Víte co? Dneska vám povím, jak jsem si napsal vlastní zákon a jak tenhle zákon skončil ve Sbírce zákonů. Na tenhle kus života jsem si vzpomněl ve středu, když jsem dělal rozhovor a pan novinář se mě ptal, jestli jsem neměl politické ambice. A já jsem si vzpomněl na svou politickou éru.
To bylo chvíli po revoluci, když jsem odešel do Prahy na vysokou. No a na koleji se každý k něčemu přichomýtl. Já k výstavbě jedné státní databáze a následně jsem skončil jako asistent politické strany u branně bezpečnostního výboru v parlamentu. Zní to honosně, ale takový ten dvacetiletý kluk pro všechno v kvasu porevoluční doby - to je na samostatný příběh. Většinou jsem seděl na jednáních, dělal si poznámky, ty pak přepisoval našemu poslaneckému klubu a sháněl k tomu podklady. Dost mi to šlo, měl jsem cit na to, jaký informace jsou důležitý, byla se mnou spokojenost a byla to o dost lepší brigáda, než ta předposlední, kdy jsem tahal pytle s bramborama na žižkovském nádraží. Tam jediná fajn věc byla, že to jsem měl nedaleko koleje.
No a jednoho dne za mnou přišel šéf výboru (byl z naší strany) a říká, že se bude připravovat nový zákon regulující situaci v obrovské státní instituci. A jestli na tom můžu začít pracovat. Říkám, že můžu a kde jsou podklady. A to byl ten zádrhel. Nebyly žádné, nějak se to nestihlo. Byl jen starý zákon a kontakty na lidi, kterých se zákon týkal. Tak jsem je shrábl a šel to zjišťovat. Ukázalo se, že z našich poslanců nikdo nic nemá, instituce je sice obrovská a důležitá, ale ne zase prestižní, není to lákavý cíl, takže se na to nikdo nespecializoval.
No a tak jsem si dal schůzku se šéfem instituce. Ten tam byl čtvrtý měsíc, ale poradce branně bezpečnostního výboru samozřejmě na legislativní konzultaci přijal. Nejdříve vyjádřil údiv, že vypadám dost mladě, upozornil jsem ho, že není zase o tolik starší, souhlasil s tím, že většina starších má škraloup s StB a tak to zbylo na něj. Dali jsme se do řeči, přičemž on vykřikoval, že není čas, že je super, že máme zákon rozpracovaný, že to musí rychle projít, jinak se to zhroutí a že co se týká jeho, nejlepší by bylo, kdyby ty sporné věci byly řešené podobně, jako to řeší Německo.
Rozleželo se mi to v hlavě až na koleji. Sehnal jsem si německý zákon, s kamarádem jsme pro něj jeli do Drážďan. A pak mi začlo zkouškové, takže jsem se rozhodl, že si ušetřím práci a prostě jsem ten německý zákon přeložil a mírně přizpůsobil lokálním podmínkám. A začal projednávat v kolečku s lidma, kteří projevovali jisté nadšení z toho, že konečně vznikl kvalitní návrh. Všechno šlo poměrně hladce, jak říkám, zákon se musel udělat, ale nikdo na něm nechtěl nic moc porcovat, už bylo naporcováno.
Tehdy jsem udělal jednu zvláštní věc. Na schůzkách výboru jsem si všiml komunistického poslance Čapka. Tedy, já jsem v tu chvíli nevěděl, že je komunistický poslanec, myslel jsem si, že je příbuzný někoho z bratří Čapkových, protože byl prudce inteligentní a jediný byl schopen rozumně oponovat. Ze všech jmen poslanců, se kterými jsem pracoval, si pamatuju jen to jeho. Seznámili jsme se na projednávání návrhu novely zákona o nerostném bohatství a těžbě. Někdo z našich poslanců se rozhorlil, že předložená návrh něco nevylučuje. Kopal jsem do něj pod stolem, poslanec se na mě obořil, ať ho nechám, že tohle je důležité. Poslanec Čapek se na něj podíval dosti znuděně a pak pravil “Měl jste ho poslechnout. Návrh v novele to sice opravdu nezapovídá, zapovídá to ale ústava republiky. Považujeme to za dostatečnou legislativní překážku.” No a protože to byl jediný poslanec široko daleko na výboře, který ty zákony opravdu znal, stal se mým přirozeným cílem. Takže jsem za ním šel, všechno jsem s ním probral stran toho mého návrhu, několikrát jsme to prošli, pomohl mi s úpravama a pak mi povídá, že jsem první po dlouhé době, který měl dost rozumu, aby to probral i s komunistama. Vyděsil jsem se. V tu dobu jsem si komunistického poslance představoval s kopýtkem a vidlema - aspoň tak o něm mluvil ten můj poslanec. Ukázalo se, že s Karlem Čapkem mnoho společného nemá, fakt je komunistickým poslancem, ale pořád zůstává jedním z mála, který zná ústavu i zákony z paměti. A kromě toho byl ochoten ve svém poslaneckém klubu zákon podpořit, což bylo trochu jedno, protože naši poslanci měli většinu, ale zase by to způsobilo, že by zákon prošel rychleji, bez obstrukcí. A taky byl jediný, kdo poznal, že jsem prostě suše převzal německý zákon. Když jsem se ho ptal, jak na to přišel a jestli zná i německé právo, tak pravil, že ho zná jen povšechně, ale že když mluvím v zákonu o spolkové vládě, tak mu buďto unikl další převrat, nebo u mne nastala chybka. Samozřejmě jsem to rychle opravil.
Uplynulo pár dalších měsíců a zákon byl v prvním čtení přijat. Můj poslanec dostal pochvalu, že připravil tak kvalitní zákon, já dostal zasloužené tři tisícovky odměny a v tu chvíli mi došlo, že tady bych se mohl zaparkovat na celý život, ovládat moc, zákulisí a tyhle politické obchody dělat až do skonání vašeho světa, bez ohledu na to, kdo bude poslancem. Takže jsem podal výpověď a šel navrhovat celosvětovou online hru ve světě, který ještě nebyl online.
Můj zákon platí dodneška, bez větších změn i po dvaceti letech. Občas ho ještě nostalgicky sleduju. Před pár lety ho renomovaný právník dával za příklad stabilního, kvalitně připraveného zákona, který vydržel věky. Opsal ho z německého práva student prvního ročníku Vysoké školy ekonomické osm měsíců před tím, než jej vyrazí za neschopnost dorazit na přednášky. Jiný kamarád právník se zase před pár lety podivoval, když ho potřeboval projít, aby se připravil k soudu, že ho jsem schopen citovat z hlavy. Dneska už bych ho celý nedal, ale vzpomínka na to, jak jsem sepsal vlastní zákon je mi také přípomínkou, že do politiky opravdu nechci. A co je to za zákon, vám neprozradím, protože si za dalších pár let zase rád počtu nějakou pochvalu ve stylu “je vidět, že zákon připravili profesionálové”…
PS: Miroslava Čapka jsem tehdy viděl naposledy, ale mám na něj fakt ty nejlepší vzpomínky. Snad se mu u teplického okresního soudu daří dobře.
| 