Balil jsme si včera věci. Odjíždíme na tři dny na Malou Fatru, takový malý výlet, řeklo by se. Přemýšlel jsem, kdy jsem byl naposledy na takovém výletě. Takovém po staru. Pár kluků s bágly na zádech, pohorky, celta, kus chleba a zavírák. Vlastně jsem si už ani nemohl vzpomenout. Od té doby, co se narodily děti, se všechno změnilo. Příležitostí takhle vyrazit s kamarády, bylo zatraceně málo. V lepším případě výlety s dětma, ale to je jiná klasa, když je dětem šest, osm. A když je jim přes deset, nechtějí se vzdalovat od datové přípojky, ukazuje zkušenost, je těžké je přemlouvat, je těžké v sobě tu chuť najít.
Otevřel jsem krabici s mapami. Mám tam všechny mapy, kde jsem byl, pro případ, že tam pojedu znovu. Malou Fatru mám vzorově prochozenou, říkal jsem si, i když si z Marka dělám legraci, že je to překlep z Tatry. V té krabici ležela dvoudílná mapa. Podíval jsem se na rok vydání: 1993. A ještě zastrčená nějaká účtenka z téhož roku. Takže? Takže jsem v Malé Fatře byl naposledy před dvaceti lety…
Když jsem si o víkendu procházel věci, které si vezmu sebou, otíral jsem prach z vlastních vzpomínek na život. Pohorky, které jsem si naposledy vzal na nohy tak před pěti lety, spíš útrpně, než že bych je potřeboval. Vzal jsem si je tedy znovu na nohy, prošel se v nich po Brandýse, abych ověřil, zda ještě „jsou“. Byly. Akorát zpuchřelé, v nějakém výkopu brandýského náměstí jsem utrhnul první podrážku, za poštou pak podrážku druhou. Putovaly do popelnice, musel jsem pro nové. Celta, jejíž impregnace dávno vzala za své, nepromokavá bunda z echtovního silonu, kterou mi mamka šila ještě na kanoistiku. Ani, kdyby se mi podařilo ji obléknout, bych jí nevěřil, že ještě nepromokne. Spacák do mínus dvaceti. Kupoval jsem si ho jako vrchol luxusu, když jsme v zimě odjížděli autem přes půlku Evropy do Egypta (abychom tam nikdy nedojeli). Když jsem v něm tehdy spal ve stanu v deseti stupních, musel jsem jít spát ven, jaké v něm bylo vedro. Dneska je to cár kompresovaného thinsulitu, ve kterém budu klepat kosu i za horkého poledne. Stejně jsem ho zabalil, však jsou to vzpomínky a na tři dny bude dobrý.
Stojím ve specializovaném krámě, mladík mi se shovívavým úsměvem nabízí nejmodernější „technické ponožky“, samonafukovací karimatku, celtu, do které se balí vesmírná stanice i teflonovou sadu příborů, kterou stačí po použití otřít, nemusí se mýt. Říká si, fotr jede poprvé na čundr, bude unešen. Koukám na tu nádheru a přemýšlím, k čemu by mi to bylo. Kolik těch vzpomínek, které mám tak rád, se zakládá na tom, že jsme promokli na kost a sušili se pod vojenskou celtou v ceně dvacky nad táboráčkem, který nešel tak dlouho zapálit. Že jsme i bez excelentní výstroje prolezli, prošli a prochodili všechno, co se dalo i nedalo. A že co nešlo pohodlně, šlo nakonec nepohodlně. Že nás to neobtěžovalo, mít puchýře z netechnických ponožek, promočené kalhoty, protrhané pončo ze sprintu v dešti a mapu, která byla na papíře a ne na displeji gpsky.
Bojím se doby, kdy mě to obtěžovat bude. Bojím se toho, jestli ta doba už nepřišla a jestli zvládnu jí utéct. Zda obstojím ve společnosti, kde ostatní na kopce létají vrtulníky či jezdí SUVčky, zatímco já tam tlapám po svých nebo vlakem. Jestli jsou to ještě zážitky, které se mohou protnout a společně sdílet. Jestli touha po pohodlí není znakem změkčilosti, zatímco touha po občasném nepohodlí není jen nedospělým návratem do dětství.
Našel jsem zápisky z jedné z posledních takových výprav, kterou jsem takhle „po staru“ absolvoval. Sugestivně se v nich ptám, zda pojedete také. V létě 1997. V létě 1997 jsem tam nejel, místo toho jsem letěl do Řecka a probloumal ho autem, odsunul jsem to o rok, protože jsem měl dost práce s Mobil serverem. A pak o další, místo toho jsem zase nějak jel autem. A znovu a znovu, pokud se právě kvůli dětem někam vůbec dalo jet.
Pak jednou otevřete National Geographic a dočtete se tam poděkování za upozornění na objev, který jste učinili a u kterého jste nebyli. Otočíte stránku mapy a zjistíte, že je to dvacet let, co jste tam byli. Otevřete pas a zjistíte, že všude, kde jste byli, jste byli jen jako turista, člověk bez národnosti, identity a zájmu o něco jiného, než jsou místní highlits.
Budou mi ještě stačit kameny v cestě a hvězdy nad hlavou? Unesu i to, že nejsou srovnatelné s dnešním způsobem cestování?
Já nevím.
