Oslava dvaceti let připojení Česka (a formálně i Slovenska) do celosvětové akademické sítě Internet nabízí řadu příležitostí ohlédnout se a rekapitulovat. Na ohlížení je ovšem poněkud pozdě. Zajímavé není ani tak to, jakých bylo uplynulých dvacet let, ale to, jakých bude příštích dvacet let.
Internet se definitivně stal „revolucí“. Ne takovou tou ušmatlanou revoluční změnou z reklamy, kterou se dnes chlubí kdejaká firma, aby vychválila svůj produkt, po kterém zítra neštěkne pes. Internet je revolucí opravdovou, tou z původní podstaty slova. Sociologové ji rádi přirovnávají k době průmyslové revoluce a připomínají, že internet je podobnou změnou: informační revolucí, která se prolíná všemi zákoutími lidského bytí. Však už i na záchodě projdeme poslední emaily dříve, než spláchneme. To víme a už ani nerozporujeme.
Co si ale uvědomujeme málo nebo vůbec, jsou důsledky. Průmyslová revoluce přinesla podhoubí nespokojených frustrovaných dělníků robotáren a pásových fabrik, jejichž potřeby a nároky byly elitou vymírající aristokracie a rodící se buržoazie ignorovány. Společnost sama o sobě byla v úžasu nad změnou, kterou procházela a kterou tak hezky shrnul mladičký a málo známý publicista Karel Heinrich Marx v díle Komunistický manifest s drzostí a nerozvážností, jakou mu snad bylo možné v jeho třiceti letech věku prominout. Frustrace zneuznaného mládí, namítali tehdejší renomovaní ekonomové a měli pravdu.
Revoluce internetová k našemu nezměrnému překvapení, přináší podobný děj, podobné frustrace. Nepřiměřenými životními podmínkami už není namáhavá robota u ocelářské pece nebo v chemickém provozu, ty jsme stihli odvézt do Asie. Doba se změnila.
Paralelou robotáren jsou dnes rozsáhlé open space v betonových „business centrech“ na periferích měst, kde neviditelná ruka neuchopitelného nadnárodního kapitálu zakazuje zaměstnancům brouzdat po Facebooku nebo stahovat si hudbu a filmy. Vykořisťovaným dělníkem je dnes programátor, nad nímž visí damoklův meč ztráty místa a jeho nahrazení indickým outsourcovaným vývojářem. Manažer hrbící se nad nedodělanou PowerPointovou presentací. Obchodník, který i do postele chodí s mobilem, co kdyby náhodou volal šéf či klient.
Stejně jako dělník kdysi i oni trpí nedovzdělaností, kterou se snaží řešit samostudiem vládou nepodporovaných internetových webů a následováním ideálu těch, kteří jeho potřebám rozumějí, pokud jim na to v každoddenním shonu o splacení statutárních (už ne životních, to je ta změna) potřeb zbývá čas. Vláda ani „mainstreamová média“ tu nejsou pro něj, nerozumějí mu, nemají mu co nabídnout. Astmatem a tuberou manažerské nižší střední třídy je syndrom vyhoření a nespavost, zdrojem „ovládání mas“ – jak to nazve nový Marx, až se narodí - jsou nesplacené hypotéky.
Podobné příznaky předcházely výbuchu kotle pod roztopenou Evropou, která koncem devatenáctého století zažívala údajně nejskvělejší civilizační růst své historie, jímž odčinila kolaps „nové ekonomiky“ (rozuměj železnic a úvěry hojně rozdávajících bank) v letech třicátých. Kdo by dnes tu zbytečnou příbuznost vzpomínal…
Jenže je to tak nápadně podobné našim časům. Jsme ve víru internetové revoluce, která má odstranit námahu, změnit naši společnost k lepšímu, učinit nás zdravější, štastnější, zboží dostupnější. Jenže zároveň s tím nám přináší i překvapení: společnost se mění, ale železná košile ustálených nároků a neúměrné legislativy i nepochopení vládnoucí třídy zůstává. Neklid novodobých „mas“ zvyšují neuvážené smlouvy ACTA, postupující korupčný aféry, jimž na povrch internet hojně pomáhá. To, co masy považují za právo, považuje novodobá elita za nepřestupitelné. Pod kotlem emocí bublá, mladá generace nespokojenců se formuje do politických uskupení jako jsou Piráti a ti starší nevěřícně kroutí hlavou, jak by někdo takovou „recesi“ mohl brát vážně.
Mladí ji berou vážně, jako obhajobu svých oprávněných zájmů a to je ten rozpor. To nepochopení, propast, kterou s sebou každá revoluce mezi generacemi rozprostírá. Přes technické usnadnění komunikace napříč Zeměkoulí se porozumění a komunikace mezi „masou a elitou“ nijak nezjednodušilo.
První generace lidí, kteří se narodili ve věku internetu, právě dorůstá do produktivního a voličského věku. Poslední generace lidí, kteří mu nerozumí, je generací, která stojí u kormidla a každý pokus o jeho otočení označuje za terorismus. To, nakolik se tyto dvě generace mezi sebou domluví a vyslyší, spolurozhodne o tom, jaký bude internet za dalších dvacet let. A o tom, zda kotel revoluce vybuchne, zda manifestu nějakého novověkého věrozvěsta bude připsána revoluční vážnost, která vyžene programátory, managery, teenagery a další nižší příčky současného potravního žebířku z jejich openspace, kubikulů a pokojíků do čehokoliv, co se stane bojištěm vrcholící informační revoluce tak, jako se barikády staly bojištěm revoluce průmyslové.
Ano, je docela dobře možné, že naši potomci budou nevěřícně kroutit hlavami nad tím, až jim budeme vyprávět, že za našich mladých let si člověk nesměl stáhnout z internetu film stejně, jako my se dnes podivujeme nad cenzurou tisku či neexistencí zdravotní péče v době průmyslové revoluce.
Každá doba má své priority, své problémy. Tohle je jeden z problémů a priorit doby naší a je jen na nás, zda se poučíme a revoluci, v níž žijeme, využijeme ve prospěch nás a našich potomků, nebo se necháme strhnout do dalšího století vyřizování si účtu prostředky používanými tehdy, když diplomacie zklame.
Psáno pro MF Dnes 14.2.2012, jde o mírně delší verzi,než byla otištěna, z této jsem musel krátit na stanovený rozsah, což mi nikdy moc nejde :)
