Miluju historii náhražek. Když tu byl před dvěma týdny otec a snídali jsme Nutellu, kterou jsem na jeho počest koupil a já četl nějaký její reklamní slogan, připomněl mi, že Nutella je vlastně náhražka. Proslavila se po válce, kdy ceny čokolády byly tak vysoké, že se vyplatilo nahradit čokoládové máslo máslem oříškovým a vytvořit pomazánku převážně z oříšků. Ořechy tak nahradily kakaové boby, ovšemže jen z větší části, jinak by to nebylo hnědé. Takže chuť ořechů byla dlouho chutí lacinou, jenže v poválečných letech se nedalo si moc vybírat. A tak si generace zvykly. Dneska je Nutella klasika na pokraji luxusu, náhražkou jsou nejrůznější krémy, kde ořechové máslo nahrazují ztužené řepkové či jaké tuky, takže sklenička stojí polovinu toho, co opravdová Nutella. Ta klasická, luxusní.
Tfujhotfujho, kam jsme to dopracovali, chtělo by se odplivnout moralistovi a škarohlídskému staříkovi mého ražení. Ale až si někdy vlezete do opravdového, nefalšovaného a echtovního barokního kostela (třeba ten svatého Mikuláše na Malé straně v Praze), všimněte si barevného mramoru, ze kterého bývá obklad stěn či sloupy. Je umělý. Nadrcený mramor s pryskyřicí a barvivem. Náhražka? Kdeže, znak luxusu. Umělý mramor byl dlouho dražší, protože bylo složitější ho vyrábět a mohl nabídnout barvy, jaký přírodní nabídnout nemohl. Nebojte, pokud jste do mramoru investovali, i přírodní neztratil na ceně, pořád je to slušná náhražka došků :)
Co platilo v baroku, platí i dnes. Náhražka musí nabídnout větší užitné možnosti, pak se smíříme i s tím, že nemá vlastnosti originálu. Umělý mramor nemá takovou tuhost, nosnost, komu to na obkladech vadí, hlavně, že může být barevný a tvarovatelný. A takové Nescafe? Dnes je to presentováno jako luxus. Jeho výrobce si na náhražkách kávy udělal jméno, přidanou hodnotou je snazší příprava, záporem mizerná chuť. Zvykli jsme si. Pomohlo i to, že instantní káva je zpravidla dražší, než ta obyčejná, což je oblíbený postup, jak dodat náhražce statut luxusu. Stejně postupují výrobci umělých korkových zátek. Milovníci vína by je nepřijali. Tak je začali nejdříve dávat do drahých vín, teprve pak klesnou umělé korkové zátky i do vín levnějších, ačkoliv cena říká, že by to mělo být opačně. Inu, kouzlo marketingu. Takže se nyní stává, že přijdu na návštěvu, je mi nabídnuto kafe a pak dodají, že dneska mají i instantní kávu. To, abych nepřehlédl, že mají i luxus. Poděkuji a skromě si dám obyčejné kafe z prášku. To laciné. To, co chutná jako kafe a ne jako … jako instantní kafe…
Nemám žádný podstatný závěr tohoto malého pozastavení nad náhražkami a čekali-li jste jej, budete zklamáni. Tohle všechno mě napadlo teď, když opravuju starou skříň, almaru startou asi 200 let, kterou jsme si pořídili i s naším palácem. Dřevo tak bytelné, tak echtovní, že srdce plesá. Kousek od ní necháváme dělat skříň a protože bude skrytá a i kvůli rychlosti, bude z lamina. Náhražka. Tfuj, tfuj, už jsem to dneska tuším říkal. A co mě na tom napadlo? Že za osmdesát - sto let, až tu už dávno nebudu a moje pra-vnoučata v pokročilém věku budou přemýšlet, že budou barák rekonstruovat, se najde alespoň jedno z nich, které při pohledu na tu laminovou skříň namítne: “Ale tohle nemůžeme vyhodit. Vždyť se podívejte, to je OPRAVDOVÉ lamino, žádné laciné náhražky, jako dneska! Trochu poškrábané, ale takovou kvalitu bychom už dneska nesehnali.” A já si zalezu zpět do kotle a budu vědět, že je všechno na světě v pořádku.
