt.cz, než se přestěhovala. Velmi rychle se stala jednou z nejživějších českých internetových konferencí a až do nástupu Pandory v roce 1998, serveru pro zdarma zakládání email konferencí, jí tento primát vydržel.
Do konference se přihlásilo mnoho lidí a také správcové nezávislých stránek o GSM. V té době existovaly v zásadě čtyři „zpravodajské“ stránky o GSM: GSM na Baidu Davida Baierleho zaměřené hlavně na servisní menu telefonu Dancall a vše spojené s tímto telefonem, dále moje Telefony na Codalanu orientované hlavně na popisy telefonů a novinky s nimi spojené, dále Drby operátorů Filipa Streibla umístěné na středoškolském serveru a nakonec stránky o SMS a Cell Broadcastu Petra Mitošinky umístěné na serveru Matematicko fyzikální fakulty UK (to je spisovný název toho, čemu se jinak běžně říká matfyz).
Již v průběhu října začal sílit na GSM konferenci tlak na to, aby se všechny tyto stránky spojily. Bylo to logické – uživatelům se nechtělo každý den procházet čtyři servery, navíc všechny s obtížně zapamatovatelnými adresami. Chtěli jedny stránky, kde by se dozvěděli vše. Byla to logická úvaha a tak započla živá internetová debata mezi čtyřkou správců GSM web stránek, která vyústila v to, že pokud se stránky mají spojit, pak na doméně třetího řádu, tedy na pěkné adrese a na nějakém jiném serveru, než jaké jsme měli k dispozici. David Baierle ovšem mínil, že jeho stránky nebude možno stěhovat, protože jednak je aktualizuje velmi málo, jednak na to neměl mnoho času a nechtělo se mu je spravovat na jiném serveru, protože by to znamenalo další časovou ztrátu. Dohodli jsme se tedy, že je propojíme hyperlinky a tím byla záležitost uspokojivě uzavřena pro všechny strany. Nevím, jak později toto svoje rozhodnutí nazřel David Baierle, stalo se pro něj i pro nás nepochybně rozhodnutím osudovým – ze čtyř zakladatelů Mobil serveru zůstali jen tři a brzká budoucnost nám měla ukázat, že ani tento stav není konečný.
V průběhu října jsme začali intenzivní sondování o tom, kdo by nám poskytl prostor na web serveru a možnost takového luxusu, jako je vlastní doména třetí úrovně. Při stávajícím mechanismu registrace domén jsme se skoro ani neodvažovali pomyslet na to, že bychom měli vlastní doménu druhé úrovně.
Ve hře bylo akademické připojení přes Pasnet, jež jsem prosazoval já, maje v této oblasti tehdy nejvíce styků. Petr Mitošinka propagoval Terminal, kde zase on měl důvěryhodné přátele a Filip Streibl zastával myšlenku připojení přes NetForce, odkud přišly signály, že i oni by byli ochotni nás připojit za „rozumných podmínek“ – tedy zdarma.
Jako první padlo akademické připojení. Jeden ze správců Pasnetu smetl moji žádost pod stůl s tím, že jde o komerční projekt a že by to způsobilo Pasnetu jako akademické síti problémy. Posmíval jsem se mu tehdy, jak že může jít o komerční projekt, když jde o vzdělávaní lidí, ale protože jsme v záloze měli ještě dvě další varianty, nijak jsme v tomto směru dále netlačili. Po pravdě řečeno i já jsem již v té době více spoléhal na názor Petra a Filipa, kteří měli s technologií internetu daleko větší zkušenosti.
A tak jsme se jednoho památného listopadového dne sešli v Dejvicích v hospůdce, popíjeli jsme čaj a přemýšleli jsme o tom, ke komu se připojíme. Bylo jasné, že můj hlas bude muset rozhodnout a protože argumenty byly rozumné pro obě varianty, navrhl jsem test bojem: který z providerů bude ochoten ihned přislíbit možnost zřízení domény druhého řádu a připojení vlastního serveru, k tomu půjdeme. Jako první se mělo telefonovat do NetForce, protože jeden argument, jenž misky vah mírně převažoval na straně NetForce namítal, že v tomto případě by šlo o seriosní zákaznický vztah a nikoliv spoléhání se na kamaráda, který ve firmě za pár měsíců už nemusí pracovat. Druhý, technický argument, vyvyšoval NetForce pro jeho linku do Pasnetu, takže i z univerzity, kde Petr měl přístup k počítači s internetem, se dalo na stránky velmi rychle dostat. Tato pro nás výhoda později značně NetForce komplikovala život – linka do Pasnetu byla trnem v oku CesNetu a CesNet proto ztrpčoval život NetForce, jak mohl.
A tak Filip vytáhl mobil a zavolal do NetForce s našimi vyděračskými podmínkami. To, co jsme požadovali, se totiž v té době platilo velmi draho – takové služby stály desítky tisíc měsíčně a my jsme je drze požadovali zdarma. Ani jsme sami příliš nevěřili, že by se nám podařilo získat doménu druhé úrovně, natož abychom snad nashromáždili dostatek peněz na vlastní server. Ale jako test možností a ochoty našeho providera nám to přišlo zajímavé.
Šéf NetForce Z. Linhart se k celé věci postavil čelem a okamžitě nám na naše požadavky kývl s tím, že až nám server nějaké peníze vydělá, zaplatíme mu za připojení kolik budeme moci. Byla to gentlemantská domluva, v té době už i nám začalo být stále jasnější, že nějaké peníze server bude muset generovat. Počítali jsme však s tím, že peníze se utratí hlavně za nákupy telefonů na testy a placení služeb, které otestujeme. Plácli jsme si. Mobil server se tak upsal k NetForce a dokonce NetForce přežil – když Netforce Z. Linhart prodal v roce 1999 společnosti GTS, zůstali jsme u GTS.
Paradoxem také bylo, že onen Petrův známý v Terminalu se jmenoval Vojta Vrba. Zatímco tehdy jsem konstatoval, že „kamarád tam nemusí dlouho pobýt“, později se ukázalo, že můj odhad nebyl úplně přesný. Vojta Vrba zůstal v Terminalu i v okamžiku, kdy jej koupil Telenor, to už byl v pozici technického ředitele, následně se tato divize změnila v Nextru a poté Vojta přešel jako technický ředitel do Nextra Wireless, to když Nextra v roce 2000 vyhrála licenci na bezdrátovou síť v pásmu 26 GHz. Nic ale nebylo ztraceno a už v polovině roku 1997 jsme si u něj v Terminalu a později v Telenoru/Nextře umístili server s naším zrcadlem.
Nyní si dovolím malou vsuvku, kterou nejenom že tento příběh uvedu ještě do širších souvislostí, ale rozvedu jím i předehru dalších událostí.
Po svém návratu z cest po světě jsem hledal práci a protože jsem v Praze bydlel v podnájmu, bylo jasné, že se neuživím činností akademickou, ale budu se muset živit v komerční sféře. Vytipoval jsem si trojici zaměstnání a vyrazil jsem se o ně ucházet. Prvním byla práce v novinách – Mladá Fronta Dnes hledala novináře do ekonomické rubriky. Zaslal jsem svůj životopis, dorazil jsem na pohovor a v zásadě jsem se dozvěděl, že jako nenovinář mám velmi málo šancí uspět. Nakonec dostal přednost jiný uchazeč. Když jsem o pět let později podepisovala smlouva mezi Mafrou a Mobil serverem o odkupu podílu, vzpomněl jsem si na tu historku a dal jsem ji k lepšímu. Generálnímu ředitely Mafry Clemensi Bauerovi se zachvěla ruka nad podepisovanou smlouvou, zrak mu přejel po cifře, kterou se zavazoval vyplatit za Mobil server a pak jen konstatoval, že každé poznání a každá opatrnost má svoji cenu. Měl hlubokou pravdu – rozhodování velkých korporací není tak jednoduché a tak průzračné, jako rozhodnutí, které přijímá firma zaměstnávající pár lidí.
Ani v RadioMobilu jsem zaměstnání nedostal – pro práci na infolince jsem neměl potřebnou technickou kvalifikaci, tedy vysokou nebo střední školu technického zaměření. A protože v té době již vyšla třetí práce z vytipovaného okruhu, dále jsem štěstí v RadioMobilu nepokoušel.
Třetí práce měla být ve společnosti Medea, kde se právě rozjížděl ambiciosní projekt inteligentní trafiky. Sešel jsem se s šéfem projektu Lubošem Karpeckim, který se podíval do mého životopisu, zeptal se mne, proč jako historik (religionistiku, můj studijní obor, do životopisu vždy raději rozepisuji jako historie starověkých náboženství, neuvádí to lidi tolik do rozpaků a zbavuji se tím otázek, zda jsem farář), chci pracovat v projektu novinářského charakteru. Osvětlil jsem mu, že historie je novinařině velmi blízká, jenže zatímco historie se věnuje pídění po informacích o věcech dávno minulých, novinařina totéž praktikuje na věci jsoucí nebo blízce budoucí. Na otázku platu jsem si troufale řekl téměř o dvojnásobek toho, co mi nabízela akademická sféra. Luboš Karpecki mi podal ruku a pravil, abych od prvního přišel do práce. Až o pár let později jsem si uvědomil, že deset tisíc hrubého nebyl ani v té době nijak závratný plat na to, aby si mohl jako šéf projektu dovolit takovou nabídku odmítnou – zejména v okamžiku, kdy nebylo jasné, jakou kvalifikaci má člověk pro takový projekt mít.
Co že to bylo vlastně za projekt? Jmenoval se Inteligentní trafika byl rozšířením projektu Trafika, jímž se Medea zabývala již několik měsíců. V Trafice se v té době nacházela internetová vydání novin. Původně měla být přístupná přes modem, jenže s rozvojem Internetu se začaly noviny publikovat na internetu. V roce 1996 noviny svoji vlastní internetovou verzi neměly a navíc Medea pro ně byla významným partnerem – byla totiž reklamní agenturou zastupující mnoho klientů a dávala novinám utržit. Z této pozice nebylo pro majitelku Médea paní Juráňovou příliš složité vlastníky novin přesvědčit, aby jí dávali data ke zpracování na internet.
Inteligentní trafika měla být nadstavbou nad tímto projektem. Skupina novinářů měla každý den analyzovat zprávy v novinách, vytvářet z nich rešerše a odkazovat čtenáře na podrobnosti v novinách. Fakticky to mělo vypadat tak, že čtenář by se z takové rešerše dozvěděl, jak které noviny i novináři nahlížejí stejné události a pokud by si chtěli ten článek přečíst, jednoduše by si odklikli na HTML verzi článku do Trafiky. Mělo to vlastně být porovnání pohledů novin na události.
Byl to rozhodně zajímavý projekt, bohužel na českou republiku značně nadčasový. Rychle se ukázalo, že české noviny mají jen málokdy na události rozdílný pohled – články vycházely ponejvíce z agenturních zpráv a odlišná názorová presentace očekávatelná v tehdy rýsované hranici pravicové Lidové noviny, středová Mladá Fronta Dnes a levicové Právo, se nekonala. Tím projekt jaksi ztrácel na kráse. Z čtveřice tehdy na internet překlápěných novin (Právo, MF Dnes, Lidové noviny, Slovo) jediné Právo bylo názorově vyhraněnější, jeho internetový obsah byl ale o den zpožděný oproti papírové verzi: vydavatel nechtěl, aby bylo na internetu týž den. Navíc také publikování Mladé Fronty Dnes trpělo problémy – data těchto novin byla příliš velká na to, aby se dala přenášet po pronajaté lince od vydavatele a muselo se pro ně jezdit s paměťovým médiem, JAZem, do redakce. Redakce navíc dlouho nechtěla, aby se data publikovala před desátou hodinou. Nu a o názorové vyhraněnosti Lidových novin a Slova se nedalo vůbec hovořit.
A tak jsme se postupem času začali o vlastní vůli věnovat spíše aktuálnímu zpravodajství a analýzám. Zatímco zpravodajství ale bylo problémové, protože jsme nebyli školení redaktoři a k jádru událostí jsme se nedostávali, v analýzách jsme měli volné pole působnosti – v nich jsme mohli odkazovat i na starší články z novin a to se vedení líbilo a také majitelé novin proti tomu nic nenamítali.
Titulní stránku Media Serveru (www.media.cz) jsme vytvářeli čtyři – já jsem měl na starosti domácí politickou scénu, Alex Jurman kulturu, Dáša Ruščáková ekonomii a Jiří Blažek zahraničí. K tomuto týmu záhy přibyl i Martin Sojka, který měl na starosti sport. V té době šlo bezesporu o nejrozsáhlejší redakční tým výhradně pro internetové médium a i dnes by naprostá většina redakcí mohla takový rozsah internetové redakce jen závidět. Také odborně jsme se mohli záhy poměřit se všemi i novinovými redakcemi – vzhledem k tomu, že naší prací bylo každý den pročíst všechny noviny (a také jsme to svědomitě dělali), měli jsme záhy takový komparativní přehled, jaký nám mohli analytici z novin jen závidět. Tým ostatně tvořili i zajímavé osobnosti – kupříkladu Alex Jurman sice studoval finštinu, byl ale také mistrem jazyka českého a o kultuře měl výborný přehled, pokud jste ovšem měli na mysli kulturu klasickou a nechtěli jste od něj reportáž z koncertu Kelly Family. Jirka Blažek díky svým pobytům v zahraničí měl velmi solidní přehled o zahraničním dění a jeho analýzy týkající se nejrůznějších zmatků v USA (jeho oblíbený obor) byly jak čtivé, tak přesné. Dáša Ruščáková si ekonomiku právě nástupem do Medea zvolila jako svého koníčka, že jí ale šla velmi dobře dotvrdilo i to, že po rozpadu našeho analytického týmu odešla do IDG, kde dodnes se věnuje velmi dobře a s přehledem ekonomice IT světa. Sport Martina Sojky mi byl cizí – ne kvůli Martinovi, ale kvůli tomu, že sportu v podání výsledků hokeje či fotbalu holduji pramálo. Martin ovšem měl značný přehled a pokud se dála nějaká důležitá sportovní událost, byl ochoten extrémního nasazení jen proto, aby včas z této události zachytil vše podstatná. V době olympiády přespával v redakci, aby mohl všechny výsledky i v noci publikovat na internetu -online zpravodajství dělal jak vyšité.
I já si troufnu chlubivě říci, že jsem se svého úkolu zhostil dobře – česká politika bylo moje oblíbené téma již delší dobu a měl jsem v ní obstojnou orientaci. Navíc v té době již vláda publikovala mnoho materiálů na svém serveru a také Poslanecká sněmovna měla již tehdy výborně zpracovaný web s množstvím užitečných materiálů. Proto bylo snadné připravovat kvalitní články vycházející z množství zdrojového materiálu, tedy zápisů z jednání sněmoven a výborů, aniž bych vstoupil na půdu sněmovny. Totéž bylo možné provádět i s vládními materiály a protože jsem měl dostatek času na studium těchto materiálů, mohl jsem přinášet zasvěcené analýzy tak nápadně, až jsem dostal mnoho emailových dotazů, kdo že se pod mým jménem ve skutečnosti skrývá.
Netrvalo dlouho a odhalil jsem nepříjemnou pravdu české žurnalistiky. Jen málo novinářů bylo a stále je schopno pracovat se zdrojovými texty. Jen málo novinářů si může dát nebo dá tu práci a pročte si schválený návrh zákona nebo text vládního usnesení, takže mnoho článků se skládá spíše z útržkovité informace – to u seriosnějších novinářů, kteří nemají ten žaludek psát o komplexu, z něhož znají jen pramálo – nebo z toho, co novinářům předžvýkali politici nebo jejich poradci. Ostatně i málo poslanců nebo politiků zná dopodrobna materiály o nichž se hlasuje, obecně dávají na názor poslaneckého klubu, kde je vybrána jedna oběť nebo několik málo obětí, které materiály prostudují a navrhnou, jaké stanovisko by k nim poslanecký klub politické strany měl zaujmout stanovisko.
Dospěl jsem tedy k názoru, že pro vyniknutí v české žurnalistice není potřeba výjimečného talentu, nýbrž stačí si dát tu práci a udělat si čas na to, aby člověk selským rozumem prošel a zhodnotil zdrojové materiály a na jejich základě poté argumentoval. Vládní usnesení nebo diskusní materiál sněmovního výboru je vždy lepší odrazový můstek, než informace uvozená „jak jsme se doslechli“. Právě kritická analýza zdrojových textů (na kterou mimochodem tolik vsází religionistika, takže jsem svá studia zužitkoval) se stala později základem novinářské práce na Mobil serveru. Tento závěr mi v pozdější době přidal v mnohém na sebedůvěře, neboť až do této chvíle jsem novináře považoval za polobohy, na jejichž piedestal nejsem ani hoden dosáhnout. Poznání, že k prosazení patří především kritická práce se zdrojovými texty, tedy něco, co jsem důvěrně znal, bylo ranou novinářskému polobožství.
Pro další vývoj Mobil serveru bylo v prvé řadě důležitější něco jiného. Považoval jsem za svoji povinnost otázat se svého zaměstnavatele, zda by nebylo možné stránky o telefonech dělat na stránkách MediaServeru. Luboš Karpecki tuto moji žádost zamítl. Mnohem později, když už Mobil server byl velmi známý server a kdy se vyhrocovala diskuse na téma, zda já jako zaměstnanec Media Serveru si mohu dělat jiný server na internetu, se ukázalo, že tuto moji žádost považoval spíše za letmou zmínku o nevyzrálém nápadu, než jako seriosní myšlenku. Vyhrocení diskuse to nepomohlo, spíše naopak.
To vše znamenalo, že Mobil server začal vznikat jako samostatný projekt tří nadšených lidí, kteří neváhali do něj vložit svůj volný čas i prostředky.
